Vedle Božské komedie, Nového života a latinsky psaných vědeckých děl je Dante Alighieri také autorem čtyřdílného traktátu Convivio – ambiciózního pokusu o shrnutí dobového vědění, kterým zároveň prostupuje snaha o duchovní povznesení a bolestná zkušenost exilu.
Dante Alighieri patří mezi největší osobnosti světové literatury. Jeho jméno je dodnes spjato především s Božskou komedií (1321, česky 1882), která se během staletí stala jedním z nejanalyzovanějších děl všech dob, základem pro vznik dantologických spolků i námětem výtvarných zpracování. Dílo tohoto toskánského básníka a politika je však mnohem širší – ve stínu Komedie zůstává jeho další tvorba, která svědčí o autorově intelektuálním a společenském rozpětí, vyjevuje širokou škálu jeho zájmů a v souhrnu nám podává obraz doby svého vzniku, oproti Dantovu nejslavnějšímu dílu méně zatížený alegoriemi.
Mezi tyto spisy patří latinsky psaný filosoficko-politický traktát O jediné vládě (patrně 1312–1313, česky 1942), kde se Dante dotýká tehdy ožehavého tématu vztahu mezi mocí světskou a náboženskou, což v době po Tridentském koncilu v polovině 16. století vedlo k zařazení titulu do církevního Indexu zakázaných knih. Dalším, rovněž latinsky psaným dílem O rodném jazyce (1304–1307, česky 2004) se Dante pustil do oblasti srovnávací jazykovědy a nastiňuje v něm jazykový vývoj v jednotlivých oblastech Apeninského poloostrova. Ani jedno z těchto pojednání však nedokončil.
Z lásky k vědě
Osudy obou děl naznačují, že Dantovo vědecké úsilí zůstávalo nenaplněno. Okolo roku 1307 však vzniká italsky psaný opus, jehož cílem je konsolidovat tehdejší vědění lidstva a vytvořit popularizačně naučnou encyklopedii: souběžně s Božskou komedií Dante pracuje na spisu Convivio (Hostina, 1304–1307), svém snad nejvíce přehlíženém díle. Malá oblíbenost přitom zdaleka neodpovídá jeho významu, neboť jde o počin sice opět nedokončený, ale realizovaný v době autorova největšího tvůrčího rozmachu, kdy opouští básnickou reflexi lásky a citů, odkládá pomyslný háv vizionáře, typický pro Nový život (1293, česky 1890), a ubírá se vzhůru, za duchovním naplněním a otevřením vlastní duše.
Božskou komedii a Convivio spojuje řada podobností. Tou hlavní a nejvýraznější je důkladná strukturovanost: Convivio je rozděleno do čtyř traktátů, které vždy obsahují kancóny a k nim prozaický komentář či alegorickou interpretaci. Každý traktát je orientován na některou z otázek tehdejší vědy, ať už jde o obory přírodní nebo ty, které bychom dnes nazvali společenskými. Dantův vědecký přístup sice čerpá z antických filosofů (ostatně hned na začátku vyjadřuje svou úctu k Aristotelovi, „jehož jediného lze nazývat Filosofem“), logicky ale zůstává stále limitován křesťanskou doktrínou, byť v její filosoficky relativně velkorysé podobě, reprezentované Tomášem Akvinským.
Obsah jednotlivých traktátů můžeme přiblížit následovně: první nastiňuje povahu díla, občas je nicméně prokládán vsuvkami vztahujícími se k literatuře, povaze ducha (dnes bychom mluvili o psychologii), případně v nich Dante rozvádí diskusi na téma, jakými způsoby se formuje veřejné mínění, anebo reflektuje vlastní charakterové rysy na pozadí obecného vnímání své osobnosti. Druhý traktát pojednává o vnitřním obratu autora, jenž i v tomto díle truchlí nad smrtí své životní lásky Beatrice Portinari. Její skon představuje moment, kdy Dante opouští pomíjivé pozemské city a jeho novou útěchou a především láskou se stává věda, a zároveň se jedná o okamžik, v němž Beatrice prochází ontickou transcendencí – z pozemské bytosti se stává donnou gentile, ztělesněnou filosofií, tedy věděním samým. Na tuto proměnu navazuje Dante třetím traktátem, ve kterém se věnuje vznešenosti filosofie a vědy. Čtvrtá část pak tematizuje přirozenou ušlechtilost lidského ducha a člověka jako takového.
Duchovní hostina
Jak bylo řečeno, Convivio má za úkol sumarizovat tehdejší vědění lidstva – odtud také alegorický obraz hostiny, v němž kancóny představují hlavní jídlo a komentáře chléb. Zároveň zde Dante předkládá obraz otevřenosti duše a jejího pohybu prostorem s cílem dosáhnout nejvyššího blaha. To hlavní, co nám Convivio otevírá, je však náhled do nitra samotného autora: „Vy, kteří toužíte dosáhnout třetí sféry nebeské skrze porozumění, slyšte o změně, která se odehrála v mém srdci: Mohu tvrdit a vím, že není již nikdo jiný, s kým bych mohl tento zážitek sdílet, dokonce i mně samotnému se to jeví jako neuvěřitelný příběh, když nyní vím, že na vaši sílu odpovídá samo nebe a ty ušlechtilé bytosti, jež mne uvrhly do stavu, v jakém se teď nacházím a v jakém jsem byl schopen najít sám sebe. Pokládám tedy za správné tyto nabyté zkušenosti, jichž se mi dostává, skrze své pero proměnit ve slova a tím se k vám přiblížit.“
Tato svého druhu osobní zpověď má v díle své opodstatnění – jak Convivio, tak Božská komedie vznikají v době autorova vyhnanství. Svůj nucený exil vnímal Dante velmi bolestně a toužil po návratu do rodné Florencie, což se mu ovšem již nepodařilo. V Božské komedii nejsou tyto pocity tolik znatelné, čtenář je pochopí až při bližším studiu jednotlivých obrazů, především v Pekle. O to výraznější jsou ale v traktátu Convivio, což je dáno i charakterem díla. Dante zde více poukazuje ke své osobě a zkušenostem, reflektuje své názory a interpretuje platónské, aristotelské a tomistické doktríny ve vztahu k vlastnímu vnímání.
Možnost vyhnanství
Jak přistupovat k dílu Danta Alighieriho po sedmi stech letech? V nejednom ohledu je stále živé: jakkoli se můžeme upínat k vizi demokratického zřízení, spoléhat na svobodu slova, důvěřovat v solidaritu či žít s pocitem bezpečí, přesto tušíme, že jsme stále vystaveni možnosti „vyhnanství“, byť v současnosti většinou nabývá jiných podob než v době Dantově. I v dnešním světě mají moc skupiny schopné z nepohodlného občana udělat štvance, nepřítele veřejných zájmů. I my často toužíme po „otevření duše“, ačkoliv to v mnoha případech končí jen mediální či osobní pózou. Dokážeme však k otázkám duše přistupovat s podobným zaujetím jako Dante? Abychom ho mohli skutečně pochopit, musíme vzít v potaz jeho životní příběh, protože jedině tak se nám jeho dílo otevře v souvislostech a v celé své šíři.
Autor je romanista.