editorial

Hrdinskými postavami se hemží dějiny, historie literatury i popkultura. Charakterizují je striktně morální postoje, schopnost podstoupit oběť a nezřídka i nadpřirozené schopnosti, využívané v boji proti příkoří a ústrkům. Takoví hrdinové se ale v životě zpravidla nevyskytují a čím dál méně vystupují i v dobrých příbězích, takže tentokrát budou v hlavní roli antihrdinové. Opozice hrdiny a antihrdiny podle Jana Koláře „odhaluje paradoxní charakter lidské přirozenosti rozepjaté mezi dva nemožné póly“. Blanka Činátlová v textu věnujícím se povídkové tvorbě Matěje Hořavy, Vratislava Kadlece a Sylvy Fischerové dochází k závěru, že rozdíly mezi hrdiny a antihrdiny se u těchto autorů stírají, protože charakter postav se utváří „výhradně v toku řeči, jejíž významy jsou určovány proměnlivými vnějšími okolnosti“. Důležitou součástí tématu je literární portrét reálné historické „antihrdinky“ Agnessy Mironovové. Ta se ve svých vzpomínkách, které balancují na hraně fikce, vrací do třicátých let 20. století, kdy byla ženou vysokého důstojníka Čeky a užívala si exkluzivního blahobytu během zuřícího hladomoru – až do chvíle, než byl její muž popraven a plné stoly lázeňských sanatorií vystřídala bída gulagu. O popkulturních podobách antihrdinství se pak dočtete v rozhovoru s Marcem Favarem, který se točí kolem komiksových postav, nebo v reflexi seriálu Cobra Kai, jenž se vrací k osmdesátkovému blockbusteru Karate Kid a relativizuje jeho pojetí dobra a zla.