Karel Vachek: Já nikdy neumřu

Nevzpomínám si přesně, odkud pochází mistrův citát uvedený v titulku. Mám za to, že zazněl v některém z jeho polistopadových filmů, nejspíše v Co dělat? Cesta z Prahy do Českého Krumlova aneb Jak jsem sestavoval novou vládu (1996). Možná to ale bylo v jedné z nesčetných inspirativních diskusí, které vedl se svými hosty a studenty na otevřeném semináři katedry dokumentu FAMU, a tudíž to kamera nezachytila. Nesmrtelnost je nicméně jeden z mnoha projektů, které neuskutečnil. Karel Vachek zemřel.

Outsider a hybatel

Začínal jako outsider kdesi na chvostu české nové vlny, velice záhy umlčený a teprve po dvaceti letech znovu se vynořivší. Končil jako (z hlediska mainstreamu) kontroverzní a mnohými odmítaný tvůrce, ale fakticky nesmírně vlivný inspirátor a hybatel minimálně jedné, ale spíše i několika nových generací filmařů.

Jak si vysvětlit tento fenomén, když na počátku svého působení na FAMU měl v ročníku jediného studenta? O jeho nepočetné tvorbě – a ještě méně o jeho originálních tvůrčích metodách a způsobu myšlení – málokdo věděl. I kdyby však nenatočil nic jiného než Moravskou Hellas (1963), ve které provokativní formou odhalil zneužívání folkloru, režimem stavěného na odiv, a Spřízněné volbou (1968), fascinující kolektivní portrét politických protagonistů pražského jara, stačilo by to k tomu, aby byl jedním z největších českých filmařů. Jenže on toho natočil a vymyslel mnohem víc. V jeho rozsáhlých dokumentárních esejích o české politice a společnosti, které vytvořil po roce 1989 a které sám nazýval „filmovými romány“, zpočátku tápala jak kritika, tak i poučení diváci, kteří měli v paměti jeho díla z šedesátých let. Populární filmová kritika s ním (ve většině) velice záhy ztratila trpělivost, ale poučení diváci (a mezi nimi mnoho filmařů a vlivných intelektuálů) se opět rychle poučili a objevili kouzlo jeho originální hry s tématy a motivy, vytvářené komplikovanou střihovou skladbou a okořeněné svéráznými účinkujícími, jimž v té době málokdo věnoval pozornost, neboť většinou stáli na okraji oficiálního dění (filosofové Ivan Sviták a Egon Bondy, literáti Ivan Martin Jirous a Andrej Stankovič, historik Jan Tesař, aktivista Petr Cibulka, písničkáři Jim Čert a Milan Záviš Smrčka a mnoho dalších).

Tím spíše mu pak porozuměli jeho studenti, kteří měli možnost strávit v jeho přítomnosti několik let a naslouchat jeho nekonvenčním úvahám a názorům.

Paradoxy a autentické emoce

Možná byl Karel Vachek příliš radikální, poněkud sebestředný, netolerantní a umanutý, ale také byl nekompromisní ve své snaze pojmenovávat jevy a problémy kolem sebe, které velmi citlivě vnímal. V tom se podobal svým podivínským filmovým „hrdinům“, mezi něž ve snímcích také s oblibou sám vstupoval a které provokoval k tomu, aby opustili zažité role. A to ho také dostávalo do pozice věčného oponenta, kterého však není od věci vyslechnout. Odvážil se jako jeden z prvních v devadesátých letech kritizovat nejen Václava Klause, ale i prezidenta Václava Havla. Nabízel zcela jiné pohledy na společenský vývoj a politické události než tehdejší oficiální mediální diskurs, aniž by přitom dával za pravdu laciným spikleneckým teoriím či ideologiím.

Co Vachek hledal ve svých nezvykle dlouhých, autorsky originálních dílech, která mají s tradičním chápáním filmového dokumentu velmi málo společného a která mnohé nezkušené diváky odrazovala, ale zároveň bezesporu vždy fungovala jako komplexní, účinný a promyšlený celek, neztrácejíce ani na okamžik dotyk s hlubokými a univerzálními tématy?

