Ty už jsi tady, Bonifáci?

Kanadský politolog William Clare Roberts ve své knize Marx’s Inferno: Political Theory of Capital (Marxovo inferno. Politická teorie kapitálu, 2017) ukázal, jak nedocenitelný význam měla pro Karla Marxe Božská komedie. Marx měl při psaní prvního dílu Kapitálu před sebou jako vzor Danta, jemuž se podařilo ztvárnit život tohoto světa v jeho nepřeberné rozmanitosti a měnících se vzájemných vztazích, a přitom jej vyjádřit v dokonale prokomponovaném celku. Roberts dokládá, že první díl Kapitálu lze číst jako sestup do moderního sociálního pekla, na jehož dně se objevuje cesta ke spáse (viz rozhovor s autorem v A2 č. 18/2017). Zabývá se kartografií dantovského Pekla a v Marxovi spatřuje Vergilia, který je průvodcem proletariátu, jenž musí projít zrádnými kruhy a žleby pekla kapitálu, kde nesvítí žádné světlo.

Marx, Galileo a Levi

Je známo, že Marx v londýnském exilu četl Božskou komedii téměř každý den a skoro celou ji znal zpaměti. Engels vyjádřil obdiv, jemuž se Dante těšil v jeho i Marxových očích, slovy, že čekáme na „nového Danta“, který ohlásí zrození nové, „proletářské éry“ podobně, jako „grandiózní postava Dantova ohlásila zánik feudálního středověku a příchod moderní kapitalistické éry“. Podle Marxe a Engelse by na začátku socialistického umění mělo stát umělecké dílo srovnatelné s Božskou komedií. Robertsovi patří dík za to, že jako první systematicky zpracoval Marxovy dantovské inspirace, dostatečně však nezohlednil to, co sám Marx považoval za svůj hlavní objev – totiž existenci společensko­-ekonomického zákona, který se prosazuje bez ohledu na většinové představy a názory a působí jakoby za našimi zády. Tento zákon Marx pojímal jako objektivní vývojovou tendenci kapitalismu.

Dante byl pro Marxe přitažlivý proto, že v něm nalezl nekonečně rozmanitý svět, jemuž vládne zákon, který není výsledkem momentálních lidských úsudků a citů. Tím zákonem je boží spravedlnost. Jak jsem zdůraznil v článku Dantovo Peklo a současná situa­ce přechodu (Tvar č. 13/2019), je to ústřední myšlenka Dantova Pekla. Shrnuje ji verš: „Kdo rouhá se jak ten, jenž okázale/ sám do rozsudků božích lidskost vnáší?“ Současní badatelé, třeba William Franke, Dantův pojem spravedlnosti vykládají jako výraz nesouměřitelnosti mezi lidským a božským v jeho radikální jinakosti, jež se ohlašuje jako selhání jazyka. Myšlenka objektivní spravedlnosti má však obecnější význam. Její básnické rozvedení do mnoha konkrétních podob pak nastoluje objektivní perspektivu, z níž posuzujeme aktuální stav společnosti, převládající názory i vlastní subjektivní vědomí a prožívání.

Takový význam měla Božská komedie také pro Galilea. Zakladatel novověké přírodní vědy jistě nebyl Dantovým oddaným čtenářem kvůli básníkovým geocentrickým a ptolemaiovským představám o vesmíru. Lze se domnívat, že Galilea k Dantovi přitahovala myšlenka spravedlnosti, která působí v nepřehledném množství konkrétních osob a situací jako objektivní síla, jež se prosazuje nezávisle na lidských představách. Byla to myšlenková osnova, která Galileimu umožnila formulovat pojem přírodního zákona. I ten má formu, která je „nadsmyslová“ a vyjádřitelná matematicky, a přitom působí jako neoblomná síla v nekonečné rozmanitosti přírody.

V etické oblasti zachytil sílu Dantova pojetí objektivní spravedlnosti Primo Levi, když mluvil o tom, že Osvětim a další zločiny nacismu nedokáže západní soudní systém spravedlivě potrestat. Osvětim je symbolem nespravedlnosti občanské „spravedlnosti“, která podléhá proměnlivým interpretacím a politickým ohledům. Podle Leviho západní systém spravedlnosti nezná nic takového, jako byla boží spravedlnost v Božské komedii, která udržovala ponětí o tom, co to spravedlnost vůbec je, a bránila tomu, aby se pojem spravedlnosti rozplynul v kontextuálních interpretacích.

