Takhle to u nás chodí

Moje první zkušenost s prolínáním veřejných institucí a polské katolické církve se odehrála ve školce. Bylo mi šest let, psal se rok 1997 a naše skupina prcků, společně s baculatou jeptiškou, sledovala v telce pouť papeže do vlasti. Vůbec jsem nevěděl, na co přesně se dívám, ale bylo to povinné.

Na nižší střední škole podivné zkušenosti pokračovaly. Třeba místo hodiny biologie jsme jednou sledovali přílet Benedikta XVI. do Polska. Jindy jsem jako šéfredaktor školního časopisu napsal recenzi na Betlém organizovaný místními žáky v kostele. Článek byl ironický a kritický, takže paní učitelka řekla, že jeho publikování absolutně nepřichází v úvahu, protože by mohl urazit našeho kněze. Nechápal jsem to, ale bral jsem to zároveň jako samozřejmost – tak to přece u nás chodí.

Dvě tváře katolicismu

Když mi bylo šestnáct, tak jsme se společně s partou kámošů z gymplu chtěli odhlásit z hodin katechismu. Přestože jde o povinnou výuku, je z ní možné odstoupit na základě souhlasu rodičů nebo si vybrat náhradní hodiny etiky. V praxi to ale vypadalo tak, že kněží nebo katecheti odmítali vést přednášky o etice a žádní světští etikové ve školách nepracovali. Dalším problémem mohlo být to, že skupina žáků, kteří o hodiny náboženství neměli zájem, byla příliš malá. Když jsme oznámili záměr třídní učitelce, zděšeně odpověděla, že to nejde. Odvolali jsme se i na ústavu, na což učitelka odvětila: „Vždyť je u moci kněz.“ Tehdy jsem si prvně uvědomil, jak patologický vliv má v Polsku církev nejenom na veřejný, ale také na osobní život občanů. Psal se rok 2007, bylo to pouhé dva roky po smrti Jana Pavla II., prý největšího Poláka. Já jsem bydlel ve středopolském městečku, kde žilo něco přes dva tisíce obyvatel, a tam měl Jan Pavel II. společně s církví všechno pod palcem. Tak to u nás prostě chodí.

O víru jsem přišel, když mi bylo třináct. Nebo jsem si spíše uvědomil, že jsem v podstatě nikdy nevěřil a že katolictví mi bylo vnuceno stejně jako většině Poláků, kteří byli pokřtěni v kojeneckém věku a postupem času se prostě přizpůsobili svému prostředí. Za jakým účelem se tedy v Polsku masově křtí miminka? Někdy se to dělá proto, aby se další generaci předala víra. Ale někdy jenom proto, aby rodiče měli svatý pokoj a nestali se oběťmi společenského ostrakismu. Příklad takovéto mentality? Když jsme s bráchou oznámili matce, že jsme ateisti, tak se zasmušila a řekla, že přece existuje Pascalova sázka – být věřícím se vyplatí. Vyplatí! Neřekla, že doufá, že si někdy sami najdeme víru nebo budeme kráčet vlastní životní cestou, ale že v Polsku se katolictví vyplatí. A přesně tak podle mě uvažuje mnoho polských rodičů, nejen když jde o otázky víry. Tradiční polské katolictví má totiž dvě tváře. Jedna je lidová, postavená na bezohledném opakování bezmála pohanských zvyků a podvolení se vůli místního faráře nebo biskupa. Druhá je spojená s pragmatismem a (mentálně) maloměstským pokrytectvím, které používá katolicismus a tradice zcela instrumentálně. Právě druhý typ chování může být české (post)měšťácké společnosti povědomější. Polsko není ani zdaleka nějaká „fašizoidní teokracie“, ale vliv církve na veřejnost, a dokonce i na celostátní politiku je v něm na evropské poměry bezprecedentní.

