Závratná pouť

Snad mi laskavý čtenář bude věřit, když řeknu, že Dante patří ke klasikům, kteří se ještě dnes dají číst nikoli pouze pro poučení a rozšíření kulturního horizontu, ale i pro ryzí čtenářské potěšení a umělecký zážitek. Dosáhnout toho je ambicí každého velkého spisovatele, ale málokomu se to daří ještě po sedmi stech letech, neboť chtě nechtě je každý vázán na typ literatury, která se pěstuje v jeho kulturní epoše, po níž následují další epochy a další velcí spisovatelé, zatímco stopa těch předešlých bledne.

Dantova Božská komedie (1321, česky 1882) je výjimečná básnická skladba, která vznikla za neméně výjimečných okolností. Je plodem životního a literárního vykořenění autora, jehož dosavadní dílo bylo pevně svázáno s florentskou literární scénou, ale který po politickém převratu prchá ze své vlasti a hledá nejen místo, které by mu poskytlo útočiště a existenční zajištění, nýbrž také nové publikum, pro něž by mohl psát, když s tím starým ztratil spojení.

Básníci neměli nikdy na růžích ustláno, proto se Dante po odchodu z rodné Florencie nejdříve snažil etablovat jako učenec a pustil se do psaní odborných literárně­-teoretických pojednání O rodném jazyce (1304–1307, česky 2004) a Convivio (Hostina, 1304–1307; viz text na s. 8), která však nedokončil – pravděpodobně proto, že mu chyběl dostatečně štědrý mecenáš, anebo v průběhu práce usoudil, že těmito díly by si ho stejně nezískal. Položil tedy základy zcela nového díla, jež bylo riskantní a megalomanské, vedlo ale posléze k epochálnímu úspěchu, neboť bylo podpořeno vůlí, touhou, erudicí a básnickou genialitou. Při psaní odborných traktátů si Dante možná uvědomil, že jeho silnou stránkou je prolínání žánrů, spojení poezie a učenosti, jak to koneckonců učinil již ve svém vrcholném florentském díle Nový život (1293, česky 1890), které bylo od dob antiky první západní lyrickou knihou promyšlenou do posledního řádku a verše, milostnou autobiografií, v níž je láska nahlížena prizmatem středověké filosofie a literární kritiky.

Dantova touha experimentovat, ­hledat ne­­obvyklá řešení a syntézy, a také ne­­ochvějná sebedůvěra, že v tom nezklame, byly hnacím motorem zhruba sedmnáctiletého úsilí, úspěšně završeného až těsně před smrtí.

Fantastická scénografie

Je paradoxní, že na Božské komedii sice obdivujeme její mnohasetletou uměleckou a čtenářskou trvanlivost, ale vzhledem k literárnímu systému se jednalo vlastně o látku daleko za zenitem. Po celý středověk se v nejrůznějších koutech Evropy objevovaly různé sny, vidění, zprávy o cestách do záhrobí: z těch nejznámějších připomeňme Plavbu sv. Brandana, Thurkillovo vidění, Vidění rytíře Oweina o Očistci sv. Patrika (v českém prostředí zpracované jako Jiříkovo vidění), Tnugdalovo vidění. V Itálii po textech psaných v latině (např. Albericovo vidění) vznikly zhruba v době Dantova narození i texty v různých italských literárních dialektech.

Dante však pochopil, co mu může tento pomalu mizející žánr poskytnout a na jakých křídlech filosofie i poezie by se mohl vznést, kdyby žánr jednoduchého mravoučně­-dobrodružného vyprávění přenesl na úroveň velkého duchovního eposu. Nakonec Božská komedie čítá skoro patnáct tisíc veršů a je zřejmě nejkomplikovanějším dí­­lem (přinejmenším) západní kultury. Je velkým systémem vybudovaným z filosofických a intelektuálních konstruktů, z Dantovy neutuchající touhy o něčem spekulovat a něco dedukovat, ale také z toho, co sám zažil. Vystihl to hezky Jan Čep: „Básník s sebou odnáší na tuto závratnou pouť především onu nezaměnitelnou skutečnost, kterou je jeho vlastní osoba, jeho tělo a jeho paměť, celý svět jeho obrazů a jeho vzpomínek, všecky věci a tvary, které kdy zahlédl, všecky tváře, s kterými se v životě setkal, hemžící se dav mrtvých a živých, přítomnost a minulost, všecko, co má stále s sebou, z čeho je utvořeno jeho vnitřní já.“

