Přijmout sami sebe

Na výstavě Bodyshots22 jste vystavili neretušované fotografie. Návštěvník tak může vidět všechny nedokonalosti. Co vás k tomu vedlo?

Jakub: Chceme ukazovat to, jak vypadáme, tedy skutečnost. Retušování fotografií je pro mě staré paradigma, které modelingové agentury dosud bohužel praktikují. Nedávají do svých portfolií neretušované fotografie, aby byly modelky a modelové atraktivní pro klien­ty. Když posíláme portfolia do zahraničních agentur, také tam dáváme retušované fotografie. Ale výstava s vlastním kontextem si nezaslouží vyretušované portréty.

Když se návštěvník podívá do expozice, vidí portréty neznámých lidí. Po zhlédnutí výstavy by se ale dalo skoro namítnout, že zde chybí někdo „normální“.

Jakub: Vždyť fotografie znázorňují téměř nahé postavy, ukazujeme naši nejpřirozenější podobu! Kdybychom třeba měli přehnaný styling, tak tuhle námitku můžu pochopit. Vidíme zde ale čisté bytosti, které žijí své životy. Fotografie jsou tvořeny s důrazem na každého jedince, ale také na lidskost, jež je spojuje. Divák by se měl co možná nejvíce zaměřit na samotné portrétované, proto jsme zvolili neutrální pozadí a světlo, zároveň jsme fotili v úhlech, které mají vtáhnout diváka do pronikavých pohledů portrétovaných.

Vnímáte v průběhu let ze strany galerií zvýšený zájem o vaše aktivity?

Matěj: Naše situace je v současné době trochu komplikovaná. Pro modelingový svět jsme často až moc divní, protože nejsme klasická komerční společnost, a pro uměleckou sféru jsme zas příliš zaměření na modeling. Takže v současnosti se nacházíme někde mezi uměním a modelingem. Mnohdy je těžké stoprocentně fungovat v jedné z daných sfér, neboť pro obě strany jsme těžko uchopitelní.

Rozálie: Zdá se mi, že na to pomezí jsme se ale dostali až v poslední době. Na začátku jsme hodně vytvářeli performance a trvalo nějaký čas, než jsme se víc etablovali jako komerční modelingová agentura.

Jaspit: Dle mého názoru lidé často inklinují k nejrůznějším táborům a škatulkám. Ti z uměleckého světa si pak například nechtějí připustit, že by umění mohl dělat někdo, kdo chodí přehlídky, a naopak.

Jakub: Můžeme ale připomenout několik příkladů ze zahraničí, jako je třeba Vanessa Beecroft, která pracuje s reprezentací modelingu, nebo Anne Imhof, která má ve svých performancích modely ze světových agentur a jejíž přítelkyně několikrát chodila přehlídky pro Balenciagu nebo Vetements.

Co pro vás znamená být součástí modelingové agentury, která prosazuje odlišnost svých „ne­-modelů“? Vnímáte bariéru mezi většinovým světem a tím vaším, tvořeným z velké části agenturou New Aliens Agency?

Rozálie: Pro mě osobně bylo důležité patřit do skupiny, kde jsou všichni otevření a nekoukají na tebe způsobem „ty jsi ta divná, ty sem nepatříš!“. Prostředí v agentuře je opravdu otevřené. To mi také hodně pomohlo otevřít se světu.

Jakub: Proto se v agentuře neustále snažíme podporovat diverzitu. Vnímáme různorodost lidí, kteří tvoří New Aliens Agency a kteří nás obklopují.

Eva: Já jsem třeba před rokem otevřeně řekla, že jsem Eva. Lidé už předtím viděli, že jsem se malovala, cítila jsem ale, že se neustále před něčím schovávám, nejspíš před pravdou. Jak jsem to řekla, najednou pro mě přestaly být nepříjemné pohledy druhých lidí. Už nejsem ten namalovaný kluk, co jde po ulici. Jsem ráda za to, že můžu žít svůj normální život. Cítím úlevu a vím, že to tak mělo být.

Naty: Pro mě byl vstup do New Aliens Agency zásadní pro to, jak vnímám své tělo – agentura úplně změnila můj pohled a myšlení. Když jsem začínala, měla jsem averzi ke svému vzhledu a dlouhá léta jsem své tělo nesnášela. Přístup lidí v agentuře k tělesnosti a různorodosti to však změnil.