Časy, když byl Kazimierz Łyszczyński, údajný „patron polských ateistů“ a autor traktátu De non existentia Dei (O neexistenci Boha, 1674), za svou nevíru upálen, jsou dávno pryč. Problémy, s nimiž se potýká dnešní polský nevěřící, představují právě zmíněné maličkosti, které nicméně do určité míry způsobují psychické nepohodlí a pocit, že člověk nežije v normálním státě, obzvlášť když bydlí na venkově. Po roce 1989 polská církev zase získala ohromný vliv na politiku a veřejnost, který jí chyběl za totality. V době komunismu byla katolická církev v Polsku prostorem pro dialog a opoziční aktivity, především v osmdesátých letech, když miliony Poláků podporovaly Solidaritu a osobnosti, jako byli Jan Pavel II. nebo kněz Jerzy Popiełuszko, zavražděný komunistickou tajnou policií, které se tak staly symbolem antikomunistického odboje. Církev v Polsku navazovala na určitý mýtus a představu, že vlastenectví a národní identita Poláků jsou nerozlučně spjaty s katolicismem – právě Polsko bylo v 17. století baštou křesťanství, které zachránilo Evropu před vládou sultánů, a v 19. století se církev stala azylem polskojazyčné kultury v okupované zemi, která čelila germanizaci a rusifikaci. Tato „legenda“ o výjimečné roli katolické církve v polských dějinách a společenském životě se táhne až do současnosti. V roce 1990 polské ministerstvo školství zavedlo ve školách vý­­uku náboženství, církvi se postupně navracel majetek, který byl po válce znárodněn komunisty. V roce 1993 Polsko uzavřelo s Vatikánem konkordát, v roce 1997 jeden z poslanců vládnoucí strany AWS svévolně zavěsil v polském parlamentu krucifix – a visí tam dodnes. Během devadesátých let polská církev získala prostředky na výstavbu nových kostelů, zakládání vlastních médií a kumulaci kapitálu. Ne­­odehrálo se to bez kontroverzí, ale většina lidí v tom neviděla nic alarmujícího. Okázalost, pokrytectví a pýcha polských katolických hierarchů byla dlouhou dobu veřejným tajemstvím, nad nímž lidé mávali rukou. To se ale v posledních letech změnilo.

Antiklerikální postoje sílí

Z české perspektivy to bude asi šokující, ale většina polské vysoké kultury a intelektuálního života byla odjakživa orientovaná spíše liberálně a levicově a představovala velmi kritický potenciál. Když v roce 2018 režisér Wojciech Smarzowski natočil film Klér – fiktivní příběh tří kněží a jednoho biskupa –, zhlédlo ho ne­­uvěřitelných šest milionů diváků. V letech 2019 a 2020 novinář Tomasz Sekielski zveřejnil na YouTube dokumentární filmy Jen to nikomu neříkej a Hra na schovávanou, v nichž odhalil rozměry pedofilních kauz v polské církvi, které byly zameteny pod koberec (současně Sekielski připravuje kritický dokument o Janu Pavlu II.). Tyto filmy a jejich dopad jsou přirozeným výsledkem společenského vývoje v Polsku. Nedávné průzkumy jsou pro polskou církev nelítostné: pouze devět procent Poláků mladších třiceti let ji hodnotí pozitivně a bohoslužeb se pravidelně účastní asi třetina všech věřících.

Tato situace má dvě hlavní příčiny: chyby a zločiny samotné církve a rychlou globalizaci polské společnosti. Církev v Polsku je většinou příliš arogantní a zaostalá, aby mohla být pro mladé lidi atraktivní, a není schopná udržet ve svých řadách ani ty starší. V posledních měsících, kdy Polskem otřásají protesty proti zákazu potratů a proti současné vládě, úzce spojené s církví, lidé na sociálních sítích sdílejí návody na to, jak z formálního hlediska provést apostázi, a polská strana Levice dokonce zveřejnila internetový „měřič apostatů“, aby se lidé mohli veřejně pochlubit, že jsou odpadlíky. Polsko se totiž ocitlo v bodu zlomu, kdy se antiklerikální postoje stávají součástí společenského a kulturního mainstreamu. Církev mezitím skoro každý týden čelí novým skandálům a kompromitacím.

