Ani padouch, ani hrdina

Co dělá komiksového antihrdinu v marvelovském nebo DC univerzu antihrdinou?

Začnu tím, co antihrdina není – není opakem hrdiny a není to ani jednoduše zloduch. Antihrdina je naopak určitým typem hrdiny – ­ocitl se ale ve společenských podmínkách, které mu brání projevit své hrdinství, nebo být z nějakých důvodů hrdinou odmítá. Zvlášť zajímavý je typ rebelů, či téměř až revolucio­nářů. Typickým případem je V z grafického románu V jako Vendeta (1988, česky 2005) scenáristy Alana Moorea a kreslíře Davida Lloyda z osmdesátých let. Dystopická realita fašistické společnosti, konkrétně Londýn ovládaný ultrapravicovou politickou stranou Nordický oheň, ho nutí, aby se choval jako padouch, ale čtenář ho tak ani na okamžik nevnímá. Naopak, je jakoby jasným hrdinou příběhu, který navíc inspiruje vznik občanského hnutí. Přitom ale jeho činy, a to platí víc pro předlohu než pro filmovou adaptaci z roku 2005, jsou vyloženě jednáním teroristy – zabíjí, mučí, používá bomby. Jenže když je V zjednodušeně interpretován jako symbol odporu a je považován za hrdinu, popírá to složitou etickou motivaci jeho činů.

Antihrdina čtenáři nedává přímou odpověď, spíš mu představuje úhel pohledu, z nějž musí jednání, které by jinak označil za zločinné, uznat jako ospraveditelné. Otřásá naší vírou, vyvolává v nás pochyby, zda někdy přece jen není lepší nechat zloducha vyklouznout. Superhrdinský narativ je založen na dichotomii, konfliktu mezi hrdinou a padouchem. Oba typy však slouží témuž účelu – posilují a hájí stávající pojetí světa, jeho pravidla a ideály, jen hrdina reprezentuje a brání dobro a padouch zase zlo. Antihrdina dělá přesný opak: ukáže nám rozpor, aporii, morální problém. Například Supermanova definice dobra je v naprostém souladu se společenským řádem, nepochybuje se o ní – superhrdina zkrátka bojuje proti zlu, které většinou přichází odněkud zvnějšku a jehož špatnost je všem zřejmá. Antihrdina žije ve světě, který jednoduše hájen být nemůže: jeho základy se otřásají a je třeba jej znovu stvořit. Pak je téměř nevyhnutelné stát se kontroverzní postavou. V případě V jako Vendeta složitost situace neumožňuje přímou odpověď, čtenáři je nabídnuta pouze volba – jak si poradit s hrdinou, který se dopouští odsouzeníhodných nebo přinejmenším morálně diskutabilních činů.

V je ikonickým antihrdinou, ale určitě ne jediným…

Jiné starší příklady antihrdinství můžeme najít v sériích Sin City (1991–2000, česky 1999–2005) nebo Strážci (1987, česky 2005), kde pro ukončení jaderného konfliktu mezi Spojenými státy a Sovětským svazem obětuje Adrian Veidt (Ozymandias) životy milionů Newyorčanů… Současnosti bližší případy představují série Občanská válka scenáristy Marka Millara a kreslíře Stevea McNivena z let 2006 a 2007 (česky 2014) nebo The Authority (2000) rovněž od Marka Millara a kreslíře Franka Quitelyho.

The Authority vypráví o skupině superhrdinů ve stylu Ligy spravedlnosti, ale namísto aby tahle parta svět jen chránila, snaží se jej i změnit; otázka, „co je dobro“, pak těžko může zůstat stranou. V této sérii hrdinové nebojují jen s padouchy, ale rovněž se zkorumpovanými vládami. V jedné chvíli se doslova ptají: „Copak můžete čekat, že budeme chránit lidstvo před hrozbami z vesmíru, a přitom dělat, že nic nevidíme, když diktátoři páchají genocidy?“ Svrhnout vládu, nebo dokonce zabít světového vůdce je ale samozřejmě vždy ambivalentní rozhodnutí.

Dalším, extrémním případem je Punisher, který řeší přesně taková dilemata – buďto zabije zločince, nebo tenhle zločinec zavraždí někoho jiného. U podobného morálního problému dobré řešení neexistuje a v sérii Punisher: Vítej zpátky, Franku z let 2000 a 2001 (česky 2013) to Punisher přímo říká: „Pokud nevystřelíš, budeš mít na svědomí smrt. Smrt, které jsi mohl zabránit. Pokud vystřelíš, jsi vrah.“

Nekomplikují toto celkem jednoduché schéma ženské postavy?

