Sebastiano Vassalli
Chiméra
Přeložila Kateřina Vinšová
Pistorius & Olšanská 2020, 352 s.
„Jak jsem tak hleděl na tu krajinu, na tu nicotu, uvědomil jsem si, že v přítomnosti není nic, co by zasluhovalo vyprávět. Přítomnost je hluk, miliony, miliardy hlasů, které křičí ,já‘ jeden přes druhý a všemi jazyky, ve snaze navzájem se přehlušit.“ Tak uzavírá italský spisovatel Sebastiano Vassalli prolog k jedné ze svých nejoceňovanějších knih. Chiméra se odehrává v Pádské nížině na počátku sedmnáctého století a sleduje osud dívky Antonie, která byla jako nalezenkyně osvojena bezdětným vesnickým párem, prožila relativně klidné dětství a ve dvaceti letech byla pro svou krásu, hrdost a neochotu přizpůsobit se tmářským současníkům nařčena z čarodějnictví. Vassalli pečlivě zpracoval archivní materiály a rozvinul je do působivého románového celku, který zachycuje církevní dogmatismus, politikaření a mamon i tíživé dopady protireformace a inkvizice. Konfrontuje nás s tehdejšími zvyklostmi, bídou, zotročováním lidí, ale komentuje i nenávist k ženám, odírání sedláků a archaický rituál lidské oběti. Čarodějnické procesy jsou zde interpretovány jako výron sexuální frustrace katolické církve, který byl důsledkem vytěsnění veškerého tělesna a strachu z žen coby nástrojů Ďábla. Autor se svým charakteristickým nadhledem proniká do mysli pozdně renesančního člověka a snaží se – využijeme-li titulu jedné z jeho knih – o archeologii přítomnosti. V době začínajícího novověku obnažuje podstatu lidského zla, nachází zde kořeny dnešního světa a zároveň zkoumá podstatu historického vyprávění a literatury obecně.
Karel Kouba
Stan Lee, Moebius
Silver Surfer: Podobenství
Přeložil Jiří Pavlovský
Crew 2020, 88 s.
Komiks Silver Surfer: Podobenství se z produkce Marvelu vymyká hlavně tím, že ho podle scénáře vůdčí osobnosti tohoto nakladatelství Stana Leeho nakreslila legenda francouzské kreslířské tradice Jean Giraud alias Moebius. Podobenství navíc není obyčejná zakázka, ale spíš šťastné potkání dvou zdánlivě poměrně odlišných poetik. Moebius totiž zakotvil v té části Leeho univerza, která má vlastně docela blízko k megalomanské sci-fi mystice, jakou on sám provozoval ve svých autorských pracích i ve slavném Incalovi, vytvořeném ve spolupráci s Alejandrem Jodorowským. V Podobenství vystupuje téměř všemocná kosmická bytost jménem Galactus, jež bojuje se Silver Surferem, mimozemským humanoidem se stříbrnou kůží, který brázdí kosmické dálavy na surfu. Příběh navíc skutečně funguje jako podobenství, které by Jodorowskému mohlo dobře konvenovat – vypráví totiž o zjevení falešného božstva na Zemi, jež je provázeno příchodem neméně falešného Mesiáše. Galactus se na Zemi prostě objeví a nepáchá žádné násilí. Ale už samotná jeho přítomnost vyvolá v lidstvu násilnický náboženský fanatismus a jediný, kdo mu dokáže zabránit, je právě Silver Surfer. Moebiova kresba tu připomíná spíš jeho ranější období, reprezentované zmíněným Incalem. Děj se sice odehrává v americkém velkoměstě, to se však v Moebiově podání mění v poloabstraktní geometrickou kulisu plnou mrakodrapů, takže prostředí se nakonec mnohem víc podobá fantaskním světům Moebiových vlastních komiksů.
Antonín Tesař
Ana Blandiana
Řeka s jedním břehem
Přeložila Libuše Valentová
Festival spisovatelů Praha 2020, 84 s.
První dáma rumunské poezie Ana Blandiana už měla, obrazně řečeno, sbaleno na Festival spisovatelů Praha, kde měla představit české překlady svých básní, když její listopadovou cestu překazila pandemie. Těm, kdo se na autorku těšili, nyní nezbývá než listovat útlou antologií s poněkud nenápaditým názvem Řeka s jedním břehem, kterou spolu s Vlastou Brtníkovou March připravila k vydání překladatelka Libuše Valentová. Blandiana, vlastním jménem Otilia Valeria Coman (u pseudonymu ze školních let už zůstala, protože její otec, pravoslavný kněz, byl v konfliktu s režimem), vstoupila do poezie v šedesátých letech a stala se pro Rumuny nejen básnickým, ale také společenským hlasem. Tím zůstala i v devadesátých letech, kdy se významně podílela na budování občanské společnosti. Její poezie je univerzální, existenciální, sdělná a dobře srozumitelná. Nejčastějšími tématy jsou poslání člověka ve světě, morální ryzost, etika, láska a s přibývajícím věkem také konečnost lidské existence (právě k tomu odkazuje i název výboru). Kniha stojí za pozornost každému, kdo chce mít přehled o evropské poezii, a je dobře, že vyšla – dosud tu byly jen časopisecké ukázky Blandianiny poezie. Jen je trochu škoda, že se do výboru nedostaly její lyricko-fantastické povídky, připomínající tvorbu Milorada Paviće, které nezřídka odrážejí (ale vždy také přesahují) každodenní realitu někdejšího totalitárního Rumunska. S některými básníky je to tak, že si nakonec nejvíc zamilujete jejich prózy…
Marie Iljašenko
Marek A. Cichocki
Světy, které neznáme. Eseje o Polsku a Evropě
Přeložili Josef Mlejnek a Martin Veselka
CDK 2020, 135 s.