Už v devadesátých letech existovaly antiklerikální časopisy jako NIE nebo Fakty i Mity, třebaže tato média byla okrajovou záležitostí. Na polském internetu zhruba kolem roku 2010 vznikl další fenomén – memy, písničky a videa urážející Jana Pavla II., takzvané cenzopapy. Jedná se o vulgární, většinou nechutné a trapné fotomontáže vytvořené mladými lidmi, v nichž se tvrdí, že papež byl pedofil nebo že byl za druhé světové války válečným zločincem. Cílem této kontroverzní tvorby není urážka samotného papeže, ale provokace namířená na katolické fanatiky a starší generaci, která vytvořila kolem polského papeže skoro totalitní kult osobnosti. Papežský fanatismus v Polsku opravdu existuje, před pár týdny byl ve městě Radzymin vystaven ve vitríně starý papežův Opel Vectra, který církev prohlásila za relikvii druhého stupně.

Církev ochotná k dialogu

Má církev v Polsku i jinou podobu než tu, kterou určuje arogance, skandály a hrozná a zároveň legrační touha po celkovém ovládnutí svědomí a mentality Poláků? Jistěže má, ale jde o specifickou část církve, která není zdaleka tak známá a mediálně lákavá. Asi málokterý Čech slyšel o polských kněžích­-intelektuálech jako Józef Tischner, Adam Boniecki nebo Jan Kaczkowski, místo nich zná pouze Tadeusze Rydzyka nebo biskupa Jędraszewského. Smířlivá a dobrotivá tvář polské církve, která je ochotná k dialogu, není mediálně dost „sexy“. I když má vlastní média (Tygodnik Powszechny, Więź, nakladatelství Znak), zůstává neznámá i většině polských katolíků. Ani v Česku o nich neuslyšíme – kupříkladu když se režiséři Vít Klusák a Filip Remunda vydali do Polska natočit film o hledání Boha (česká premiéra se chystá na leden 2021), soustředili se pouze na nejkontroverznější a přehnané fenomény, jako byla socha Ježíše ve Świebodzinu, vliv Radia Maryja na polskou společnost (přitom má poslechovost pouhých 0,9 procenta), exorcismy a podobně. Film je tak založen hlavně na stereotypech, podle nichž se v Polsku za třicet let nic nezměnilo.

Ale změnilo se toho dost. Mnoho Čechů je zmateno z toho, jak je možné, že se v tak konzervativní katolické zemi stavějí v ne­uvěřitelném tempu dálnice, obrovská obchodní centra a mrakodrapy. Existují dvě možné odpovědi: buď katolicismus není překážkou rychlé a úspěšné modernizaci, anebo současné Polsko není tak bigotní, jak si většina Čechů myslí. Obě možnosti jsou přitom více než pravděpodobné. Pamatuji si, jak vypadalo Polsko v devadesátých letech, byla to typická šedá a chudá postkomunistická země. Dnes je Polsko vyspělé po všech stránkách a války gangů byly nahrazeny válkami kulturními. Polská společnost zbohatla a Polsko se alespoň zvenku jeví jako normální evropská země.

Budoucnost církve v Polsku nevypadá růžově – s každým rokem a s každým dalším skandálem bude přicházet o své ovečky. Polsko pravděpodobně půjde cestou Irska – už nyní je evropskou jedničkou v poklesu pobožnosti. Pro mě jakožto polského ateistu, který už stihl vyrůst z radikálního antiklerikalismu, je to celkem dobrá zpráva. Doufám, že se polská církev nějakým způsobem očistí a skončí epocha lidového, trapného a pokryteckého katolicismu. Představuji si společenství, které nikoho k ničemu nenutí a soustředí se na otázky spirituality a vnitřního života, nikoli na politiku, světonázor a ekonomii. Ve smyslu „žij a nechej žít“.

Autor je překladatel.