Archetypy lidskosti

Na první pohled se zdá, že rozdíl mezi hrdiny a antihrdiny je etický. Nezachraňují snad jedni města a nezápasí s příšerami? Copak těm druhým nejde jen o to, aby si zachránili kůži a nacpali břicha? Ti první se potápějí do hlubin, aby z nich vynesli svědectví, milované nebo rostliny přinášející věčný život; ti druzí se drží drobků a jistot, které si nastřádali. Na jedné straně odhodlání dostát nárokům; na straně druhé odevzdanost a zvůle. Nejsou snad jedni, jak říká Aristoteles, „zobrazováni jako lepší, než jsme my“, zatímco ti druzí „jako horší“? Nevyvolává selhání těch prvních soucit a žal, zatímco nezdar těch druhých uspokojení a směšnost?

Plavci mezi proudy slov

Naivní dělení na ty, co čelí osudu, a ty, co chodí do práce, rozlišování figur, které jsou sice hrozivé, ale hodné úcty, od těch, jež si přes svou ubohost zaslouží pohrdání, obstojí ovšem jen těžko. Odpudivost se nevyhýbá ani přemožitelům sfing a uspávačkám draků; lítost nepochybně vzbuzují (a mají vzbuzovat) i utrmácení zbabělci. I Iásón dokáže vraždit ze zálohy, zrazovat a plakat sám nad sebou. Stejně tak mohou být i Kreón nebo Richard III. ve své mrazivé samotě neúprosně velkolepí.

Naštěstí lze hranici rozdělující hrdiny od antihrdinů sledovat i pomocí méně pofiderních vodítek, než jsou morální sentimenty. Minimálně od určité doby se zdá, že antiheroičnost doprovází specifický způsob vyprávění. „Poslouchejte, co vám teď řeknu,“ nadechuje se před každou kapitolou svého životního příběhu bývalý pingl, který obsluhoval habešského císaře. „Jestli to teda chcete vážně poslouchat, tak byste asi ze všeho nejdřív chtěli vědět, kde jsem se narodil a jaký jsem měl dětství a co dělali moje rodiče, než mě měli, a podobný kecy à la David Copperfield, ale (…) přece vám nebudu vykládat celou svou autobiografii nebo něco,“ zdráhá se Holden Caufield, ale právě to, co si zapovídá, bude ve všech následujících odstavcích činit. Jeho život – stejně jako životy dalších antihrdinů – totiž netvoří nic než to, co o nich lze odvyprávět: jejich identita je založena na uplývajících větách a slovech, jež obeplouvají, překrývají a nakonec zahlazují obrysy jejich těl. „Neznáte mě, ledaže byste četli knihu Dobrodružství Toma Sawyera,“ představuje se v úvodu svých „dobrodružství“ Huck­leberry Finn a od počátku tak prozrazuje, že jej neunáší jen do noci tekoucí Mississippi, ale i postupným zapomínáním pohlcovaný proud řeči.

Zatímco rozostřené kontury antihrdinů rozmývá tok vyprávění, s jehož vlněním splývají, hrdinové mu vzdorují. Mohou být stíháni osudem i nejrůznějšími katastrofami, ale vycházejí z nich změněni jen na povrchu, nikoli v jádru: i oslepený Oidipus na Kolónu přes činy, kterých se dopustil a které si vyčítá, trvá na tom, že nezhřešil a není definován vinou, jež na něm lpí. V extrémní podobě představují heroickou nezávislost na vyprávění postavy superhrdinů, na jejichž „kondici“ jako by uplynuvší čas ani zřetězené události, jimiž prošly, nezanechávaly stopy. Tyto emblematické bytosti, jejichž nedotknutelná těla obepnutá ve snadno zapamatovatelných kostýmech drží neměnný postoj, nejsou – slovy Umberta Eca – „konzumovány“ zápletkou svých příběhů; namísto toho znovu a znovu vstupují do prakticky identických situací, věčně iterovaných narativních schémat, v nichž mohou uplatňovat své schopnosti a odvracet stále stejné konflikty a rány, jejichž smyslem je jen potvrzovat postavení, které superhrdinové v příslušném fikčním světě zaujímají. A spolu s ním i neměnný řád, který jej tvoří.

Schémata a jizvy

Nekonečné opakování, jež tvoří obsah komiksových sešitů, tak není důsledkem sériové a serializované produkce superhrdinských vyprávění. Vychází z podstaty hrdinských postav a jejich zákonitého směřování ke schematičnosti. „Hrdina je člověk, kterému se podařilo probojovat přes své osobní a historická omezení ve prospěch všeobecně platných lidských forem. Umírá jako současný člověk; ale jako člověk věčný – zdokonalený, nespecifický, univerzální – se zrodil znovu,“ tvrdí v úvodu ke knize Tisíc tváří hrdiny (1949, česky 2000) Joseph John Campbell. Hrdinové mohou ztělesňovat archetyp jen za cenu ztráty vlastní individuality; jen tehdy, když přestanou být spjati se svými jedinečnými, neopakovatelnými příběhy. Žádná osobní historie totiž nemůže archetyp konstituovat, může jej pouze zjevovat.

