Zapatistická conquista

Francouzský spisovatel Laurent Binet v knize Civilizace (2019, česky 2021; viz A2 č. 9/2021) předestřel alternativní koloniální fikci, v níž Evropa nedobyla Ameriku, ale naopak je sama dobývána indiánskými národy. Podle této „conquisty naruby“ se vládce incké říše vyloďuje na španělské půdě a dobývá renesanční Evropu… Že se antikoloniální fantazie může stát skutečností, ukázalo letos v létě – byť v mnohem skromnějším měřítku – vylodění skupiny zapatistů s mayskými kořeny na březích Španělska, kde zahájili své celosvětové turné, během nějž chtějí navštívit zhruba dvacet zemí včetně Česka (viz A2 č. 16/2021). Jejich Výprava za život (Por la vida, 2021), která objasňuje smysl stejnojmenné mise, má ale k pouhému antikoloniálnímu resentimentu daleko. V šesti deklaracích nabízí světu jinou a mnohem zajímavější alternativu než zmíněná literární fikce.

Osvícenci z džungle

Obecně vzato, ve své kritice kapitalismu, drancování přírody, násilí na ženách, individualismu a nacionalismu představuje konglomerát zapatistických myšlenek zcela svébytnou koncepci toho, co je na Západě označováno jako progresivní levice. Jedná se o ideový rámec, který od zapatistického povstání z roku 1994 udržoval dnes již legendární zakuklený rebel s dýmkou. Subcomandante Marcos, v současnosti vystupující pod jménem Galeano, je mimochodem i spoluautorem aktuální publikace. Od představitele jednoho z mála úspěšných levicových povstání se však nedočkáte klasického politického kázání. V komuniké, která jsou výsledkem práce Tajného domorodého výboru, ostatně jde především o domorodé obyvatele a text se obrací na Kongres domorodých národů.

Marcos, respektive Galeano, připomíná kulturní šok, který zažil v osmdesátých letech jako univerzitně vzdělaný marxista z velkého města po příchodu do Chiapasu, kde hodlal se svými druhy osvobodit domorodce prostřednictvím ozbrojeného povstání. Nakonec se dle svých slov od místních potomků indián­ských kmenů naučil více než oni od něho. Nešlo přitom jen o jazyk a kulturu, ale o zcela jiný hodnotový systém, vnímání časoprostoru i vlastního jednání. Výsledkem této zkušenosti ovšem nebylo přijetí domorodé pravdy vycházející z mnohasetleté tradice a sepětí s přírodou. To je pouze fantasma produkované na Západě jako únik před destruktivními tendencemi překotného vývoje moderní společnosti. Myšlení zapatistických domorodců se nedovolává jen tradiční zkušenosti, ale také inteligence, racionality a tvořivosti. Paradoxně se tak z Lacandonské džungle mnohdy ozývají Evropany pozapomenuté osvícenské ideá­ly – včetně boje za lepší svět pro všechny.

Zapatistický sitcom

Progresivnost zapatistické politiky je dobře vidět na jejich postoji k demonstrativním omluvám západních elit za svou koloniální minulost. „Nemusíte žádat, abychom vám něco odpustili. Už dost hraní si na vzdálenou minulost, která tak pokrytecky ospravedlňuje současné zločiny,“ vzkazují španělským politikům, občanům i katolické církvi. Zapatisté dávají jasně najevo, že omluvná gesta považují za prázdné hry se slovy, které nemohou napravit zvěrstva páchaná na kolonizovaných domorodcích. Jejich argumentace odhaluje absurdnost módního sebezpytování západních elit za národní prohřešky, předky nebo i barvu kůže. Namísto toho zapatisté žádají spravedlnost teď a tady, vůli řešit současné vykořisťování a mocenské násilí. Zároveň tak zpochybňují vžitou představu o zaostalých domorodcích z džungle. Jejich myšlení je totiž navýsost aktuální, což je patrné například z jejich přístupu ke koronavirové pandemii. A nechybějí pochopitelně ani odkazy k aktuálním kauzám mexické politiky. Na jednu stranu tak probíhá chaotické tesání domorodých člunů určených k plavbě přes Atlantik, na straně druhé se s nadhledem vtipkuje na účet mexického prezidenta Andrése Manuela Lópeze Obradora kvůli jeho snaze prodat luxusní letadlo svého předchůdce, které od něj přitom dostal darem.

Šest zapatistických deklarací (které vyšly spolu se zevrubnou předmluvou antropologa Boba Kuříka a seznamem příznivců z celého světa) netvoří jen šikovně napsaný politický pamflet. Texty jsou rozmanité nejen obsahově, ale i formálně. Autor zvaný Kočkopes se například nebojí realitu příprav na plavbu přes oceán podat formou zapatistického sitcomu, v němž se to hemží vtipnými narážkami na postavu subcomandanta Galeana. Právě komická sebereflexe vlastního konání se zdá být protikladem občas puritánského prostředí západní levice, která nicméně zapatisty nekriticky uctívá.

Jak už název napovídá, jde však především o život. Nejen v jeho existenciálním rozměru, ale také v jeho rozmanitosti, ať už se to týká sexuálních a pohlavních identit či plurality světů. Každopádně se jedná o opak vyprázdněné liberální tolerance všeho možného, která ve výsledku končí frenetickým hledáním vlastní identity na úkor všech ostatních. Pod pestrostí domorodého žargonu, alegorií a legend, varováním před esoterickými pseudovědami a dovoláváním se kritického rozumu se přitom neskrývá nic jiného než výzva k aktivitě – k aktivnímu odporu proti mocenské zlovůli elit.

Autor je sociolog.