Danta Alighieriho, autora monumentální básnické skladby Božská komedie, si při sedmistém výročí jeho smrti připomínáme jako básníka vizionáře, tvůrce svérázné mapy tří krajin západokřesťanského zásvětí. Co si z této mapy může odnést dnešní čtenář? Třeba povědomí o křehkosti krusty, která nás odděluje od pekla.
Radka Bodzewicz: Masky (z cyklu Božská komedie), 2020
S Komedií řečenou Božská (1321, česky 1882) jsme vždycky v půli pouti životem – a není to život Dantův, ale náš: „Nel mezzo del cammin di nostra vita“, jak se říká v prvním verši prvního zpěvu Pekla. Děj, který následuje, je možná unikátní (hned ve druhém verši se přechází do první osoby singuláru), ale situace je všem společná. Zkoumáme ji skrze vypravěče ztraceného v „houšti proutí“, jak to ve svém překladu zdůrazňuje Vladimír Mikeš. Vypravěč zapadl do lesa jako do temné hmoty pahýlů, šišek a slimáků. Na chuť je to hořké, vázne to v hrdle, sype se to do chuťových pohárků, aby člověk nemohl vnímat jiné chutě. „Tant’ è amara che poco è più morte“ – smrt je jen o trošičku hořčejší. Ta troška ustavuje hranici a na naší, životné straně této hranice jsou ještě všechny možnosti otevřené.
Těla a stíny
Badatelé často zdůrazňují, že Dantova Komedie svého čtenáře překvapuje, a to i čtenáře středověkého, zvyklého na různé vize. Chvíli se zdá, že Peklo bude uspořádáno podle sedmi smrtelných hříchů. Po chtíči, obžerství, lakotě (s marnotratností) a hněvu však v osmém zpěvu nenásleduje lenost, závist ani pýcha, ale cesta přes močál k branám města Dis a pak sestup do hlubších krajin. Tam se trestá v první řadě násilí jako hřích proti trojímu přikázání lásky (vůči bližnímu, vůči sobě a vůči Bohu) a pak, v matoucí sérii soustředných kružnic „zlých žlebů“ Malebolge, nejrůznější druhy podvodu, od svádění ke zradě.
Na dně tkví trojhlavý Lucifer, anděl, který se při pádu z nebes zaryl do země a nyní vězí v zamrzlé řece. Mávání jeho křídel řeku neustále ochlazuje. Čím víc se ďábel snaží znovu vzlétnout, tím pevněji ho svírá led. Zradil Boha, proto tu je, trčí z ledu „jak větrný mlýn“ a přežvykováním trestá tři lidské arcizrádce Jidáše, Cassia a Bruta. Před svým pádem zpívával žalmy u Hospodinova duchovního trůnu, nyní však ztěžkl a oněměl, protože pořád žvýká. Ti tři v jeho ústech mají povahu stínů, tak jako všichni lidé v pekle. Jejich těla dosud spočívají někde na zemi – možná byla honosně pohřbena, možná je rozklovali ptáci – a tak zůstanou až do posledního soudu, kdy budou teprve spojena s dušemi. V nebi pak zavládne ještě větší slast, zatímco v pekle bolest o lidskou hmotu palčivější. Lucifer má tedy ústa zacpaná stínem, i ten ho však dusí.
Na rozdíl mezi tělesnou a stínovou existencí Dante naráží poprvé už v prvním zpěvu, kde poutník (ve své první přímé řeči) volá na Vergilia, který mu přichází na pomoc: „Smiluj se nade mnou, ať jsi, co jsi, buď stín, anebo opravdový člověk!“ Opozitem vůči stínu („ombra“) se tu stává „omo certo“, člověk opravdový proto, že je „jistý“, identitu má zajištěnu svou hmotností a hranicemi těla. Neprocházejí jím světelné paprsky. Není stínem, ale sám nějaký stín vrhá, na zeď nebo do zásvětí.
