Minulý rok se v české literatuře objevilo několik výrazných povídkových sbírek. Oceňovaný debut Vratislava Kadlece, druhá próza Matěje Hořavy i prozaický text básnířky Sylvy Fischerové zcela jistě těží z jiného naturelu či čtenářského zázemí svých autorů. Všechny ale pochybují o rozdílu mezi hrdinou a antihrdinou.
„Každý člověk se mi do pěti vteřin svěří úplně se vším; jako bych byl němá mrtvola, která už nemůže nic vyzradit,“ říká o sobě vypravěč Mezipřistání (2020) Matěje Hořavy. Obálka druhé prózy autora, který píše pod pseudonymem, své texty zásadně nekomentuje a rozhovory neposkytuje, opět – podobně jako v případě jeho prvotiny Pálenka (2014) – hlásá, že se jedná o autobiografickou knihu. Ovšem tuto autobiografičnost potvrzuje pouze její odpovědný redaktor a spisovatel Jan Němec a životopisná faktografie na zadní straně. Ano, místa pobytu a pracovní zkušenosti vypravěče se shodují s těmi, které známe z redaktorského medailonu spisovatele. Identita literární postavy i autora však zůstává skrytá, jakkoli právě otázky po její povaze a utváření patří ke stěžejním tématům Mezipřistání.
Dobrý pocestný Matěj Hořava
I titul lze v tomto kontextu chápat jako metaforu tradičně existencialistické „mezní situace“. Hořavovi hrdinové také čelí absurditě, nevyjevuje se však v introspektivním patosu, ale v opileckém tlachání nebo ve zdánlivě nahodilých (a pokud se týče autobiografičnosti, tak naprosto nespolehlivých) vzpomínkách, jež těkají prostorem i časem. Podstata „mezipřistání“ spočívá v zaměnitelnosti vzpomínek i míst, důvěřovat lze snad jen okamžikům dočasného, nomádského spočinutí v provizoriu, v prostorech nikoho. V letištních kaplích, panelákových bytech, nálevnách nebo knihovnách, kde nikdo nečte. Nemusíme rekonstruovat, kde všude autor pobýval, porovnávat exotičnost Banátu a Tbilisi, domnívat se, že jeho cit pro jazykové nuance či rytmus souvisí s tím, že přece učil češtinu, nebo pátrat po tom, zda se o jeho milostných zklamáních dozvíme víc než z Pálenky. Neptejme se ani na smysl tohoto putování. „Po všech těch útěcích jsem se chtěl vrátit na Moravu,“ tvrdí sice vypravěč v jedné z povídek, ale, jak ukazuje většina příběhů, neexistují žádné body a vazby, k nimž se lze bezpečně a natrvalo vrátit, protože – ač to zní jako klišé – jejich nesamozřejmou pevnost vidíme až v okamžiku ztráty.
Hořavova vypravěče, možná autobiografického, skutečně nejlépe postihuje ona němota. Ten, kdo „byl všude nejmenší“, funguje jako projekční plocha pro všechny, s nimiž se setká. Podobně jako postava šestiprstého přítele, jenž s velkou radostí a přesností místo vlastních dopisů píše doslovné opisy těch, co mu byly doručeny. Zaslechnuté příběhy samozřejmě Hořava čtenáři dál tlumočí a proplétá s tím svým, ale diskrétně se drží zpovzdáli. Nehodnotí, nehledá kauzalitu, nesnaží se pochopit, a dokonce se ani nepodivuje. Nechává sebou promlouvat druhé. Jako pravý „muž bez vlastností“, podobný asi nejslavnějšímu českému antihrdinovi Josefu Švejkovi, který „jde skromně svou cestou, neobtěžuje nikoho“. V titulní povídce vysvobodí „dobrý pocestný“ ztracenou a bludnou duši ze zakletí a „muk nekonečné samoty a odloučenosti prostě jen tím, že ji doprovodil ten zbylý kousek cesty domů“. Osudy dobrého pocestného Matěje Hořavy, který má možná v krvi něco, co zabíjí toulavé psy, často probíhají právě jako taková doprovázení.
Jazyk, jenž pálí v hrdle
Podobně jako ve Švejkovi alkohol teče proudem, nemá ani cenu střízlivět nebo se zbavovat kocoviny. V banálních konverzacích typu, odkud jsi přijel, proč tu žiješ (na což vypravěč zásadně odpovídá: „Nevím.“) nebo jak chutná české pivo, rekonstruujeme fragmenty traumatických událostí, jejichž tragičnosti rozumíme navzdory etnické či náboženské jinakosti – násilná smrt „jednorozeného“ syna, dětský i zvířecí žal po odchodu milovaného člověka, starci terorizovaní lhostejností svých dětí. Alkoholický výlev se rázem promění v litanii, sebelítostné bědování v žalozpěv. Někdo je „poslední bojovník ducha v tomhle impériu hnoje“, někomu zmizí z mapy místo narození, ale všichni mají v sobě něco z křížence divokého bažanta a domácí slepice, který tráví den na dvorku, ale na noc utíká.