Nepochybně. Superhrdina ztělesňuje jakýsi ideál společnosti, jejíž status quo brání – tam, kde mají navrch heterosexuální bílí muži, ho představuje typ Supermana nebo Batmana. Jenže jak může takový status quo, jehož součástí je i to, že muži mají moc a ženy musí o svá práva bojovat, zastupovat superhrdinka? Superhrdinka je tak pouhou svou existencí kritikem stavu společnosti, a je tudíž svým způsobem vždycky „antihrdinkou“.

Minimálně přináší do definice hrdinství odlišné prvky – třeba se nesnaží kriminálníky jen trestat, ale usiluje o to jejich postoj změnit. Skvělým příkladem je Squirrel Girl. Je sice satirickou postavou, parodií na superhrdinu podobně jako známější Deadpool, podaří se jí ale třeba přesvědčit padoucha Galactuse, jednu z nejmocnějších bytostí ve vesmíru, aby nezničil Zemi a prostě odešel někam jinam. Zvítězí nad ním tak, že ho ukecá. Samozřejmě je pak otázka, zda by takový typ hrdinství mohl fungovat i mimo parodický narativ. Jiná postava, Jessica Jones v sérii Alias (2001–2004, česky 2016), sice používá násilí, ale dodává, že jen nerada. I narativ je jiný. Je z většiny založen na dialozích a detektivní práci a násilí je omezeno jen na několik málo stránek.

Problém s definicí těchto antihrdinských postav – jak žen, tak mužů – spočívá i v tom, že se jejich hodnocení snadno změní s perspektivou čtenáře. Někteří čtenáři zkrátka vnímají zřetelně kontroverzní figuru, jako je V nebo Jessica Jones, klidně jako hrdinu nebo padoucha, a nikoli jako antihrdinu. Takové hodnocení je ale pochopitelně zplošťující a kategorie antihrdiny k morální komplikovanosti těchto postav sedí lépe. Jessica Jones nechce být hrdinkou, odmítá ale být obětí. Je to alkoholička, a rozhodně tak není bez poskvrny, jenže zachraňuje lidi a bojuje se zločinci. Jiným dokladem toho, jak funguje pohled diváka nebo čtenáře, je film Joker (2019), jehož hlavní postavou je ikonický záporák. Přesto jsou někteří diváci schopní ho vnímat nejen jako ubohého padoucha, ale i jako symbol rebelie nebo hrdinu, kterému jeho okolí zkrátka nerozumí. To, že se předvede, jak nahlíží situaci padouch, může svést diváka na scestí a ten pak vidí Jokera v pozitivním světle. Je to však podobně mylná interpretace jako redukovat V na pouhého hrdinu a nebrat v potaz složitost a morální nejednoznačnost postavy.

Kdy a v jaké souvislosti se začalo klasické schéma souboje mezi dobrem a zlem v komiksu tříštit?

V takzvaném temném věku komiksu – v osmdesátých letech a na počátku let devadesátých, jejichž atmosféra byla ovlivněna všemi krizemi hodnot a světonázoru, k nimž došlo v předchozích desetiletích: válkou ve Vietnamu, aférou Watergate, vraždami Martina Luthera Kinga a Johna F. Kennedyho a hlavně koncem studené války. To vše mělo dopad na pojetí dobra v americké společnosti. Když to srovnáme s třicátými či čtyřicátými lety, takzvaným zlatým věkem komiksu, bylo zlem zřetelně nacistické Německo a stejně zřejmá byla strana dobra – Spojené státy. Jenže v době temna přestalo být zlo něco vnějšího, začalo být vůči společnosti inherentní a definovat, kdo zastupuje dobro a kdo je představitel zla, nebylo snadné. Společnost nemůže být od takového zlomu automaticky hájena a namísto toho je třeba definovat, jak vypadá ta, která si bránit zaslouží, a právě v tomto období se objevuje spousta antihrdinů.