Ve filmu Nový Hyperion aneb Volnost, rovnost, bratrství (1992), k němuž v mnohém sloužili jako východisko Spřízněni volbou, jsou to autentické projevy skutečné politické svobody v krátkém období nahrazování staré mocenské garnitury novou, v Co dělat pak zkoumání všemožných alternativ a lidské tvořivosti ve vztahu k plynutí času a konečnosti života. Bohemia docta aneb Labyrint světa a lusthauz srdce (2000) mapuje „krajinu“ českého filosofického a vědeckého myšlení na přelomu tisíciletí. Kdo bude hlídat hlídače? Dalibor aneb klíč k Chaloupce strýčka Toma (2002) pojednává o možnosti lidské i politické vzpoury proti zdánlivě legitimním pravidlům a vládnoucí moci. Záviš, kníže pornofolku pod vlivem Griffithovy Intolerance a Tatiho prázdnin pana Hulota aneb Vznik a zánik Československa (1918–1992) (2006) polemizuje s povrchními a všeobecně přijímanými pohledy na české a československé dějiny 20. století, Tmář a jeho rod aneb Slzavé údolí pyramid (2011) upozorňuje na otázky existence jiných světů a doposud vědecky nevysvětlitelných jevů. Poslední, rozsáhlé a dlouho dokončované dílo Komunismus a síť aneb Zánik zastupitelské demokracie (2018), v němž jsou tvůrčím způsobem a v nových souvislostech užity fragmenty z nedokončeného snímku z konce šedesátých let (považované dlouho za ztracené a krátce předtím překvapivě nalezené v depozitářích Národního filmového archivu) i úryvky z filmů předchozích, se vrací nejen k českým dějinám 20. století, ale i k utopickým myšlenkám o svobodné společnosti, ve které by zmizely mocenské hierarchie a vládl všeobecný dialog.

V hlubším smyslu jsou však všechna Vachkova díla především o jinakosti – jak po stránce filmařské, která se vymyká běžným měřítkům dokumentárního filmu (včetně dokumentárního filmu autorského), tak i z hlediska tematického a obsahového. Jsou o paradoxech a autentických emocích rodících se z nezvyklých situací a souvislostí, vznikajících před kamerou i ve střižně z materiálu samého. O emocích, které přinášejí katarzi – jejich zdánlivě poťouchlý demiurg jim říkal vnitřní smích, ale můžeme je nazývat jakkoli jinak. V jeho snímcích, ač to tak na první pohled nemusí vypadat, nejde v první řadě o fakta a názory, ale spíše o to, co plyne z jejich překvapivých spojení. Vachek nebyl ani dokumentarista, ani esejista, ani aktivista či filmující filosof, ač se do něčeho podobného rád stylizoval. Byl to především geniální filmový básník.

Tváře vzbuzující pocity trapnosti

Stěží lze zapomenout na záběry rozohněného či plačícího Josefa Smrkovského nebo Vachkův filmový štáb odposlouchávající klíčovou dírkou schvalování banální stranické rezoluce. Na nejrůznější figurky s bizarními deklaracemi, rojící se v pražských ulicích na jaře 1990, a na Alexandra Dubčeka schovávajícího se na státní návštěvě v Moskvě v kuchyni se skleničkou vodky. Na rozbouřeného Ivana Jirouse v autobuse do Českého Krumlova nebo tamější Vachkovu performanci na téma bitvy u Sudoměře. Na úchvatnou a ve své podstatě neobyčejně veselou tvůrčí hádku mezi Vachkem a režisérem Jiřím Krejčíkem ve westernovém městečku. Na Vachka, jak uprostřed rekonstrukce bitvy z druhé světové války pokleká před českým vynálezcem radiolokátoru Tamara. Na kameru Karla Slacha bloudící mezi desítkami vycpaných psů na Bítově. A na Chaloupku strýčka Toma, kterou si Vachek zbudoval v hledišti Národního divadla ze svých oblíbených knih, aby se v ní ukryl v myšlenkové harmonii.

Jedno je jisté. Karel Vachek sám už nám ke svým filmům nic neřekne, ač ho to určitě musí velmi mrzet. Už nebude moci v rámci projekcí sužovat méně otrlou část publika svými úvody a doslovy. Už se nebude moci na svých seminářích vesele hádat s hosty ani studenty. Už u něj nebudou moci hledat odpovědi na své palčivé otázky ti, kteří v něm spatřovali svého „gurua“. Už na něj nebudou muset nadávat jeho zarytí odpůrci, často maskující své osobní konflikty za tvůrčí spory. Už za něj budou mluvit pouze jeho filmy, případně texty. Čím méně budeme mít na mysli a v paměti živého Vachka a všechny profesní i osobní animozity, které ve filmařském světě nutně vyvolával, tím více se budeme moci soustředit na jeho pozoruhodné dílo, které si zaslouží, abychom se k němu vraceli stále znova, protože je ve své radikálnosti nadčasové. A možná zjistíme, že už nemusíme být za každou cenu „pro“ nebo „proti“. Že můžeme být kritičtí a polemičtí, a přesto docenit promyšlenou strukturu Vachkových snímků a zároveň i jejich živost a humor. Že se po letech znovu podíváme na Spřízněné volbou nebo Nový Hyperion a ověříme si, že v nich není ani stopa dobové naivity, že hledíme do civilní tváře skutečným představitelům tehdejší společnosti a politiky, ač ta tvář vzbuzuje namnoze rozpaky a pocity trapnosti. V tomto smyslu, troufám si tvrdit, Karel Vachek skutečně nikdy neumře.

Autor je filmový historik.