Někdy stačí jen jinak formulovat otázku na totéž a dostaneme zcela jinou odpověď. Heinz-Jürgen Voss, profesor sexuologie na Vysoké škole v Merseburgu, vypracoval rozsáhlou studii o sexuálním zneužívání mezi mladistvými. Při 860 rozhovorech se zaměřil na teenagery mezi 16 a 18 lety. O výsledcích promluvil v deníku Die Tageszeitung z 2. září. Klíčová otázka přitom nezněla „Byl/a jsi někdy znásilněn/a“, ale „Byl/a jsi někdy nucen/a k sexu?“. Tato formulace totiž dotazované podněcuje k mnohem větší upřímnosti a otevřenosti. Znásilnění je zpravidla chápáno jako akt, kterého se dopustí „externí“, neznámý pachatel, k němuž oběť nemá žádný vztah, respektive jej vůbec nezná. Málokdo myslí v souvislosti se znásilněním na násilí, které může pocházet z blízkého okolí nebo se odehrává v rámci partnerského vztahu. Podle Vosse má tento přístup co do činění také s definicí znásilnění v Německu, kde se stalo znásilnění v manželství trestným činem až v roce 1997. Pokud do té doby došlo k žalobě, zpravidla byla smetena ze stolu s tím, že pohlavní styk k manželství patří, je součástí manželských povinností, a proto může být vykonán i proti vůli jednoho z partnerů. Německá společnost se ale čím dál více začíná zajímat o téma překračování osobních hranic a delikty typu osahávání cestou na toaletu v hospodě už nejsou vnímány jako úsměvný přestupek. Podle Vosse je třeba aktivně bojovat proti maskulinní dominanci a sexismu, které dovolují mužům překračovat meze dobrého vkusu a někdy také trestní odpovědnosti. Problém je podle studie také v tom, že pokud je někdo obětí sexuálního násilí, a to v jakékoliv formě, zpravidla si celou věc nechá pro sebe a takřka bez výjimky ji nikomu nehlásí. Postižení pak paradoxně obviňují především sami sebe. Dávají si za vinu, že neřekli důrazněji „ne“, a velkou část viny tak přisuzují sobě. Druhým důvodem je neznalost možností, jak se v případě zneužití zachovat. A do třetice mnozí mladiství v Německu příliš nedůvěřují institucím a mají strach, že budou stigmatizováni jako oběti. Voss dále zdůrazňuje, že se od sedmdesátých let výrazně změnila skupina dotazovaných. Dlouhá desetiletí byla prováděna interview ohledně zneužívání pouze se ženami. Od roku 2013 jsou zahrnuti také muži a v nejnovější studii pracoval Voss také s nebinárními jedinci. Mezi těmi je mimochodem procento zneužitých velmi vysoké: u žen se setkal s 25 procenty poškozených, kdežto u nebinárních je to 40 procent.
Drážďanský deník Sächsische Zeitung otiskl 3. září příběh bývalé právničky biskupství v Kolíně nad Rýnem, které se v těchto dnech zmítá v krizi. Hlavním důvodem je studie o sexuálním zneužívání dětí, jejíž vypracování inicioval sám biskup Rainer Maria Woelki, nicméně vzápětí zakázal zveřejnění jejího textu. Na pověsti „starostlivého pastýře“ mu to pochopitelně nepřidalo. Další věcí je, že právnička, která se dlouhodobě tímto tématem v biskupství zabývala a znala detaily mnoha skandálů, byla nedávno na hodinu vyhozena. Důvodem prý byla skutečnost, že si „během korony“ vzala z práce domů na home office zdravotní kancelářskou židli a tento fakt nikomu neoznámila. Podle právníka biskupství bylo její počínání ilegální – brát si domů církevní židle je naprosto nepřípustné. De facto a de iure šlo o krádež, a proto je její vyhození zcela v pořádku. Doma měla pracovat s vlastním mobiliářem. Postižená se ovšem obratem odvolala a požaduje, aby výpověď byla anulována. Její obhájce se nechal slyšet, že tak absurdní odůvodnění výpovědi za svou kariéru ještě neslyšel. Podle článku je velmi pravděpodobné, že se biskupství podobnými záminkami snaží zbavit pracovníků, kteří vědí příliš mnoho o kauze zneužívaných dětí.
Andreas Freytag, redaktor ekonomického týdeníku WirtschaftsWoche, se zamýšlí ve vydání z 3. září nad možným nárůstem korupce a nesvobody v Německu, pokud se „levá část politického spektra“ dostane po volbách do parlamentu a především k výkonné moci. Z čeho vychází? Většina voličů chce méně byrokracie. To není nic nového a toto heslo se táhne jako červená nit programy většiny politických stran. Při bližším přezkoumání stranických programů však lze zjistit, že mnohé strany sázejí spíše na silnější roli státu a s ní spojenou byrokracii. Typickým příkladem je podle Freytaga především Zelenými prosazované ministerstvo klimatu, které by mělo právo veta v každém případě, kdy by se návrh zákona z dílny jiného ministerstva neshodoval se závěry Pařížské dohody. Autor dovozuje, že Spolková republika Německo by tím sama sebe uvedla do situace naprostého zákonodárného kolapsu, protože by právo veta zcela jistě vedlo k vyřizování vnitropolitických sporů: argument, v čem se předloha zákona neshoduje s Pařížskou dohodou, by se údajně vždy našel. Volebním tématem je v Německu také trh bydlení, který se německé politické strany pravděpodobně budou snažit silněji regulovat. V Berlíně se spolu s volbami 26. září koná referendum o zestátnění koncernů, které v hlavním městě vlastní byty. Freytag se nicméně domnívá, že kdyby měl stát v budoucnosti hrát výraznější roli v bytové politice, dojde k radikálnímu snížení nabídky bytů. Pokud by města a stát měly byty přímo stavět a starat se o ně, obává se redaktor navíc horší kvality služeb spojených se správou bytového fondu. Na byty by se prý vypisovaly pořadníky, což by podle Freytaga vedlo ke korupci, protože by o „přiklepnutí“ bytu rozhodovali jednotliví úředníci a žadatelé by se je snažili „motivovat“ k rychlejšímu a především kladnému rozhodnutí.