Dnes jsme svědky něčeho podobného, tentokrát bylo hlavním bodem zlomu 11. září 2001. Aktuální hodnotový otřes odrážející se v komiksu se však netýká jen konceptu terorismu, ale třeba i migrační krize, situace, v níž jsou nuceny koexistovat nejrůznější kultury. Opět se ukazuje, že jednoduše říct, co je dobré, nejde. Ani v nejmenším to však není špatně – po pravdě je daleko nebezpečnější právě to, když je definice dobra jasná a nezpochybnitelná. Je pak totiž mnohem snazší poukázat na „zlo“ ve společnosti, jímž jsou samozřejmě většinou ti „druzí“, „jiní“, „cizí“. Teprve když máme pochybnosti o podstatě našeho pohledu na svět, můžeme se upřímně pokusit porozumět tomu, co „druhé“, „jiné“ vůbec znamená.

Polaritu dobra a zla tedy antihrdina neruší, jen ji komplikuje?

Odpovím příkladem. Občanská válka, což je narativ zcela přiznaně spojený s reálnými událostmi 11. září a podepsáním Patriot Act, nám jako čtenářům dává na výběr mezi hodnotou svobody a hodnotou bezpečí. Ve vyhrocených formách nemohou koexistovat, nebo lépe řečeno popírají se navzájem. V Občanské válce se nesetkáváme s žádným skutečným hrdinou, namísto toho se příběh obrací na čtenáře s přímou otázkou: „Na čí straně jsi?“ Nutí ho vybrat si a tím se postavit výslovně proti možnosti druhé – proti bezpečí, nebo proti osobní svobodě. Zvolit stranu absolutní svobody pro lidi se superschopnostmi znamená souhlasit s tím, že to omezí bezpečí obyčejných lidí. Příběh tak čtenáře či diváky vede k tomu, aby se ptali, co je důležité právě pro ně, nespokojili se s příliš snadnou odpovědí na morální problém a zachovali si otevřenou mysl.

Nemůže být tato problematizace manichejského souboje ale i následkem proměny komiksového publika? Současní čtenáři grafických románů budou určitě vypadat jinak než ti, kteří komiksové příběhy hltali ve čtyřicátých letech.

To bezpochyby. Narativ začíná mít v osmdesátých letech čím dál realističtější kulisy a komplexnější postavy, a přináší to i jiné druhy čtenářů – především už to nejsou jen muži, komiksové publikum pochází ze všech koutů světa, a je tu tedy čím dál zřejmější snaha oslovit různé druhy čtenářů, lišící se věkem, kulturním pozadím či třeba sexuální orientací. Například nová Ms. Marvel je muslimka pákistánsko­-amerického původu a ani její autorka G. Willow Wilson zrovna neodpovídá tradici bílého scenáristy. Takže určitě dochází k pozitivní změně i v tom, kdo komiksy píše. Ms. Marvel, občanským jménem Kamala Khan, také oslovuje jiný druh publika. Pokud nabídnete odlišný pohled, přestože zachováte základní prvky superhrdinského narativu, pochopitelně získáte i nové publikum.

Lze dnes sledovat pozitivní změnu i v odvěké hypersexualizaci hrdinek? Když to řeknu jemně, i ta asi ženám bránila, aby si komiksy oblíbily. Pořád musí superhrdinky při soubojích balancovat na podpatcích?

Boty s vysokými podpatky ilustrují tenhle problém velmi přesně – protože co je méně logické než vyrazit bojovat s lumpy v takových botách? Hodí se připomenout, co psala o ženském oblečení už Simone de Beauvoir v Druhém pohlaví, a sice že zabraňuje ženám jednat. Ženy mají nosit boty, v nichž se nedá chodit, nebo mít šaty z látky, kterou je snadné roztrhnout, nepraktické oblečení, které popírá osobní svobodu, liberté individuelle. A v superhrdinském narativu je tohle obzvlášť paradoxní – protože hrdina má především jednat. Je to samozřejmě směšné a absurdní, ale vypovídá to i něco důležitého o naší kultuře – proč je hrdinka zobrazena s botami na podpatcích jako symbolem sexuálního vykořisťování? Proč je tu přítomna ona hypersexualizace, která popírá hrdinskost superhrdinky? Odpověď je nasnadě: protože tyto mocné ženy jsou vnímány jako hrozba, vždyť se chovají jako hrdinové! Proto je třeba je ukázat taky jako objekty, tedy konkrétně objekty sexuální touhy, a tímto způsobem je vlastně oslabit.