Zuckerberg v Infernu

Představme si, jak myšlenka objektivní spravedlnosti působila na Dantovy současníky. V Božské komedii často vystupují známé a vlivné postavy tehdejšího veřejného života. V devatenáctém zpěvu čteme o papeži Mikulášovi III., který zneužíval církev k obohacení, když kupčil s církevními úřady. Nyní se nalézá v osmém kruhu pekla, ve třetím „zlém žlebu“ určeném svatokupcům, tedy v téměř nejhlubší části inferna, kde proklatci vězí hlavou v díře a nohy jim spaluje oheň. Když slyší přicházet Vergilia s Dantem, domnívá se, že se blíží svatokupecký papež Bonifác VIII., který tu má připravené místo, a zvolá: „Ty už jsi tady, Bonifáci?“ Působilo to podobně, jako kdyby dnešní Dante psal o kardinálu Dukovi a proklatého papeže nechal z díry zvolat: „Ty už jsi tady, Dominiku?“

Ve „zlých žlebech“ osmého kruhu by soudobý Dante jistě nalezl mnohé postavy dnešního veřejného života. Do pátého žlebu plného vařící smoly, v němž jsou ponořeni korupčníci, by mohl umístit například Pavla Béma a rozmlouvat s ním o poměrech na pražském magistrátě. Bém by mu nejspíše řekl: „Je tu skoro každý.“ V sedmém žlebu, kde jsou zloději trýzněni hady, kteří prolézají jejich těly, bychom objevili Viktora Koženého a Petra Kellnera coby symboly české privatizace, kterak na Danta volají: „To oni, oni zavinili, že musíme tu dlíti, Klaus, Kočárník, Ježek a Tříska!“ S těmi bychom se pak shledali v osmém žlebu, v němž jsou ti, kteří lstí poškodili druhé a jejichž těla mají místo šatů plameny.

V devátém žlebu, určeném těm, kteří zasévali rozkol a svár, se Dante v Božské komedii setká s Bertranem de Born, jenž „dělal z přátel nepřátele“ a musí tu „nosit mozek odťatý od jeho zdroje“. Dnes by se na jeho místě patrně nacházel Mark Zuckerberg, s nímž by básník rozmlouval o Facebooku jako stroji na zasévání rozkolu do společnosti a ničení přátelství, jenž zbavuje lidi jejich mozků. V posledním žlebu, v němž falšovatelé všeho druhu trpí svrabem, by poutníci postáli u klimaskeptika Bjørna Lomborga, u covidových dezinformátorů, u válečného dezinformátora Donalda Rumsfelda či bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa, jenž si z falše udělal úřad. Takto by současný Dante mohl přepsat obsazení celého pekla. V Božské komedii bychom pak četli o obecně známých osobách, o nichž jsme se domnívali, že v našem soudním systému na ně spravedlnost nikdy nedosáhne, a pokud ano, trest bude pouze symbolický. Četli bychom o jejich infernálních nekonečných trestech, které by v nás vyvolaly hrůzu i lítost a náš průvodce Vergi­lius by nám sdělil, že zde „nic se neodpouští“.

Rozpor současné kultury

Božská komedie je jiskřivou a dynamickou inspirací k objektivistickému myšlení, jehož příkladem ve filosofii a společenských vědách je Marx, v přírodních vědách Galileo, v etice 20. století Primo Levi. Tento způsob myšlení se v různých podobách projevil v uzlových sporech evropských novověkých a moderních dějin. Bylo to při vzniku novověké vědy, kdy Galileo bránil pojem matematizovaného vědeckého zákona proti kardinálu Bellarminovi, jenž se dovolával autority bezprostřední zkušenosti (otáčení Země odporuje smys­lové evidenci). Podobně se objektivistické myšlení objevuje u Spinozy v pojmu nekonečné substance, který představuje polemiku s Descartem jako filosofem subjektivního vědomí. Nalezneme ho u Bolzana, který proti Kantovi tvrdí, že matematika je objektivně existujícím základem myšlení vzhledem k tomu, že matematické pojmy nejsou předmětem subjektivního nazírání. V marxismu se objektivismus projevuje u Althussera, jenž vychází z komplexní sociální struktury a vede spor s humanistickými marxisty (třeba s Rogerem Garaudym), pro něž je středobodem lidská tvůrčí síla. V dnešní době je představitelem filosofického objektivismu Alain Badiou, jehož matematicky inspirovaná teorie nekonečna, absolutna a pravd tvoří ontologický protipól k Deleuzovi jako filosofovi nekonečných smyslových toků.

Domnívám se, že právě objektivistický způsob myšlení je zásadní pro překonání ochromujícího rozporu současné evropské či globální kultury v tom, jak myslíme, jak zakoušíme realitu a jak jednáme. Na jedné straně se stále hlouběji noříme do temného lesa imaginárních konstrukcí, které ve společnosti vytvářejí další a další štěpící linie podle nejrůznějších uměle generovaných témat. V tomto dantovském temném lese je prakticky každá zpráva a myšlenka orazítkována jako jedna z interpretací či konstrukcí reality. Zároveň si uvědomujeme, že přibývá objektivních zlomových problémů, od klimatických změn přes rozvrat liberální demokracie až po rostoucí mezinárodní napětí. Rozpor je v tom, že když někdo volá, že loď se potápí, ostatní to považují za jeho subjektivní názor. Třebaže stojíme po pás ve vodě, nedokážeme myslet a jednat v souladu s objektivní perspektivou, již představuje samotná loď, která jde ke dnu. Božská komedie je díky schopnosti podněcovat objektivistické myšlení zásadním literárním dílem pro hroutící se svět.

Autor je filosof.