Téměř dvě desetiletí od vydání přelomového ambientního cyklu The Disintegration Loops se americký skladatel William Basinski znovu ponořil do svých archivů. Melancholická, a přitom sugestivní nahrávka Lamentations tematizuje povahu kolektivní paměti i autenticitu a jedinečnost našich vzpomínek.
Amalie Maiburg se narodila ve Stuttgartu v roce 1910 jako nejmladší ze sedmi dětí rodiny Georga Maiburga a Adele Henssen, lékaře v místní nemocnici a účetní v tehdy nově vzniklé továrně Mercedes-Benz. Až do začátku třicátých let to vypadalo, že Amalii čeká podobný život jako statisíce dalších obyvatel Výmarské republiky, která vznikla, když jí bylo osm let. Díky šťastné souhře několika těžko předvídatelných okolností se však jako dvacetiletá začínající zpěvačka dostala do ansámblu stuttgartské opery. První rok nové dekády, jejíž konec si zatím nikdo neuměl představit, strávila Amalie Maiburg v ženském sboru jako jeden z mnoha hlasů a nevypadalo to, že by někdy vstoupila na jeviště v roli sólistky. V roce 1932, rok před nástupem Hitlera k moci, jí ale znovu pomohla náhoda: kvůli nemoci první sólistky, kterou schvátil zápal mozkových blan, musela zaskočit v opeře mohučského skladatele Petera Cornelia Holič z Bagdádu (1858). A právě árii z této opery, jejíž nahrávka ze zvukové zkoušky byla dlouho uložená ve stuttgartském operním archivu a až o několik desítek let později se dostala do rozhlasového vysílání, sampluje na svém aktuálním albu Lamentations americký skladatel William Basinski.
Mezi Bowiem a Enem
Hlas Amalie Maiburg, která několik měsíců po pořízení nahrávky uprchla před nacisty do Švýcarska, na hudbu zanevřela a až do své smrti v roce 1972 pracovala jako recepční malého hotelu v Interlakenu, slyšíme ve skladbě příhodně nazvané Please, This Shit Has Got to Stop. Přestože mezi pořízením nahrávky a jejím rozstříháním a umístěním do nového kontextu leží devadesát let, nový celek dokonale funguje: zpomalený a zasmyčkovaný hlas, opatřený navíc éterickým reverbem, zní tragicky a nadějeplně zároveň. Jako by shrnoval všechno, co se během roku 2020 rozpadlo, jako by komentoval klimatickou katastrofu, pandemickou krizi nebo občanské nepokoje vyvolané rasismem amerických policistů. Zároveň ale jako by otvíral dveře do jiného světa, ve kterém se nic z uvedeného nikdy nestalo: do Výmaru, Bagdádu nebo úplně jiné časové dimenze.
William Basinski je v načrtávání nových cest mistr. Syn vědce zaměstnaného v NASA se kvůli práci svého otce musel často stěhovat, a brzy si tak vypěstoval melancholický náhled na svět. Během dospívání se sice toužil stát rockovou hvězdou jako jeho idol David Bowie, zároveň ale studoval hru na klarinet a po setkání s tvorbou Stevea Reicha, Briana Ena a Johna Cage zahořel pro avantgardní hudbu, minimalismus, repetici a smyčkování magnetofonových pásek, jak je použil Eno na desce Discreet Music (1975). Mladý hudebník, který si prožil coming out, rozešel se s katolickou církví a po krátkém pobytu na Floridě a studiu v rodném Texasu se přestěhoval do New Yorku, začal tvořit pod Enovým vlivem a v roce 1983 natočil svou první experimentální nahrávku. Album Shortwavemusic ale nakonec vyšlo až v roce 1998 u německého labelu Raster-Noton, s jehož zakladatelem Alvou Notem pojí Basinského dlouholeté přátelství. Mezitím se Basinski protloukal, jak se dalo: krátce provozoval obchod s deskami, se svou rockabilly kapelou The Rockats se v roli předskokana přiblížil milovanému Bowiemu, produkoval desky různým skupinám, žádná z nich ale neměla úspěch.
