Kdyby bylo všechno, jak má, tahle slova byste nejspíš nečetli. Prozradím vám pravidlo, které si redaktoři hýčkají: na začátku textu se autor rozehřívá, ladí správný tón a přirozenou dikci, takže všechno, co napíše v této fázi, nemá valnou hodnotu. Je to výkon sportovce zavřeného v tělocvičně, na kterého teprve čeká čerstvý vzduch a sluncem zalitý stadion. Proto se tu taky nejlíp a nejčastěji škrtá.
„Rovnou k masu,“ slýchával jsem v redakci Hospodářských novin, když nám na stole přistál článek, který bral věci moc zeširoka, „ten začátek je strašně pomalý – zrychlete ho!“ Americký novinář William Zinsser je ve své skvělé knize o psaní On Writing Well ještě přísnější: „Odstavec číslo jedna, to je katastrofa – spleť obecností, které jako by vypadly z nějakého stroje. Žádný člověk by něco takového nenapsal. Odstavec číslo dva nebývá o moc lepší.“
Zajímalo by mě, jestli měl o takovém pravidle tušení Jan Neruda, když poprvé vydal úvodní číslo z Povídek malostranských. První věty jeho prózy Týden v tichém domě znějí náramně moderně: „Cítíme, že jsme v místnosti zcela uzavřené. Čirá, hluboká kolem nás tma, ani nejmenší skulinou nevniká odnikud šero; všude jen tma taková, v níž domníváme-li se přec na okamžik míti něco světlého před očima, je to pouze rudý kruh vlastní naší myšlenky.“ To je odpich přímo reportážní, nadto opepřený příslibem čehosi hororového. Odrazily se tu pisatelovy novinářské zkušenosti? Anebo si zařádila naostřená tužka Nerudova kolegy Vítězslava Hálka, který časopis Květy, kde text roku 1867 vyšel, v té době redigoval?
Představuju si, jak se dva energičtí třicátníci sklánějí nad úhledným Nerudovým rukopisem, potahují z viržinek a potřásají vousatými bradami. „Ten Týden otiskneme, Jene, ale musí se to na začátku zrychlit, ať nám čtenáři nepodřímou jak v tom malostranským hokynářství,“ namítá Hálek. „Chce to víc ajfru, jako u toho Amerikána Poea, co podle něj píše ta svoje romaneta Arbes.“ A Neruda, který se ještě vzpamatovává z tragického skonu své mladičké lásky Terezie Macháčkové, rezignovaně mávne rukou: „Pro mě za mě, klidně víc ajfru.“ Ovšem v duchu si možná říká, že takové školení nemá zapotřebí, neboť další povídku dá Sládkovi do Lumíru.
Přeskočme století. „Nebe nad přístavem bylo šedé jako mrtvý kanál televize.“ Nezáleží na tom, jaký vztah máte ke kyberpunku, ale první věta Neuromancera se vám zadře pod kůži. Její autor William Gibson tvrdí, že napsat takový začátek je jako ukout klíč k zámku, který ještě neexistuje, na dveřích, které ještě neexistují, ve stěně, která… Holá nemožnost, jež však musí být vykonána.
Jisté je, že dobrým startem se toho dá hodně získat (a taky zachránit). Špatným zase hodně zkazit. Nemám rád recenze, které spoustu slovní hmoty spotřebují na „zasazení díla do kontextu“, aniž by hned zkraje a zpříma řekly, proč bychom se o dílo (a jeho kontext) vůbec měli zajímat. Snaha vyslovit vše, třebas i poctivě míněná, vede ke ztrátě schopnosti říct aspoň něco, tedy něco zajímavého a neočekávatelného. Výčty a souvislosti umrtvují inspiraci a jazykovou svěžest.
Když jsem před lety psal doslov k Nezvalovu Pražskému chodci, vyplýtval jsem celou první tiskovou stranu textu na „povinný“ přehled všech básníkových sbírek, jež se tak či onak vztahují k Praze. Byla to nemožně rozvleklá pasáž, a navíc jsem ji natáhl do jednoho strašidelného souvětí. Odstavcový výkon hodný Kafky – s tou výhradou, že na rozdíl od literárního velikána mi takové syntaktické inferno nediktovala existenciální neuróza, ale neuróza docela obyčejná, obava začít jednoduše a neokázale.
A to je středobod všeho. Psaní je neustálé vymezování, je to znovu a znovu dobývaný prostor mezi prostotou a stylizací. Čirá přirozenost zavání naivitou, nudou. Stylizaci zase ohrožuje fráze a křeč. Co je horší? Vařit bez soli, nebo z polotovarů? A není to jedno? V obou případech hosty otrávíte. Cílem je servírovat pokrm výživný, a současně lehký, bez umělých dochucovadel. Je to podobné jako s kreslením. Nejprve se učíte – modelovat tvary, stínovat, pracovat se světlem. Osvojujete si výtvarné postupy. A pak se snažíte na tohle všechno zapomenout. Když Toyen ilustrovala knihy, stačilo jí pár lehoučkých črt. Přitom dokonale vystihla lidskou tvář. A v ní touhu. Tajemství. Melancholii.
Hledat styl znamená stylu se zbavovat. Čistit a odstraňovat nánosy. První odstavec této úvahy jsem přesto ponechal beze změn. I když… kdo ví?
Autor je šéfredaktor nakladatelství Paseka.