Masivní požáry se v létě nevyhnuly ani Turecku, kde zasáhly i řadu turistických oblastí a obnažily nepřipravenost státu v boji s ohnivým živlem. Připomněly také dobu, kdy se taktika spálené země používala především proti kurdským enklávám. Jak přetrvávající etnický a sociální konflikt souvisí se současnou přírodní katastrofou?
Působivé záběry pořízené z lodi ukazují obrovský požár, který zasáhl kopce na obzoru. Pod rudě žhnoucím ohněm svítí modrobílá světla tureckého letoviska Marmaris, jakoby ztraceného pod závalem dýmu. Velké lesní požáry ve Středomoří – ať už v Itálii, Řecku či Turecku – jsou již několik let nedílnou součástí letních zpráv.
Kdo za to může?
Lesní požáry nejsou v regionu ničím novým: v menším a středním měřítku se tu vyskytují pravidelně a místní zemědělci těží z několika staletí zkušeností, jak s ohněm zacházet. V posledních desetiletích však došlo ke změnám, které umocňují výskyt dalekosáhlých a ničivých požárů. V pobřežních oblastech totiž dochází k odlivu obyvatelstva z venkova do urbánních center. Takto se postupně ztrácejí z generace na generaci předávané znalosti péče o krajinu a zároveň vysoce kultivovaná krajina ztrácí svůj ráz. Tam, kde se kdysi pásla zvířata, nyní vzrůstají monokulturní druhotné lesy a olivové háje zarůstají podrostem. Tyto krajinné celky poskytují nekontrolovanému ohni ideální podmínky, a jeho ovládnutí je tudíž daleko obtížnější.
Nestěhují-li se místní do regionálních velkoměst, vydávají se často za prací do turistických center podél pobřeží. A právě turistický rozvoj pobřeží násobí podmínky, ve kterých se požáry vzněcují. Přechodné oblasti mezi obývanými celky, kultivovanou půdou a divokou přírodou jsou narušovány velkým množstvím sezónně a krátkodobě obývaných letních domků. Zdejší rekreanti často nemají zkušenosti s rozpoznáváním rozhořívání ani s kontrolou požárů. Nejen že turisté nemohou požárům bránit, ale také často neohleduplným nebo neopatrným chováním požáry způsobují. Tuto dynamiku navíc umocňují nové komunikace, díky nimž se lidé mohou dostat do dříve nedostupné divoké přírody.
Ačkoli za ničivými požáry stojí velká řada faktorů, turecká prorežimní média ovládá hon na „pachatele“. Tam, kde by byla vhodná diskuse o (ne)schopnosti tureckého státu reagovat na rostoucí hrozbu, anglickojazyčné vydání novin Sabah píše pro jistotu hned v titulku: „Milovnice žhářství PKK je hlavní podezřelou z lesních požárů v Turecku“. Tureckojazyčná média se pak nepárají s předstíráním presumpce neviny a přímo obviňují Stranu kurdských pracujících (PKK) nebo rovnou všechny Kurdy. Nenávistná rétorika jako by pocházela ze sbírky receptů úspěšných mocnářů. Objeví-li se jen stín podezření, že by za katastrofou mohlo stát systémové selhání, není nic účinnějšího než vytáhnout rasistickou a šovinistickou kartu.
Přitom by bylo namístě vést debatu o tom, proč vláda tváří v tvář klimatické katastrofě spořila do takové míry, že vlastní hasicí letadla, jež nejsou schopná vzlétnout, takže si musela najímat ruské letouny či žádat o podporu z Evropské unie. Absurditu situace vystihla opoziční Lidově demokratická strana (HDP) ironickou otázkou, proč stát není schopen zprovoznit hasicí letadla, když jen prezidentský úřad vlastní třináct letadel.
Taktika spálené země
Bylo by ale příliš jednoduché debatu zúžit na neschopnost úřadů či ignoranci vlády. Dalekosáhlé požáry se totiž netýkají jen pobřeží. Již v devadesátých letech hořel les v několika kurdských provinciích, především v Dersimu (úředním jménem Tunceli). Důvodem požárů zde nicméně alespoň zpočátku nebyla chybějící péče o přírodu, nýbrž nová protipovstalecká strategie turecké armády, namířená proti místním levicovým ozbrojeným skupinám. Do té doby převládající jednorázové zásahy se totiž vůči guerillovým taktikám ukázaly jako neefektivní. Vojenské jednotky tedy začaly pravidelně vyjíždět ze základen, aby získaly plošnou kontrolu nad povstaleckým územím, a to nejen ve větších obcích, ale především na venkově. Udržení dohledu nad tímto územím však předpokládá celou řadu opatření, která porušují lidská práva a ničí životní prostředí. Například vybudováním množství středně velkých vodních přehrad stát nejenže zamezil přechodu guerillových bojovníků z jednoho hřebene na druhý, ale rovněž přerušil zásobování povstalců, které do té doby zaopatřovaly přilehlé vesnice. Tam, kde osady nemohly být násilně vylidněny a zatopeny, vojenská komanda v duchu taktiky spálené země bořila domy, ničila obecní infrastrukturu a pálila sady, pole i pastviny. Podle studie sociologa Joosta Jongerdena tak v Dersimu v letech 1993–94 zničil oheň celou čtvrtinu lesního porostu v blízkosti kurdských osad.
Stejně jako nyní v pobřežních oblastech Turecka i v kurdských oblastech v devadesátých letech začala narůstat urbánní centra a venkov ztratil schopnost na lesní požáry reagovat. Když se po selhání mírových jednání mezi Tureckem a PKK v roce 2015 konflikt znovu rozhořel, vzplanul i les. Porost vznícený municí nemá kdo hasit a tam, kde ho armáda zapálila záměrně, aby zničila kamufláž guerillových skupin, nesmějí vstupovat ani dobrovolníci, ani hasiči. Státu se možná lesní požáry v kurdských oblastech zdály praktické, nyní se mu ovšem záměrné šetření na protipožární infrastruktuře vymstilo – ukazuje se, že není schopen adekvátně reagovat na stále častější, mohutnější, klimatickou katastrofou akcelerované lesní požáry na celém území. Chce-li Turecko čelit přírodním pohromám a rostoucím výkyvům počasí, musí si uvědomit, že nepřátelská a diskriminační politika vůči nežádoucím skupinám se časem vždy obrátí i proti turecké většině.
Autor se dlouhodobě zabývá turecko-kurdskou problematikou.