Konkrétním způsobům, jak zapojit environmentální témata do plánování měst, musí předcházet širší debata o celospolečenských změnách. Základem udržitelnější společnosti i sídel by měla být sociální spravedlnost a zapojení znevýhodněných skupin do rozhodování.
O sociální spravedlnosti a inkluzi má alespoň mlhavou představu snad každý, často se ale domníváme, že se nás tato témata osobně netýkají, že jde o jakési „druhé“ či přímo „vyloučené“. To je omyl, za který platíme už dnes, a v budoucnu nás může stát ještě mnohem víc. Sociální spravedlnost má totiž v každodenním životě zásadní význam pro každého z nás. Stačí nemoc, odchod na rodičovskou dovolenou nebo do důchodu, abychom rychle pocítili, že svět už k nám není tak docela vstřícný a nechová se k nám jako v dobách, kdy jsme ho pomáhali utvářet. Neméně důležitou perspektivou jsou neblahé vyhlídky do budoucna spojené s klimatickou krizí. Přitom jsme civilizaci nasměrovali ke kolapsu právě vyloučením hlasu a zkušenosti části společnosti.
Změna paradigmatu
Jako architekt ustavičně vnímám, že prostředí, které jsme si navrhli a vytvořili, nám v lecčems dobře slouží, ale v mnohém nám život naopak velmi znesnadňuje. Podobně se jeví současný hospodářský systém, který stojí na stále rychlejším využívání přírodních a lidských zdrojů. Jako by šlo zejména o to, aby hrstka bohatých dále bohatla a chudáci, slovy klasika, „do ještě větší nouze přišli“, jak o tom už léta hovoří i finanční instituce včetně Mezinárodního měnového fondu. Jako by se suroviny měly jen co nejrychleji proměnit v odpad (recykluje se pouze devět procent z 90 gigatun odpadu ročně) a z přírodních zdrojů se mělo vytěžit, co se dá, než se biosféra zhroutí.
Možnou příčinou je podle mého názoru to, že jsme rozhodování o směřování společnosti přenechali úzké reprezentaci – i kdybychom do této role zvolili jinou elitní skupinu, zůstane její pohled omezený, byť odlišným způsobem. Proto potřebujeme zapojit i dosud opomíjené skupiny obyvatel, které nám mohou otevřít nové obzory a souvislosti. Jinak se budou naše problémy stále prohlubovat. Společnost, která ke kulturnímu i politickému dění umožňuje přístup jen některým, se sama okrádá o příležitosti. Vést skutečně širokou debatu je samozřejmě náročné, ale boj za práva znevýhodněných a zranitelných lidí by neměl být výhradně jejich bojem, protože je v zájmu nás všech. Diverzita a rozdílná zkušenost hrají důležitou roli v samotném přežití našeho druhu a v jeho dalším vývoji.
Mnozí se upínají k technologickému řešení problémů. Technologický pokrok se dlouho opíral o ideu usnadnění práce a úspory času, jenže většina z nás pociťuje s rostoucími požadavky na výkon pravý opak. Takzvaný Jevonsův paradox na mnoha úrovních stávajícího systému ukazuje, že jakékoli technologické vylepšení nevede k šetření zdroji, ale naopak k navýšení poptávky po jejich rychlejším vyčerpání. Řešení tedy nenabízejí samotné technologie; je nutné změnit celé paradigma a zaujmout k problému zcela nový postoj. A to platí i pro zelené technologie v architektuře.
Cirkulární ekonomika
Jedno z možných řešení, které propojuje environmentální témata s vizí prosperující společnosti i ekonomiky, navrhla ekonomka Kate Raworth v knize Ekonomie koblihy. Sedm způsobů ekonomického myšlení pro 21. století (2017, česky 2020). Základem je cirkulární ekonomika: pokud budeme produkovat tak, aby se z odpadu co nejjednodušším způsobem stala surovina k novému využití, náš tlak na přírodní zdroje zásadně poklesne a devastace planety se zpomalí. Předpokladem je samozřejmě ekologická výroba a energie z čistých zdrojů. Jde vlastně o jednoduchý koncept, byť na nás klade požadavek, abychom se nově zamysleli nad každým výrobkem, jeho množstvím i nad rozvojem potřebných technologií.
Raworth zasadila koncept cirkulární ekonomiky do planetárního kontextu, který určuje limity našeho zasahování do přírodních procesů tak, aby zůstala zachována jejich regenerace. Z toho pak vyplývá využití jednotlivých ekosystémových funkcí současným hospodářstvím. Použila přitom obrázek koblihy, respektive donutu (mezikruží), představující sociálně spravedlivý a bezpečný prostor, kde se může naše ekonomická aktivita odehrávat tak, aby byla udržitelná globálně i společensky a nepodrývala regenerační schopnosti planety. Středový prostor představuje hluboké sociální nerovnosti nebo omezené možnosti uspokojení elementární potřeby bezpečného a důstojného života, což ohrožuje fungování celé naší společnosti – stejně jako překročení ekosystémových planetárních hranic. Změnu současného nerovného postavení v přístupu ke zdrojům, z něhož profituje hrstka na úkor většiny, by měl podle Kate Raworth řídit stát coby dobrý a zodpovědný hospodář. Prvním krokem, který může udělat každý z nás, je ovšem zájem o nové informace a jejich šíření, protože v tomto naši hospodáři selhávají. Kde není poptávka a společenská objednávka, není tlak na řešení.
Překonat bariéry
V nastíněném konceptu udržitelnosti hraje fundamentální roli právě sociální spravedlnost. A když hovoříme o sociální spravedlnosti, mluvíme o jedné miliardě obyvatel planety – o lidech s dlouhodobým zdravotním, mentálním, intelektuálním nebo senzorickým postižením, seniorech, sociálně vyloučených skupinách, lidech diskriminovaných kvůli genderové příslušnosti či nízkému vzdělání, ale také o těhotných ženách, osobách doprovázejících dítě v kočárku a mnohých dalších. Nedostatky se týkají především institucionální oblasti – státní podpory inkluzivního prostředí, legislativy a financování. Sociální bariéry mají co do činění s našimi předsudky a nedostatkem porozumění nebo pozornosti. Tyto emocionální bariéry považuji na jednu stranu za nejvlivnější, na stranu druhou k jejich překonání může přispět každý z nás prostou otevřeností a vstřícností.
Neopominutelné jsou ale také environmentální bariéry, a to i v digitálním prostředí, ačkoliv většina z nás si v této souvislosti vybaví spíše překážky čistě hmatatelné. Jako architekt mám možnost je dennodenně reflektovat a pracovat na jejich odstraňování, nejde ale jen o to splnit požadavky tak, aby se ve veřejném prostoru různé znevýhodněné skupiny mohly vůbec pohybovat a cítily se zde vítané. Nestačí jen navrhovat bezbariérová města, naše úsilí by mělo směřovat k maximální možné otevřenosti a dostupnosti na všech úrovních, aby se kulturního, společenského a politického dění mohl účastnit opravdu každý. Na mnohé záležitosti bychom přitom vůbec nepomysleli, kdybychom se o nich nebavili s těmi, kterých se bytostně dotýkají. Skutečné revoluce a kýžené proměny okolního prostředí se dočkáme až v momentě, kdy se dostatek lidí ze znevýhodněných skupin zapojí do tvorby společného prostoru.
Autor je architekt.
Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.