Ve výboru pěti textů konzervativního myslitele a někdejšího poradce prezidenta Lecha Kaczyńského stojí za pozornost hlavně tři delší eseje. Ukazují totiž, co se stane, když autor s velkou kulturní a historickou erudicí pečlivě rozebírá problém, ale nakonec stejně neodolá mytizaci. Je zajímavé a místy až napínavé číst si o tom, co všechno znamenal už před leteckým neštěstím z roku 2010 pro Poláky Smolensk, o nějž v 16. a 17. století sváděla Varšava s Moskvou opakované boje – jenže celý esej už svým podtitulem Prokletá země brnká na mučednickou strunu. Cichocki sice nemá problém nazvat polské výboje v raném novověku kolonizací, ale zatímco Polsko zřejmě expandovalo tak nějak přirozeně či z nezbytí, Moskva měla na daném území „nenasytné a škodlivé záměry a choutky“. Poláci se prý nechali Východem doslova ošálit a odešli z něj s nepořízenou, protože se neuměli vzdát lásky ke svobodě. S podobným esencialismem Cichocki popisuje i polsko-německé vztahy v 19. století. Z výboru ale vyčnívá esej Od konce dějin ke společnosti krize – v něm autor podává pronikavou kritiku neoliberálního triumfalismu, který v takzvaných postkomunistických zemích blokoval řešení sociálních problémů a zamezoval jim hledat jinou transformační cestu, než bylo nekritické imitování Západu, v níž například pro původní ideály hnutí Solidarita nebylo místo. Odvrat velké části zklamaných Východoevropanů od hegemonního liberalismu tak byl vlastně jen otázkou času.
Michal Špína
Půlnoční nebe
(The Midnight Sky)
Režie George Clooney, USA 2020, 118 min.
Premiéra 23. 12. 2020 (Netflix)
Herec a režisér George Clooney se ve svém novém filmu Půlnoční nebe pustil do science fiction, která střídá polohu zádumčivého survival dramatu z Arktidy a existenciálního příběhu z kosmu. Většina obyvatel planety Země se stane obětí blíže neurčené globální katastrofy. Jedním z mála přeživších je vědec Augustine, žijící na opuštěné arktické základně. Krátce po katastrofě se mu podaří navázat kontakt s kosmickou lodí vracející se z úspěšné výzkumné výpravy, která měla ověřit, zda jeden z Jupiterových měsíců by nebyl vhodný jako nový domov pro obyvatele Země. Film, který snad chtěl přispět k dnešní vlně artových sci-fi filosofujících na téma vztahu člověka a nelidského univerza (High Life, Aniara), naneštěstí nezvládl uvést komplikovanou zápletku, převzatou z románové předlohy od Lily Brooks-Daltonové, do sevřeného tvaru. Jako by nestačilo, že paralelně vyprávěné osudy Augustina a posádky kosmické lodi dost obtížně hledají společnou linku, snímek navíc obě dějové linie tříští do volně propojených epizod (nález havarovaného letadla v Arktidě, oprava kosmické lodi přerušená meteorickým rojem), které sice vnášejí do poněkud somnambulního vyprávění nějaké drama, ale působí nahodile a samoúčelně. Celý snímek o zániku pozemské civilizace a naději na pokračování lidstva v kosmu je tak závislý na prožívání hlavních postav. Ty však kromě několika lehce kýčovitých melodramatických floskulí nemají k dění co říct.