Rozálie: Měla jsem to podobně jako Natka – než jsem nastoupila do agentury, prošla jsem si různými stadii nenávisti vůči vlastnímu tělu. Až v agentuře jsem si uvědomila, že je to hrozná hloupost.

Myslíte, že tahle nenávist je dána okolím, nebo jde čistě o niterní záležitost?

Adéla: Já myslím, že obojí. V New Aliens jsem ale najednou viděla nejrůznější osobnosti a typy postav a uvědomila jsem si, že jsem přesně taková, jaká mám být.

Jakub: Je velmi důležité přijmout své tělo – když ho nepřijmeš, tak s ním v modelingu nemůžeš pracovat. Dobrý fotograf cítí, jestli je člověk sám sebou v souladu a jestli může pózovat a vypadat u toho přirozeně a uvolněně.

A nejde tak trochu o pózu? Oblečete se do nových šatů, nalíčíte se – a stanete se někým jiným…

Jakub: Může to být i póza, ale já to vnímám spíš jako určitou změnu identity, která mi může naopak dopomoct nalézt to, co jsem v sobě předtím neznal.

Adéla: Já vůbec nemám zábrany a nevadí mi být bez podprsenky, když jsem například na focení, ale když se mám seznámit s někým novým mimo okruh kolegů v agentuře, tak se najednou za své tělo stydím a mám problém navázat kontakt.

Jakub: To je také téma, které neustále řešíme. V modelingu jsou někteří se sebou maximálně spokojeni, ale když přejdou do roviny osobního života, je to něco úplně jiného. Já mám taky například ještě v některých situacích problém se svým tělem, převážně tedy v osobním životě. Když poznávám někoho nového, nemůžu si být jistý, zda se tomu člověku líbím. Jakmile jsem ale na focení, tak vím, že si mě daný klient vybral, protože se mu líbím, a naopak nabývám na sebevědomí.

Rozálie: Mně třeba zkušenost modelky pomáhá v osobním životě. Vezmu si všechny pocity, co mám při focení nebo na mole, a přenesu je do svého vlastního života.

Matěj: V tomto ohledu to mám podobně. Když jdu po ulici, představuji si, že jdu po mole. Pokud na mě někdo kouká – a třeba kouká blbě –, chci naznačit, že tohle jsem já a ostatní se s tím musí srovnat. Dřív jsem to těžce nesl. Teď si ale říkám, že vlastně prezentuji sám sebe, v té podobě, ve které se cítím nejlépe. A pokud mě okolí nepřijímá, tak to není moje vina. Nedělám nic násilného, ukazuji sebe sama a nevidím důvod, proč by mě lidi měli soudit. Spíš jim chci ukázat, že takhle je to v pořádku.

Když se bavíme o otázkách identity a vztahu k vlastnímu tělu, připadá mi, že jsme se dostali do jakéhosi aktivistického kolotoče. Potřebujeme stále za někým stát, vymezovat se, vše pojmenovávat…

Jaspit: Pro mě je nejlepší formou aktivismu, když „to žiješ“ sám pro sebe. Mám spoustu známých, kteří bojují za svá práva a za všechno možné až do té míry, že dokážou útočit na ostatní, protože jim přijde, že nebojují stejně zapáleně jako oni.

Jakub: Podle mě aktivismus spočívá v tom, že člověk musí pracovat hlavně sám se sebou.

Matěj: Pokud chci například ukázat, že být queer je v pořádku, tak je potřeba to prostě ukázat, nestydět se za to a žít to. Myslím, že je to daleko lepší způsob než stát někde na náměstí s cedulí „Jsem queer!“. Možná by se někdo zastavil, vyfotil si mě, ale hodnota aktivismu je podle mého názoru někde jinde, v přirozené prezentaci života.

V názvu výstavy Bodyshots22 je schován rok 2022. Jaké jsou vaše plány s agenturou do budoucna?

Jakub: Budeme se snažit více expandovat do zahraničí. Máme teď v plánu se zaměřit hlavně na Asii. Nesmím také zapomenout na spolupráci s Helsinki Fashion Week, kde chceme více rozvíjet digitální modely a vše, co se pojí s digitální módou.