Obrovské věže
Bezmocný král pekla zaražený do ledu je nejvýraznějším reprezentantem zvláštního personálu spodní říše, bytostí, které v pekle slouží a zároveň tu trpí. Hranice mezi hmotnou a stínovou existencí, dokonale zřetelná v kontrastním páru poutníka a Vergilia, se u nich všelijak stírá. Obývají pomezí a často jim náleží funkce dveřníků. Patří k nim Plútó, střežící v sedmém zpěvu cestu dolů svahem, i obludný, ze všelijakých monster smíchaný Geryon, „obraz lži“, který na začátku osmnáctého zpěvu snáší Danta a Vergilia do Malebolge. V jednatřicátém zpěvu se k nim připojí i obři pobývající na dně této hlubiny, okolo studny, která vede ještě hlouběji, až k Luciferovi. Ty živé bytosti zaražené do země stejně jako Lucifer do ledu ve stínovém šeru připomínají městské věže, tedy lidská díla, jejichž úkolem je střežit. Co? Patrně nějaký majetek, věci nashromážděné lakotně, a třeba pomocí všelijakého násilí a lhaní. Připomínají věže, které za své peníze vybudovali a nyní obývají kupci, navzájem spříznění i znesváření. V komnatách, které se drápou do mraků, nacházejí potravu všelijaké nízké choutky.
Jako obvykle ve středověké literatuře našeho kulturního okruhu i zde znamená nadměrná výška lidského těla především pýchu, touhu a vůli vyrůst nad poměry – anebo ještě spíš nad měřítko člověka, které mu bylo stanoveno při stvoření. Obrem byl Goliáš, kterého na své cestě za královskou hodností zahubil David, aby zarazil jeho chvástání. Obrem byl Kryštof, jehož pyšnou touhu po tom, aby sloužil nejmocnějšímu pánu ze všech, musel svou vahou zdrtit Ježíš v podobě malého děcka. Obrem byl podle obecně rozšířeného podání Josefa Flavia i Nimrod, babylonský král, první tyran po potopě světa, stavitel babylonské věže. A právě Nimroda (Nembrotha) na tomto místě pekla potkáváme a slyšíme ho nesrozumitelně řvát, jak se sluší na toho, kdo svou pýchou způsobil zmatení jazyků a rozmetání lidské komunity. Peklo jako celek se opírá o mocná ramena tohoto potrestaného Atlanta.
Tenká slupka
Ze tří kantik Komedie je Peklo, jak známo, nejčtenější a nejoblíbenější. Na první pohled se totiž nejtěsněji váže k našemu vlastnímu místu pobytu i k naší hořkosti, která se dočasně zastavila kousek před smrtí. Stíny odsouzenců uvízly ze všech možných destinací v prostoru vzdáleném od Boha a nejbližším našemu světu, na téže straně světa, kde stojí Jeruzalém, Řím a Florencie. Stačí jen trochu hrábnout pod zem, zabloudit v lese, a jsme tam. Proto se tu také stíny neustále obírají svými hříchy, vracejí se k nim, neschopny je opustit. Právě o nich hříšníci mluví s Dantem – jinak hlavně mlčky snášejí bolest, úpí či řvou. V tomto ohledu je napůl živý Nimrod vzorným obyvatelem této podsvětní sféry. Na očistcové hoře i v ráji nebes je oproti tomu pozornost všech obrácena k Bohu a z úst znějí modlitby a žalmy. Průchod poutníka a rozhovor s ním je pro tamní osazenstvo jen krátkou přestávkou ve smysluplném hovoru.
Je zřejmé, že právě Peklo představuje v Dantově básni největší zmatek. V Očistci se konečně transparentně ukáže rozdělení hříšníků podle kanonických kategorií, jež bychom čekali dole, v Ráji se zase jinak neviditelný a nepostižitelný řád spásy z milosti Boží zjevuje v podobě přizpůsobené nedokonalým očím poutníka. Srozumitelnost Pekla oproti tomu nevyplývá z řádu, ale závisí na hříchu, na principu zvaném contrapasso, podle kterého navěky viditelný trest člověku ironicky zrcadlí jeho provinění, jako když se Nimrod pustil do budování věže až do nebes, a pak skončil zapuštěný v zemi. Nyní se věži, mrtvé a umělé věci, sám podobá.
Na tomto pekle, krytém jen tenkou krustou, stojí v topografii Komedie svět, kde jsme i my, dokud se nacházíme v těle, neustále v půli svojí pouti. Stojíme na dutině plné lidí, kteří tu dříve stáli s námi, a již nestojí. Stíny jejich těl a následky pozemských skutků však žijí dál. Právě v nich jsme ukotveni a sami pořád nějaké stíny vrháme. Právem čekáme, že se ty stíny každou chvíli zhmotní. Pak zazní řev.
Autor je komparatista.