Toto narativní kritérium odlišující hrdiny od antihrdinů na základě toho, jak moc závisí jejich identita na konkrétním vyprávění, do něhož jsou vpleteni, je snad průkaznější než dělení opírající se o morální intuice. Občas rovněž vede k nutnosti přehodnotit zažitou taxonomii: takový Josef Švejk, který se tak často vydává za český ekvivalent antihrdinské figury pícara, jejíž životaběh spočívá v dokonale pružné, bezpáteřní adaptaci, působí při pohledu na roli, kterou hraje ve vyprávěcí struktuře Haškova románu, spíše jako zvláštně deformovaný superhrdina. Švejka vyprávění nepohlcuje, ale v nepadnoucím eráru rakouské armády jím prochází zcela nedotčen; události jej nenutí k sebezáchovným reakcím, ale dávají mu zas a znovu příležitost uplatnit jeho superschopnosti: dokonale fungující trávicí trakt schopný bez úhony pojmout, vstřebat a vyloučit cokoli a možnost vychrlit z úst kdykoliv v podstatě nekonečný proud historek, jež svým neutuchajícím tlakem dovedou rozdrolit veškeré jistoty a iluze řádu. I Josef Švejk je ztělesněný archetyp, jakkoli tento archetyp představuje sliznicemi vystlaná trubice mezi dvěma pulsujícími otvory, která miluje psy.

Naproti tomu například Batman v řadě svých zpodobnění odpovídá figuře antihrdiny. A to ne pro svérázný výklad spravedlnosti a ambivalentní postoj k řádu či násilí, který Bruce Wayne projevuje, nýbrž kvůli tomu, že jeho životní roli předurčuje traumatická událost smrti jeho rodičů, kterou svými následnými činy v průběhu života doslova i symbolicky mstí. Bruce se Batmanem nerodí, ale stává; zároveň se netopýří masky nemůže vzdát – podobně jako se nemůže zbavit břemena minulosti, které se v průběhu času zas a zas vpisuje do jeho reakcí. U Batmana se neopakuje obecné schéma událostí, ale ustavičně se vrací vzpomínka na zcela konkrétní jizvu, která determinuje jeho chování.

Morální náhoda

Batmanův příklad ilustruje i to, že otázky narace a morálky spolu přece jenom souvisí. Osudy Wayneovy rodiny představují jednu – velmi jednoduchou – variantu fenoménu, o němž se mluví jako o „morální náhodě“. O situaci, kdy o morální hodnotě našich činů a koneckonců i charakterů rozhodují okolnosti, na něž nemáme vliv a které jsou jen otázkou štěstí či smůly. Vrozené dispozice, skutečnosti, k nimž se bezděky přichomýtneme, výsledky našich rozhodnutí, které se nedaly předvídat… Jestli si s sebou roztěkaný řidič ponese punc zločince a celoživotní výčitky svědomí, závisí jen na tom, zda se mu ve chvíli, kdy se nevěnuje řízení, připlete do cesty dítě; morální rozdíl mezi zmiňovaným Janem Dítětem a sympatie budícím tatínkem z povídek Oty Pavla se zdá být jen v tom, že s obdobným naturelem i motivací čelili každý odlišným výzvám. Pozici antihrdinů, jejichž identita zcela závisí na vyprávění, lze tedy vyjádřit i jinak: jsou to bytosti plně podléhající morální náhodě.

Morální náhoda bývá často vnímána jako paradox, v jehož světle se hroutí veškeré morální intuice. Jak bychom mohli někoho trestat a vinit za něco, zač není odpovědný? A jak by mohl být kdokoli odpovědný za něco, co nemá ve své moci? Zdá se, že vliv morální náhody nemůžeme připustit, protože bychom se tím museli vzdát představy, kterou spojujeme se svým lidstvím: představy svobodně jednajících, autonomních bytostí. Existenci morální náhody však zároveň nemůžeme popřít, nechceme­-li ignorovat evidentní fakt, že jako lidé vyrůstáme, žijeme a umíráme ve světě, který jsme nestvořili a který neřídíme.

Opozice hrdiny a antihrdiny jako by odpovídala dilematu, před které nás morální náhoda staví. Nereflektuje například jen historickou proměnu literárních žánrů (od tragédie k románu) nebo typologii vyprávění (od mýtu k historii), ale také odhaluje paradoxní charakter lidské přirozenosti rozepjaté mezi dva nemožné póly. Ta na jedné straně vzhlíží k hrdinům, jejichž statusu však nesmíme dosáhnout, nemáme­-li svou individuální tvář nahradit povšechnou maskou. Na straně druhé si uvědomuje svou bytostně antihrdinskou povahu, s níž se však nelze smířit, nemáme­-li přestat patřit k bytostem, které jsou schopny touhy stát se někým jiným.

Autor je filmový publicista.