Nový život vypráví o vztahu k nadpozemské dokonalosti ztělesněné Beatricí, o vztahu, z něhož je odstraněno vše přebytečné. Komedie se od původního plánu příliš neodchyluje – stále se jedná o cestu za Beatricí, která ovšem mezitím zemřela, přišla do ráje a vede autora dále k Bohu. Místo intimního, abstraktního a minimalistického příběhu nás však ohromuje opulence stovek postav, jejich příběhů, trestů a odměn, fantastická scénografie míst od středu Země až po Boží sídlo a rovněž zmínky o stovkách míst z nejrůznějších italských krajů, tvořící bezmála rejstřík učebnice italské vlastivědy.

Slova a blesky

Právě imaginace a závratná hloubka mnoha scén (můžete kutat a kutat a stále nacházíte další a další historické souvislosti a literární reminiscence) učinily z Danta autora, který napříč časem a prostorem dokáže uchvátit vnímavého čtenáře a roznítit jeho fantazii. Vrchlický píše: „Uměl dáti tomu všemu výraz tak mocný, až vryla se slova jeho blesky v mysle potomstva.“ To, co jiní autoři přecházejí či odbývají pár slovy, Dante vypráví v působivých zkratkách, v nichž dokážou plasticky vystoupit hlavní rysy každé postavy či situace. Každá scéna má nejen svou funkci v celkovém ideologickém a formálním ústrojí, ale také autonomní uměleckou hodnotu; musí v očích náročného čtenáře obstát za jakýchkoli okolností. Dante vlastně tvoří nejinak než jím designovaná Boží spravedlnost, která ve složitém lidském životě dokáže ne­­omylně ukázat na to, čím člověk skutečně byl, a přidělit mu jeho místo ve věčnosti. Dantova schopnost plastického, realistického, a tudíž čtenářsky (nebo posluchačsky) uvěřitelného vyprávění není samozřejmě jen umění pro umění. Je to jeden z oněch skoků, kterými se básník odpoutal od předešlých zásvětních vyprávění a rozhodl se nabídnout dobrodružný, uchvacující, někdy děsivý, někdy dojemný příběh, který čtenáře strhne. Není třeba z toho vyvozovat dalekosáhlé soudy o Dantově ohlížení se za antikou či předvídání renesance, neboť středověká literatura měla svou vlastní vydatnou žílu realistické, satirické, nactiutrhačské a parodické poezie, v níž kvetla výrazová exprese a užívání i velmi tělesných a materiálních motivů z našeho života. Nikdy se však tento typ tvorby obývající nižší patra literární hierarchie nestal soustavnou metodou, nadšenou mimesis, nápodobou reality, kterou Dante slíbil sám sobě, ale která byla i snahou získat si publikum zcela uvěřitelným, emoce vyvolávajícím vyprávěním.

Dante musel útočit na onu těžko definovatelnou duši čtenáře oproštěnou od sekundárních faktorů, neboť identitu svého čtenáře neznal. Těžko se se svou rodinou protloukal na aristokratických dvorech politicky fragmentované střední a severní Itálie; kam přišel, tam psal, a psal tak, aby oslovil i publikum svých budoucích destinací, aniž by věděl, zda ho další roky zavedou do Lombardie nebo spíše do Benátska, Romagne či jinam.

Na cestě k literatuře jako zážitku Dante převrátil dosavadní pojetí alegorických příběhů. Před ním i po něm plnila vyprávěcí rovina příběhu jen podpůrnou roli a největší pozornost spisovatelé věnovali vytváření smyslu v přenesené, alegorické rovině. Tu Dante nezanedbává, ale hlavní sílu a autentičnost propůjčuje samému vyprávění.

Soudit živé i mrtvé

Ještě než dokončil celou Komedii, zveřejnil Dante samostatně Peklo a později Očistec. Z toho, jak vysoký počet rukopisů máme již z prvních let, kdy text koloval po Itálii, vyplývá, že přijetí bylo nadšené, a co je ještě pozoruhodnější, sahalo od kruhů, jež bychom dnes definovali jako nižší střední třídu, až po učence a univerzitní mistry, kteří byli s to rozpoznat a pochopit všechny Dantovy teologické a filosofické implikace a začali pořizovat ke Komedii komentáře. Ač exulant a nelítostný kritik svého města, získal si Dante nejoddanější čtenáře právě ve Florencii. Jeho prvním životopiscem nebyl nikdo menší než Florenťan Giovanni Boccaccio, který byl zároveň florentskou vládou pověřen, aby v kostele svatého Štěpána veřejně četl a vykládal Komedii; a byl to také on, kdo jí do názvu přidal trefné hodnoticí adjektivum Božská.

