Brýle ztracených možností

Když se v tuzemsku řekne „anarchistický antropolog“, většinu lidí napadne David Graeber, jemuž v češtině vyšla řada titulů. Kniha Dvakrát sláva anarchismu od respektovaného politického antropologa Jamese C. Scotta uvádí do našeho prostředí další velké jméno. Dělá to přitom prostřednictvím díla, které se stylem značně vymyká jeho akademické produkci, i když se tematicky potkává s celoživotním zájmem autora, který zkoumal institucionální mechanismy státu, sociální a třídní boje rolníků v jihovýchodní Asii i praktiky subalterních hnutí a skupin, které státní centralizovanou moc podvracely, nebo se alespoň snažily ztratit z jejího dohledu.

Infrapolitika záškodnictví

Celkem 29 krátkých oddílů, jež autor označuje jako „zlomky“, naznačují, kudy vedla Scottova cesta k anarchismu i to, že pro něj nejde o neměnnou ideologii z minulosti, svázanou především se jmény otců zakladatelů Michaila Bakunina a Petra Kropotkina, ale spíše o každodenní praktickou aktivitu, která se nějakým způsobem potkává s anarchistickými koncepcemi mutualismu a rovnostářství – tedy třeba i o takové jednání, které sami aktéři jako anarchistické nechápou, protože tento myšlenkový směr vůbec neznají. Častým nástrojem je mu podvratná každodennost zdánlivě loajálních obyvatel a zaměstnanců, na níž ukazuje principy skryté „infrapolitiky“ záškodnictví v podobě neustálého podvracení nebo třeba jen obcházení pořádků – rozuměj státu.

Hned v úvodu Scott předestírá, že se rozhodl psát „intuitivním a neformálním kompozičním přístupem“. Takový přístup snad i lépe odpovídá jeho kritice jistého druhu analytického myšlení, které ovládlo – v podobě všudypřítomné kvantifikace, homogenizace a kalkulace – celý současný svět bez rozdílů politické ideologie. Nebojí se všímat si banalit, jako je přecházení na červenou, a konkrétní je mu často bližší než obecné, za nímž vždy tuší nějaké zjednodušení.

Řekněme na rovinu, že kovaní marxisté budou při čtení zřejmě jen bezmocně zatínat prsty v pěst a ekonomové zprava i zleva budou nad opovážlivostí, která místo hrubého domácího produktu operuje s hrubým lidským produktem, nesouhlasně kroutit hlavou nad antropologem, jemuž jde hlavně o člověka. A když už mluví o ekonomii, tak zpravidla pouze o té s přívlastkem sociální nebo morální. Absence ekonomického uvažování bývá anarchistickým myslitelům vytýkána právem. Když si ale uvědomíme, jakým způsobem klasická ekonomie opanovala svět, nasazení „anarchistických brýlí“, k němuž nás ponouká Scott, se jeví jako ozdravný zážitek.

Autor stejně jako jiní anarchisté upozorňuje na to, že většině revolučních událostí předcházela infrapolitika, která byla sice jaksi přirozeně organizovaná – třeba na bázi sousedských vztahů –, ale nepotřebovala k tomu nutně organizace nebo přímo instituce. Totéž pak zpravidla platilo pro živelné a chaotické revoluce, které se odehrávaly na ulici a byly řízeny spíše odtamtud než ze stranického štábu. „Úkolem odborů, politických stran, a dokonce i radikálních sociál­ních hnutí je vměstnat nezvladatelné protesty a hněv davů do rámce institucí,“ dovozuje Scott. Strukturální nebo systémové změny se sice často neobejdou bez riotů a násilí, můžeme ale přistoupit na to, že intuitivní dobu nepokojů, v níž se musí počítat s rolí náhody, protáhneme donekonečna? Nezačne pak po klidu a pokoji, které předpokládají aspoň nějaký plán, toužit i ten největší spontaneista?

Autonomní maloburžoazie a primitivismus?