Antonín Tesař
Unreal City at Home
Acute Art aplikace, 12. 1. – 9. 2. 2021
Výstava Unreal City byla koncem minulého roku představena ve Velké Británii jakožto nejrozsáhlejší přehlídka augmentovaného umění, jaká se kdy odehrála v Londýně. Třicet šest virtuálních soch současných umělců a umělkyň bylo rozeseto podél jižního břehu řeky Temže a veřejnost si je mohla prohlížet skrze aplikaci Acute Art. Vedle věže turbínové haly Tate Modern se tak například vznášela koule, která připomínala světélkující slunce Olafura Eliassona, jenž se tak pomyslně navrátil se svými velkolepými environmentálními objekty do londýnské umělecké mekky. Velký úspěch projektu, ale také proticovidová opatření přispěly k tomu, že se autoři rozhodli pro rozšíření výstavy do telefonů kdekoli po světě. Ve verzi Unreal City at Home si tak kdokoli s chytrým telefonem tato díla může umisťovat do prostoru okolo sebe. Tvůrci aplikace tak lehce klišovitě vyzývají k tomu, aby se uživatelky a uživatelé stali kurátory své vlastní výstavy. Nápad je to velmi dobrý a lákavý – kdo by si nechtěl prohlížet díla zmíněného Eliassona, Tomáse Saracena či Cao Fei? –, provedení silně pokulhává. Nejenže některá díla nejsou trojdimenzionální objekty, jak by člověk očekával, nýbrž jen dvojrozměrné obrázky, u kterých ztrácí smysl umístění do prostoru, ale některé dokonce ani do prostoru umístit nejdou. Já jsem tak odkázaná jen na pár kreseb od Koo Jeong A a obrovitánskou skulpturu uměleckého dua Christo a Jeanne-Claude, která se mi nevejde do obýváku.
Natálie Drtinová
David Foster Wallace
Krátké rozhovory s odpornými muži
ČRo – Vltava, premiéra 12. 1. 2021
Po předloňské divadelní adaptaci povídky Davida Fostera Wallaceho Krátké rozhovory s odpornými muži v Divadle Na zábradlí se stejný inscenační tým, tedy režisérská dvojice Adam Svozil a Kristýna Jankovcová, pustil i do adaptace rozhlasové. Premiéra se uskutečnila začátkem letošního roku na stanici Vltava Českého rozhlasu v cyklu Večerní drama. Z několika desítek výpovědí mužů, z nichž se povídka skládá, se jich do hry vešlo jen několik, přičemž pro udržení kompaktnějšího tvaru je interpretuje jediný hlas. Bezejmenný dokumentarista (Jiří Konvalinka) se pokouší pomocí zvukových nahrávek pochopit, proč je tak neúspěšný v udržování vztahů se ženami. Do původních rozhovorů tak vstupují další postavy – dokumentaristova přítelkyně, jeho terapeut nebo další muž, jenž podstupuje terapii. Autor knihy se pokusil zachytit proměnu mužství ve 20. století jako odvrácenou tvář ženské emancipace. Muži už nejsou silnou oporou křehké ženy, ale jako by se sami stali křehkými, když se snaží pochopit své místo v nové společnosti. Kupříkladu postarší pacient, jehož terapii dokumentarista přihlíží, se s pláčem zpovídá z toho, že na letišti svedl mnohem mladší dívku. Svozil s Jankovcovou natočili asi hodinovou tragikomickou hru jako fiktivní dokumentární reportáž, jejíž hlavní hrdina připomíná postavy „chcípáků“ z populárních českých komedií devadesátých let. Jen je mnohem uvědomělejší – a proto snad ještě chcípáčtější.
Jiří G. Růžička
Bellows
Undercurrent
LP, Black Truffle 2020
Giuseppe Ielasi a Nicola Ratti společně hrají přes deset let a během té doby se na principu jejich práce mnoho nezměnilo: její základ stále tvoří samplované hudební fragmenty, jejichž opakováním vznikají rytmické vzorce. Pro vývoj Bellows není ovšem tolik zásadní, jaké nové struktury repetice přinesou; jejich nápaditost spočívá spíše v tom, jakým způsobem nechávají smyčky zaznít – zde bylo opakování svěřeno médiu magnetofonového pásu. Volba analogové technologie znamená v tomto případě především cestu plynulého přehrávání se vší zvukovou kvalitou, jakou pásky nabízejí: vysoké rozlišení doprovázené typickým šuměním svádí k úvahám nad zvukem jakožto matérií a touhou se jej fyzicky dotknout. Distingovanost a technická zdatnost italského dua (hudebníci nezapřou bohaté zkušenosti se sound designem a zvukovým inženýrstvím) určují směr hudby od primitivního tepu k důmyslné zvukomalebnosti. Nejde však jen o škálu chutí, které souhra Bellows přináší, nýbrž i o jejich představení. A tak zatímco na předchozích nahrávkách samplování spělo k přímočařejším beatům, na aktuálním albu se vlivem rafinovanějšího přehrávání smyček beaty odhalují jen velmi zvolna. Skrytost ovšem stravitelnosti vůbec nebrání, naopak: elegance konstituuje chuť zažívat. Když v roce 2007 Bellows vydali svou první desku, měl pražský festival Stimul podtitul „Experiment is future mainstream“. Na LP Undercurrent, jež se mimochodem opravdu rychle vyprodalo, takový přístup k experimentální hudbě patrně dosáhl svého zenitu.
Patrik Pelikán