Za kříženecký – „zparchantělý“ – lze považovat i Hořavův jazyk. Sám vypravěč tematizuje, jak po návratu domů „začne rodný jazyk bolet“ a pálit v hrdle, v cizině naopak gruzínština „infikuje ostatní jazyky“, řeč dětských spiklenců, v níž „nesejde na času“, nebo dumá nad etymologií. Mísí bájná vyprávění „bývalých normálních lidí“ a brněnských studentů. Básnické obrazy míchají zdánlivě nesourodé vjemy, jako šumění moře a světla paneláků. Jejich případná magičnost či mytičnost ale nepramení z exotičnosti gruzínských či kavkazských reálií. Naopak. Kulturáky páchnou všude stejně, konstatuje Hořava, a tak v tom, co se odehrává v Gruzii, Rumunsku, Bavorsku, Sudetech či Moravském krasu, není zásadní rozdíl. Džavachetská kamenná moře připomínají kamenná moře v Brdech, duchoborské vesnice Banát, starogruzínský dům olomoucký chrám. Mimořádnou pozornost věnuje Hořava obraznosti vody. Hladiny středočeských rybníků, Černého moře, ponorné krasové řeky potvrzují „tekutou“ povahu identity, signalizují všudypřítomnou melancholii. Těžko říct, zda to, že příběhy proudí, prodlužuje trýzeň, nebo přináší úlevu: „Noó, Jevišovka, jak bych ti to popsal; to je takový jakoó: v tom se jeden utopil, a druhej se nad tím oběsil.“
Dotek křehkosti
Přehlídku antihrdinů předvádí i Vratislav Kadlec v povídkové sbírce Hranice lesa (2019). Jejich ne-hrdinství má ale zcela jiný zdroj. Spíše než o postavy bez vlastností se jedná o figury redukované na vlastnost jedinou – obsedantní potřebu otevřených dveří, ztrátu tváře či jména, život ve skříni, nutkání hovořit pod vlivem alkoholu moravským dialektem, touhu chovat se autenticky. Kadlecův vypravěč nefunguje ani jako důvěrník, ani jako jejich průvodce. Spíše se upřímně a nezřídka i škodolibě posmívá a baví na jejich účet. Ale podobně jako v Mezipřistání se i tito hrdinové ocitají, díky groteskní perspektivě vyprávění, mimo dobro a zlo. Recenzenti připomínali především Kafku a Borgese, ale Kadlecova stylizace má svou jizlivostí, karikaturním konstruováním postav a mimořádnou empatií k běsům blíž spíš ke Gogolovi. Pokud se Hořava na způsob krasových řek nepředvídatelně nořil pod povrch, bloumal mezi reflexivním a introspektivním, Kadlecovy „hranice lesa“ i přes houštinu literárních aluzí, metanarativní pošťuchování a paradoxy spíše zpřehledňují. Dávají absurdním a zdánlivě zcela fantastickým situacím jasné kontury každodenních zkušeností, jako jsou trapné a neveselé manželské etudy, vyhrabávání kostlivců při rodinných sešlostech, cestování v MHD či environmentální skepse.
Povídkový soubor básnířky a klasické filoložky Sylvy Fischerové Tisíce plošin (2020) prostupují rovněž četné odkazy – poznáváme či tušíme Hrabala, Musila, Bernharda, Flauberta. Dialogy také někdy ústí to absurdní grotesky (představa Václava Havla jako odboráře, který pravidelně odvádí příspěvky ROH), ale mnohem blíž má k poetice Hořavově, a to básnickým charakterem prózy i povahou hrdinů. Na rozdíl od koherentního básnického pásma Mezipřistání ale povídky Fischerové fungují izolovaněji, vznikaly ostatně v delším časovém horizontu. Nedrží je pohromadě ani jednotný vypravěč – někdy volí polohu autobiograficky vyprávěné road movie, jindy třeba hrabalovské pozorování hlučných samot. „Na svět nejde sáhnout, je křehký a stáhnul by se do sebe jako ježek,“ říká vypravěčka v povídce Tonička. Jeho křehkost lze však podobně jako u Hořavy (nebo Haška) ohmatat v řeči postav.
Skrytě za světem
Dlouho jsem nečetla v české próze tak brilantně vystavěné dialogy (po způsobu Hemingwaye či Babela), a navíc s velmi jemně nuancovanými jazykovými rovinami. Hlasy odstíněné sociálně, genderově, věkově, regionálně se prolínají, leckdy konfrontují, veškeré jednání postav se odehrává právě v řeči, přičemž za zdánlivě lehkomyslnou konverzační mnohomluvností se skrývají překvapivé pointy: „Svět je skrytě za světem,“ cituje Fischerová Jakuba Demla. Hospodské matfyzácké vtipkování o derivacích přechází do bernhardovského obviňování, jímž se syn vyrovnává s otcovým donašečstvím, letní popíjení do venkovských morytátů, banální, zprvu ukoptěné texty punkové školní kapely se promění v poezii. Z detailů a všednosti se vynořují nenápadné tragédie – nad umělohmotnými tácky s klobásou a makovými šiškami vyhřezne milostná katastrofa, za zvuků pouťové zábavy se odhalují příběhy zkrachovalých existencí, mezi dvěma loky nebo šluky se dozvíme o opuštěných dětech, rozpadlých manželstvích, domácím násilí nebo odporu k rodnému městu.
Kategorie (anti)hrdinství jako by u Hořavy, Kadlece i Fischerové ztrácela smysl. Nelze ji totiž určit ani z nějaké vnitřní podstaty postav, ani z jejich povahových rysů či připsaných atributů, odehrává se výhradně v toku řeči, jejíž významy jsou určovány proměnlivými vnějšími okolnosti.