Tak jako je Božská komedie syntézou středověké a někdy i individuální Dantovy kultury, je i syntézou středověkého literárního systému a jeho žánrové pestrosti. Pro intelektuální prestiž je důležité, že se Komedie mohla svézt na vlně středověkého encyklopedismu a díky množství předávaných informací se stát jedním z klíčů k poznání světa středověkými noetickými nástroji. Tím, že je psána v živém jazyce a vypráví o dobrodružné cestě, připomíná rytířské romány, oblíbenou četbu nejen aristokratů, ale i měšťanů, či fantastické cestopisy. Zároveň je to autobiografická cesta za životní láskou Beatricí i svědectví o klopotné cestě exulanta italskými kraji. A nakonec i mystické itinerarium ad Deum, po kterém Dante kráčí, očišťuje se od svých slabostí a hříchů, aby mohl stanout před samým Bohem, a zároveň tento směr ukazuje i svým čtenářům.

Ještě jedna část autorova ega je pro Komedii určující a prorůstá do těch nejzávažnějších historických interpretací: Dantova vyhraněnost, silný a jasný názor, který si dělal o věcech a lidech, verva říct nahlas světu, co si myslí. Potkávat zemřelé na jejich zásvětních štacích znamená automaticky vyjevit pravou podstatu dotyčného a vyřknout nad ním verdikt. Nic nečiní Dante s větším uspokojením a vášní. Jeho báseň je nelítostným soudem nad světem s veškerým jeho násilím, hamižností a bezohledností, a nad lidskou povahou vůbec. Jeho soudu neunikne nic – ani jeho přátelé a učitelé, dokonce ani věci jemu nejdražší, jako je milostná poezie a vlastní předešlé básnické dílo, kterému peklo nemilosrdně nastavilo zrcadlo.

Jazyk ukovaný tercínou

Jedince Dante soudí podle svého politického, estetického a filosofického názoru. Vybírá jednak slavné a všeobecně známé postavy z dějin, jednak ty, které sám znal nebo které mohly být známy informovanému současníkovi. Tato personální kategorizace zasazená do atraktivních kulis velmi ovlivnila ­Boccaccia a Petrarku, kteří se po jejím vzoru pustili do alegorických básní, v nichž defilují davy postav podle různých klíčů – na mysli mám Boccacciovu báseň Amorosa ­visione (Milostný sen, 1342) a Petrarkovy ­Triumphi (Triumfy, 1351). Především Petrarca pak in­­spiroval pozdně středověký a renesanční žánr triumfu ve výtvarném umění.

Oba velcí spisovatelé převzali také Dantův skvělý vynález, jímž je tercína: řetězící se trojverší, které důmyslným rýmovým schématem žene vyprávění stále dál, dokud ho básník na konci zpěvu neutne. Jejich alegorická díla jsou však spíše dekorativní, chybí jim zmíněná realističnost, ráznost, hutnost vyjádření. Dantův jazyk ukovaný tercínou je jakoby materiální, jako hmota, která mění svou povahu podle toho, jaký námět je třeba ztvárnit. Ano, můžeme v Komedii narazit i na místa, která nám připadají rozvláčná, ale nelze říct, že by Dante mluvil jen tak do větru, žádný jeho verš není zbytečný. Své odvážné vize dokáže přiblížit čtenářově každodenní zkušenosti především přirovnáními, kterých je v celé Komedii kolem šesti set a která v Dantově době zažívala renesanci především v kazatelství. Množství duší zbavených tělesné tíhy se snáší k Acherontu jak padající listí na podzim; blažené duše bojujících za víru se zase skví jako zrnka zvířeného prachu v paprsku světla. V tomto všežánrovém díle můžeme narazit i na takovýto krásný příklad přírodní lyriky (Očistec 1–9; přeložil Vladimír Mikeš):

Znáš z hor, jaké to je, když vítr chrst

ti do tváře cár mlh a zmizí tvary

a ty vidíš jak krtek skrze srst,

jak se ty těžké, husté vlhké páry

pomalu trhají a bíle zazáří,

když mdle prosvitne slunce těmi cáry:

tak představíš si snadno, čtenáři,

jak bylo mi, když ucítil jsem vláhu

klesajícího slunce na tváři.

