„Ta dotace, co jste sehnala, vystačí leda na zaplacení překladu. Za takových okolností tu knihu prostě nemůžeme vydat.“ – „Obory, o které není velký zájem, se nemohou udržet. A o portugalštinu zájem není, bohužel.“ – „Ta kniha, co mi navrhujete, je příliš tlustá. Nenapsala ta autorka něco zhruba polovičního?“ – „Filologie dnes netáhnou. To víte, studovat něco, čím se člověk neuživí, to si dneska nikdo nemůže dovolit.“ – „Ten text je příliš exkluzivní, obraťte se prosím na nakladatele s jiným profilem.“ – „Když říkáte sekundární literatura, to myslíte jako knihu?“
A tak pořád kolem dokola. Nejde, nebude, nesmí se, nemáme. Rozhodně, v žádném případě, bez perspektivy, na to můžete vzít jed. Nezájem, neschůdnost, nemožnost, ochota by byla. Bohužel, je nám líto, taková jsou pravidla. Kde to prosím vás žijete?
Jednou z vlastností života v české kotlině a na moravskoslezské krabatině je to, že člověk stále znovu bojuje za věci, které jsou v jiných (nikoli ostatních!) zemích normální. Pro někoho je to důvod zvednout kotvy. Pro jiné tkví naopak právě v tom jistý půvab: člověk se nemusí zabývat soutěžením, dokazováním, jestli je lepší, nebo horší než někdo druhý. Může být sám svou měrou, protože o jistou práci se zkrátka nikdo nedere, takže stačí, když ji člověk dělá nejlíp, jak umí. Může se každým drobným vítězstvím obrozovat a čas od času zakusit slastný dotek smyslu. Není tady nuda. Dokud v tom nejsme sami, dokud to nevzdáváme.
Tereza Horváthová v úvodu k Baedekru, vydanému u příležitosti celkem desátého a bohužel i posledního Tabooku, nazvala takto smýšlející „stádem vyhladovělých kulturních duší“. Je to označení dost přesné, zejména představíme-li si pod pojmem kultura taky obyčeje a jiné schopnosti a návyky, které člověk získává jako příslušník té které společnosti. Táborský festival malých a středních nakladatelů totiž nebyl jen svátkem těch, kdo mají rádi literaturu a výtvarné umění, ale i lidí, kterým jde o to, aby na světě bylo dobře i jiným lidem, než jsou oni sami.
Jedním z důvodů, proč se na Tabook lidé vraceli, byla atmosféra jakési přirozené vzájemné důvěry a nesamozřejmé vstřícnosti. Vždycky se našlo dost domácností, jejichž obyvatelé otevřeli dveře návštěvníkům přicházejícím na bytové čtení. Někdy se sešlo lidí víc, jindy míň, někdy se rozproudila diskuse a někdy čtení vyznělo do ztracena, někdy se podával čaj, někdy víno a někdy i český gin s českým tonikem, ale vždycky to byla vzácná příležitost setkat se s lidmi, pro které jde v životě o víc než o majetek, výkon a postavení. Tabook, jak jsem ho poznala, byl taky svátkem kultury vztahů.
Všudypřítomnou součástí Tabooku byly vždycky děti – zavěšené v šátku, vezené v kočárku, vedené za ruku, děti tvořící, naslouchající, zlobící, lízající zmrzlinu. Tolik dětí tu nebylo jen proto, že think tankem akce byli lidé kolem nakladatelství pro děti jménem Baobab, ani jen proto, že převážná většina návštěvníků bývala v raně rodičovském věku. Měla jsem dojem, že na Tabook jezdí vysoce nadprůměrný počet rodičů, kteří tuto životní funkci pochopili jako pozvání k novému způsobu života, který – a nedokážu to popsat lépe než slovy Alice Koubové – „spočívá ve zvláštní bezdůvodné radosti a uvolněnosti, v otevřenosti, která vypadá jako určité permanentní rozdávání“. Součástí každoroční tabookové lázně bylo i tohle připomenutí „zklidněného stavu, jehož dynamika není vedena vůlí někam se dostat, něco konkrétně vykonat, něco zvládnout“. Není-li kultura provázena ochotou k vnitřní kultivaci, nemá smysl.
Ještě z jiného úhlu pohledu by se dalo říct, že Tabook byl jednou z výjimek v povšechném českém „nejde“. Důkazem toho je i Baedekr vydaný s třemi různými obálkami. Na čtyřech stech stranách se střídají rozhovory, výtvarné reprodukce, ilustrace, ukázky z toho, co se připravuje, připomínky dobrých, ale už pozapomenutých textů a knih… Sazba od kraje ke kraji, někdy do bloku, jindy na praporek. Baedekr, jehož řízený chaos připomíná staré kalendáře, se zrodil ze stejného ducha štědrosti jako Tabook. Vytváří dojem kultury tak bohaté, že se vylévá z břehů. Málokdo asi přečte všechno, ale každý si tu najde něco. Rozmanitost není povinnost, je to dar. Tabookovost se tu projevuje mimo jiné tím, že součástí zachyceného světa jsou i ti obvykle nepřijímaní: v letošním svazku je jeden blok věnovaný našim vietnamským sousedům, o nichž toho obvykle moc nevíme, najde se tu časosběrný dokument o Romech a zcela mimořádně mě potěšil úvod k chystané knize Mileny Bartlové Ženy, které nechtěly mlčet. A teprve teď si všímám informace v tiráži: „Dáno do tisku 30. srpna 2021 v Táboře, Evropská unie.“
Při tom trochu melancholickém rozjímání si kladu otázku, kolik Baedekrů mi chybí. Nemusela bych je ani vlastnit, spíš bych si chtěla připomenout léta, kdy jsem na Tabooku nebyla, i ta, kdy jsem tam sice byla, ale s Baedekrem se nějak minula. Dívám se na stránky Národní knihovny, jediný exemplář se půjčuje do studovny. V Městské knihovně mají ročník 2015 a 2016. V antikvariátech skoro nic. Co dělat, aby se nad tou světlou minulostí úplně nezavřela voda?
Autorka je překladatelka.