Lillian S. Robinson, marxistická teoretička a odbornice na dílo Simone de Beauvoir, ve své knize Wonder Women. Feminisms and superheroes (Zázračné ženy. Feminismy a superhrdinové) z roku 2004 říká, že v superhrdinkách se potkává stereotypizace s inovativností. Hrdinka musí jednat v paradoxní situaci, kdy potvrzuje stereotypy společnosti, kterou brání, a zároveň je kvůli svému ženství kritikem stavu téže společnosti. Myslím, že to je nejlépe zachyceno v grafickém románu Wonder Woman: Spirit of truth (Wonder Woman: Duch pravdy, 2001) Paula Diniho a Alexe Rosse. Zde je jasné, že Wonder Woman nemůže stvrzovat klasické americké hodnoty jako její kolegové Batman a Superman. Navíc je cizinkou, je z Themyskyry, ostrova, jemuž vládnou Amazonky žijící v matriarchátu. Samozřejmě je situace ženských hrdinek čím dál lepší – máme Jessicu Jones, Squirrel Girl, Batgirl a Batwoman a všechny ty hrdinky už si nechávají boty na podpatku na doma a do soubojů nosí zbroj nebo alespoň praktičtější úbor. Ms. Marvel má teď kostým vycházející z burkin, oblečením se tedy odkazuje i na jinou kulturu. Zatím je to ale stále spíš jen pozitivní signál než pravidlo.

Přinejmenším ale tedy lze sledovat posun v tom smyslu, že ženy hrají v narativu kladnější roli? Stávají se ze zlobivých holek hodné?

Tenhle proces dokládá třeba Harley Queen, ale u ní vždycky záleží na tom, kdo o ní píše a jak ji zachycuje. Zrodila se jako padouch, ale například v aktuálním televizním seriá­lu je spíš antihrdinkou. Postava, která se však v průběhu času změnila zcela zásadně, je Poison Ivy. Původně jde o hypersexualizovanou kriminálnici, která používá sexualitu jako zbraň, a právě její nevázaná sexualita je podstatou její špatnosti. A navíc je šílená, což vzbuzuje podobné otázky jako superhrdinky v bikinách a na podpatcích – proč je vykreslena jako šílená a proč si trest odpykává v Arkhamském blázinci, a nikoli ve věznici Blackgate? Ta nálepka bláznivky, kterou nejde brát vážně, ji totiž zase oslabuje, ponižuje. Ve filmu Birds of Prey (2020) a na konci druhé sezóny seriálu Harley Queen se mezi protagonistkou a Poison Ivy rozvine romance – a jen z toho je zřejmé, že došlo k proměně hodnocení sexuality ženských hrdinek: už nejde o sexuální nevázanost, ale svobodu. Poison Ivy získává od tvůrců složitější povahu a není jednoduše zločinná – někdy je antihrdinkou a jednou dokonce obětuje vlastní život, aby zachránila Gotham, což je bezpochyby hrdinský čin. Sexualita už není to, co dělá z hrdinky zločince, už to není nic nebezpečného a záludného.

Když jsme mluvili o kostýmech – proč je vůbec maska tak důležitým prvkem identity každého superhrdiny?

Tendence zakrývat občanskou identitu provází superhrdinský komiks a jeho filmové adaptace celou historii. Tony Stark se maskuje za Iron Mana; Peter Parker musí mít při akci vždycky svou masku Spider­-Mana. Jenže v komiksovém příběhu Občanská válka a ve filmech jako Iron Man (2008) a Spider­-Man: Daleko od domova (2019) se oba hrdinové odhalí. A z batmanovských komiksů posledních tří let se zdá, že úplně všichni vědí, že za Batmanem se skrývá Bruce Wayne. Sice pořád nosí masku, jeho dvě identity už ale fakticky oddělené nejsou. Dnešní superhrdinové si zkrátka sundávají masky a tradiční rozdělení na individuální a kolektivní identitu mizí.

Je to složité téma – jednak je tu hrdina, který si sundává masku a jeho kostým se stává spíš uniformou a on sám jakýmsi supervojákem. V prvních knihách Ultimates z roku 2002 od Marka Millara, autora Občanské války, Avengers nosí vojenské uniformy a jsou vysíláni do cizích států válčit jako vojáci. Pokud si ale ve chvíli zrušení dvojí identity superhrdina zvolí maskování před společností, stává se antihrdinou, až rebelem – jako Captain America. Hrdina, který dá přednost masce před lidskou identitou, volí své vlastní etické hodnoty i za cenu toho, že stane v naprostém protikladu ke společnosti.