Autor Dvojí slávy anarchismu očekávatelně žádnou revoluční avantgardu dneška nehledá, protože její koncept považuje za zhoubný. To ovšem neznamená, že si vystačí bez široké sociální třídy, která by se mohla stát hybatelem změn. Nachází ji přitom nejen mezi rolníky, ale také v maloburžoazii, čímž podvrací tradiční marxistické učení, které pro tuto třídu nemá dobré slovo a přisuzuje jejím příslušníkům pouze touhu stát se velkokapitalisty. Scott si nicméně všímá toho, že u počátků socialistického hnutí, včetně toho utopického, byli kromě proletariátu také malí rolníci a drobní řemeslníci. Můžeme dodat, že třída malých podnikatelů, která byla v euroamerickém světě dlouhá desetiletí oporou liberálních a konzervativních stran (u nás především ODS), se dnes čím dál více uchyluje k tzv. progresivní volbě a možná ještě sehraje roli, kterou by Marx ani v nejmenším neočekával. „Nenaplněné maloburžoazní sny jsou jako troud schopný zažehnout plamen revoluce,“ píše Scott. Opravdu ale to samé co pro rolníky z Jihu může platit pro malé podnikatele ze Severu? Ať už si o maloburžoazii myslíme, že je vždy spíše pilířem daného systému, anebo má naopak skrytý revoluční potenciál, je jasné, že v příštích letech se právě o ni bude soupeřit. A jak souvisí maloburžoazie s autonomií? Podle autora zkrátka tak, že rolníkovi nebo řemeslníkovi poskytuje takovou míru osobní autonomie, které se žádnému zaměstnanci se šéfem za zády nedostává, stejně jako drobný soukromý majetek, jenž je třeba v podobě půdy přirozenou podmínkou i saturací svobodného života.

Když dojde na možnosti řešení svízelných situací současného světa, Scott nutně jen načrtává řešení, ale je jasné, že jeho zájem se upíná k vernakulárnímu přístupu, který přitom neztotožňuje se zkostnatělou tradicí. Předává se sice z generace na generaci, ale měl by pružně reagovat na změnu podmínek i prostředí. S tím souvisí autorova kritika ideje pokroku a sociální evoluce, která způsobila, že jsme se ocitli v jednostejném světě, jemuž vládne expertní vědecká elita.

Zásadní otázka zní, zda autor nepřichází jen se sofistikovanější podobou anarchoprimiti­vis­mu, který známe třeba z díla Johna Zerzana (jenž je mimochodem v knize zmíněn pouze jednou). Scott ale vědu neodmítá, o žádném opuštění měst a návratu na stromy nefantazíruje, spíše mu chybí výběr z více možností a přístupů k žití, včetně těch, které si spojujeme s přírodními národy. Nechce věřit v jedno konečné vývojové stadium a v jednu jedinou civilizaci a systém, „který si cení tak malého rozsahu lidského talentu“. Asi nejlépe to prezentuje na kritice školství, které produkuje absolventy a akademiky závislé na počtu citací v odborných statích. Skutečnost, že tato kritika zaznívá od profesora jedné z prestižních soukromých univerzit břečťanové ligy, je pak možná paradoxní, ale zároveň jí to dodává zkušenostní základ. Nejde tudíž o primitivismus, ale odmítnutí developmentalismu ve většině jeho inkarnací. O volání po záchraně ztracené rozmanitosti, která soustavně čelí „masovému vyhynutí“ lokálních způsobů žití. A kdo za to vymírání alternativ může? Samozřejmě stát, jenže ani to Scotta nevede k jeho odmítnutí, protože je až příliš velký realista na to, aby si ne­všiml, že diverzitu dnes na mnoha místech planety bez státu prostě není možné zachránit. Z těchto důvodů také nemluví o zániku státu, ale o jeho krocení.

Součástí knihy je i šedesátistránková studie Boba Kuříka, která nejenže uvádí Dvojí slávu anarchismu do kontextu Scottova antropologického a politologického myšlení, ale také jako by dotahovala myšlenky, které mají v textu podobu zlomků vytržených z jednotného rámce. A dělá to tak zajímavě, že i doposud spíše kritického čtenáře ponoukne k zájmu o Scottova stěžejní díla, která se přidržují akademických mantinelů. První do češtiny přeložená kniha anarchistického antropologa tedy sice záměrně postrádá systematičnost a analytický přístup, nicméně otevírá zapomenuté možnosti, jež tu byly dávno před vznikem státu a jež v některých místech a fenoménech můžeme ztotožnit i dnes. Nepochybně je přitom důležité, aby si jich vůbec někdo všímal, protože jinak zmizí úplně.