Neméně znamenitá je Dantova schopnost vystihnout během krátkého setkání psychologii duše na onom světě – její hlavní povahový rys, jak ji uspokojuje či hryzá to, kvůli čemu zemřela, a jak prožívá svůj posmrtný úděl. Jeho scény pokrývají veškerou škálu emocí – jsou tragické, tklivé, triumfální, ale nechybí ani komika, která dodává vyjádření na expresivitě hlavně v Pekle, kde jsou komicky deformovány i úctyhodné postavy z antické mytologie (Peklo 7; týž překlad):

„Pape Satan, pape Satan aleppe!“

chraplavým hlasem Plútó začal řvát

a Mistr, který prohlédne vše slepé,

mě upokojil: Nemusíš se bát,

přes všecku moc, kterou má ve své jámě,

tě nechá sejít po srázu, a rád.“

Pak obrátil se k té naduté tlamě

a řekl: „Vlku proklatý, cos chtěl?

Mlč, spolkni vztek a přestaň štěkat na mě.“

Druhý život

Každé století mělo k Dantovi jiný vztah, jak do něj promítalo své literární zkušenosti a estetické i filosofické ideály. Jelikož je Dante mistrem jazyka a otcem literární italštiny, stal se nepominutelnou inspirací především ve své vlasti. V 19. století, kdy se vytvořily estetické modely a kánon, na němž dosud stojí současná kultura, byl uznán za jednoho z největších géniů a zejména anglofonní prostor, který je globálním „opinion makerem“, si na piedestal literární historie postavil Homéra, Danta a Shakespeara. I v českých zemích se Dantovi od počátku 19. století začalo dostávat určité pozornosti, došlo i na první překladatelské pokusy, ale bylo to zejména na konci 19. a na začátku 20. století, kdy se Božská komedie zásluhou vynikajícího kompletního překladu Jaroslava Vrchlického a také jeho přednášek dostala do širšího povědomí. Na Moravě Dante rezonoval v katolických kruzích – kněz, překladatel a literární historik Jan Blokša připravil obsáhlý komentář k Vrchlického překladu a u příležitosti Dantova výročí v roce 1921 vyšel v Olomouci dokonce pozoruhodný dantovský sborník. Poúnorová revize literárního kánonu odsunula Danta na okraj, i když bylo umožněno, aby v roce 1952 vyšel s marxisticko­-leninským komentářem od jistého sovětského historika výborný překlad Bablerův a Zahradníčkův. Hodně cenné práce bylo odvedeno i na dalších překladech a dnes má český čtenář k dispozici velkou část Dantova díla.

Jaké jsou však Dantovy šance u dnešního českého publika? O Dantovi sice každý slyšel a každý ví, že napsal Božskou komedii, ale málo se čte. Je to především důsledek přehlížení středověku jako takového, jednak z důvodů národních (český středověk nemá v literární oblasti příliš co nabídnout, není tedy důležité se jím zabývat), jednak vlivem setrvačnosti komunistického kánonu (středověk je tmářský, reakční, plný pověr). Jak se na stránkách Hosta do školy (č. 1/2009) svěřil Ondřej Hník, který na pedagogické fakultě přednáší světovou literaturu, samy studentky, budoucí učitelky, se v jeho semináři ohradily proti tomu, že by měly číst něco tak neaktuálního a obskurního, jako je Božská komedie. Fakt, že je Dantovo dílo tak rozsáhlé, komplikované a navíc psané ve verších, ho de facto vyřazuje ze školního systému, v němž je klasická poezie zastoupena Shakespearovými či Molièrovými hrami, které jsou krátké, lehce stravitelné, oproti Komedii je v nich více humoru a dá se k nim najít na českém internetu spousta rozborů. Z Danta nejsou čteny a interpretovány ani reprezentativní úryvky, neboť tato praxe, na rozdíl od mnoha jiných zemí, v Česku mezigeneračně chybí. To, že četba Danta je v důsledku doménou nadšenců a velmi úzkého intelektuálního publika, jemu samému nijak neuškodí, ale je to škoda pro nás – čtenář se připraví o neopakovatelný zážitek (italští středoškolští studenti na Danta nedají dopustit!) a mine dveře, jimiž mohl vstoupit do zcela nového světa a zjistit, že i středověk nabízí fascinující literární dílo, které roznítí fantazii, nadchne sílou své básnické dikce a řečeno znovu s Vrchlickým, „rozezněje struny srdce lidského i po staletích“.

Autor je italianista.