Zvuk rozpadu
Když už se Basinski v roce 2001 smiřoval s tím, že si najde práci v kanceláři, a dokonce měl v diáři poznamenaný pracovní pohovor, přišlo 11. září. Útok na budovy Světového obchodního centra sledoval společně s přáteli ve svém loftu, kde zrovna skončila poslechová session pětihodinové nahrávky The Disintegration Loops, kterou Basinski vytvořil jednoduchým produkčním trikem: při snaze zdigitalizovat své archivní nahrávky muzaku z osmdesátých let si všiml, že magnetofonové pásky výrazně poznamenalo působení času, a když je dostatečně zpomalí, z banálních melodií vystoupí na povrch nečekaně intenzivní atmosféra melancholie a nostalgie. Basinski a jeho posluchači, mezi kterými byla třeba i zpěvačka Anohni, byli pochopitelně šokováni teroristickým útokem a stejně jako ostatní se pokoušeli z televize a rádia získat co nejvíc informací. Brzy ale pochopili, že reportéři toho vědí stejně málo jako oni sami. Vypnuli tedy na televizi zvuk, místo něj znovu pustili The Disintegration Loops – a v tu chvíli jim došlo, že nahrávka vzniklá rozkladem starých zvukových záznamů dokonale symbolizuje to, čeho jsou právě svědky: rozpad.
Pětihodinové album The Disintegration Loops, které nakonec vyšlo v letech 2002 a 2003 na pokračování ve čtyřech dílech, se stalo jednou z uměleckých reflexí útoků z 11. září a cestu k němu si našli i posluchači, kteří neměli o existenci ambientní hudby ani ponětí. Basinski se díky tomuto cyklu stal jedním z nejvýraznějších jmen na poli ambientní hudby a během posledních dvaceti let tuto svou pozici poctivě opečovával. Spolupracoval mimo jiné s Lawrencem Englishem, vydal působivou hudební poctu zesnulému Bowiemu v podobě alba A Shadow In Time (2017), samploval zvuky z vesmíru, koncertoval (před dvěma lety vystoupil i v Praze), ale s počinem srovnatelným s The Disintegration Loops přišel až na konci loňského roku.
Duch roku 2020
Na desce Lamentations pracuje Basinski podobným způsobem jako na svém přelomovém díle z roku 2001. Ze svého obrovského archivu vybírá obskurní zdroje, přibližuje je jako pod mikroskopem a protahuje zprvu nenápadné melodie tak, že bobtnají do nepředstavitelných rozměrů nebo naopak mizí za sonickým horizontem a přestávají znít. Basinski je archivářem, ale také alchymistou, psychologem a terapeutem. Podobně jako anglický producent The Caretaker ve svém cyklu Everywhere at the End of Time (2016–2019; viz A2 č. 25/2016 a 2/2018) totiž do centra své nahrávky staví paměť, a to způsobem, který dalece přesahuje nostalgické klouzání po povrchu, tak běžné u klasických ambientních desek určených spíš k odpočinku a regeneraci po práci.
Basinského lamentace nikomu oddech neposkytnou, naopak nastolují řadu otázek: opravdu jsem v té skladbě zaslechl něčí hlas, opravdu se pod zdánlivě neprostupnou vrstvou archivního šumu skrývá melodie? A jak je možné, že hudba amerického skladatele evokuje naše vlastní vzpomínky z dětství, se kterým by neměla mít nic společného? Existuje něco jako kolektivní paměť? Může si člověk vybavit okamžiky, které prožil někdo jiný? A žila vůbec Amalie Maiburg, nebo se na albu Lamentations ozývá hlas někoho úplně jiného? Basinski vytvořil desku, která sugestivně zachycuje ducha roku 2020, její dopad je ale širší. Nutí nás ptát se, jestli naše vzpomínky nejsou náhodou vzpomínkami někoho jiného.
Autor je hudební publicista.
William Basinski: Lamentations. Musex International 2020.