Hyperpop se v posledních letech stal jednou z nejdiskutovanějších žánrových charakteristik na taneční scéně a v současnosti se o něm stále častěji mluví i u nás. Kde se aktuální hyperpopový trend vzal a kdo určuje jeho tuzemskou podobu? Jde o bizarní internetovou zábavu, projev infantility nebo jiskřivou budoucnost klubové hudby?
Před deseti lety – přesně 10. února 2011 v sedm hodin ráno – poprvé zapípal budík na stolku tehdy třináctileté Rebeccy Black a navždy poznamenal svět internetu. Budíková scéna pochází z klipu k jejímu debutovému singlu Friday, jednomu z prvních virálních hitů počátku minulé dekády, který byl v anketách opakovaně označován za „nejhorší skladbu všech dob“. Lehce slaboduchý, extrémně přímočarý a všemi vysmívaný track nicméně do značné míry předznamenal další vývoj populární hudby.
Rebecca Black byla v době uvedení svého debutu příliš mainstreamová i pro střední proud, a tak ji většina posluchačů odsunula do kolonky internetových bizarností. Určitá část současného hudebního světa ovšem zmíněný singl uctívá jako základní kámen nového stylu – jednu z prvních manifestací zvuku a přístupu, pro který se o několik let později vžilo označení „hyperpop“. Když letos v únoru k výročí deseti let od vydání skladby vyšel její oficiální remix, o produkci se zcela přirozeně postaral Dylan Brady z dua 100 Gecs (viz A2 č. 21/2020) a stejně samozřejmě působí, že na nahrávce hostují 3OH!3, Big Freedia a Dorian Electra. Současná hyperpopová smetánka zkrátka Rebeccu Black zbožňuje.
Žánr, nebo přístup?
Nejstarší použití termínu hyperpop lze na internetu dohledat už v jednom archivovaném článku o Cocteau Twins, původně z roku 1988. V dnešním pojetí se však začal užívat někdy kolem roku 2013, kdy označením hyperpop začala řada lidí nezávisle na sobě poměrně výstižně popisovat tehdejší nahrávky kolektivu PC Music a producentky Sophie. Hyperpopem se od té doby nejčastěji myslí extrémní verze popu, která záměrně zveličuje mainstreamové motivy a často balancuje na hraně parodie a kýče. Vedle PC Music dnes bývá tento subžánrový výběžek nejčastěji spojován se jmény jako Charli XCX, Kim Petras, Caroline Polachek nebo s již zmíněnými 100 Gecs a Dorianem Electrou. Absence jasné definice však nahrává neustálým debatám o tom, co všechno je hyperpop a kam až lze kořeny tohoto stylu vystopovat.
První projevy tohoto mikrožánru tak někdo nachází u skrillexovského EDM či wonky zvuku Rustieho a Hudsona Mohawka, jiný zase jako klíčovou osobnost pro vývoj hyperpopu uvádí Grimes a její desku Visions (2012). Jedním z oblíbených vodítek při určování, co je a co není hyperpop, je stejnojmenný playlist na Spotify, který streamovací služba publikovala v roce 2019 po raketovém vzestupu popularity 100 Gecs. A. G. Cook (viz A2 č. 14/2020) – producent, který je považován za „mozek“ labelu PC Music a který působí jako kreativní ředitel Charli XCX – však během svého kurátorování do playlistu přidal i skladby od J Dilly nebo Kate Bush, čímž uměle nastavené žánrové hranice jednoduše smetl. Tento příklad poměrně trefně vystihuje, že hyperpop je v zásadě mnohem spíše přístup než žánr – že jde především o tvůrčí naladění a obdivný i otevřený vztah k hitparádové produkci, který spojuje soundcloudové producenty a začínající hudebníky s řadou populárních interpretů. A k tomuto přístupu se nedávno začalo otevřeně hlásit také několik nových i zavedených jmen z domácí scény.
Perfektní zrychlené duo
„Hyperpop mi přijde jako směsice těch nejlepších prvků popu a techna. Nemá ale úplně přesně definované hranice, takže by se do něj teoreticky dal zařadit každej pop, co tvojí basic kámošce přijde moc divnej,“ vysvětluje své pojetí aktuálního klubového trendu osmnáctiletá zpěvačka Terra. Vítězka loňského ročníku soutěže nových talentů Startér na Radiu Wave koketuje s popem už od začátku své hudební kariéry, nyní však ke své tvorbě začala přidávat i předponu „hyper“ a na tuzemském labelu Addict Sound se chystá vydat hyperpopové EP, z něhož zatím představila první singl, „bubblegum bass“ ódu Stupid Love.
Terra aktuálně tvoří tvůrčí tandem s DJem Kewu, jehož produkce se po přešlapování mezi ballroomem a baile funkem ustálila právě v hyperpopové poloze. „Hudba, kterou připravujeme, je určitě hyperpop. Řekla bych, že pro nás dva byl vyloženě stvořenej. Já potřebuju v hudbě nějak ventilovat svou mladistvou naštvanost na všechno a Kewu zase potřebuje ulevit svému mozku, kde mu lítá deset různých konceptů naráz. Dohromady tvoříme perfektní zrychlené duo,“ popisuje Terra spolupráci, která má ambice osvěžit zvukový rejstřík tuzemského popu. „Nejvíc na hyperpopu oceňuju infantilitu. Přijde mi, že se žádný z hyperpopových umělců nebere tak vážně jako umělci mainstreamového popu nebo jiných žánrů. Tahle nadsázka vytváří prostor pro opravdovou, nefiltrovanou kreativitu.“
Normalizační bangery
Zatímco pro nejmladší generaci klubových tvůrců – s obligátní diagnózou ADHD – je na hyperpopu lákavá především jeho hravost a nadsázka, pro jiné hudebníky je atraktivní jeho extrémní zvuk a způsob, jakým čerpá z populární hudby a zároveň přetváří její jazyk. „Pro mě osobně jde o fúzi popu a experimentální elektroniky, která se nebojí amplifikovat a přehánět určité aspekty popkultury. Typická je euforičnost, chytlavost a maximální engagement. Myslím si, že hodně hyperpopu se navíc opírá o silné písničkářství, které je pak produkované do kontrastních experimentálních rozměrů,“ popisuje hyperpop Václav Peloušek, zakládající člen brněnského kolektivu Bastl Instruments, vyrábějícího modulární syntezátory. Sám Peloušek už pár let vystupuje pod jménem Toyota Vangelis.
Jeho tvorba původně zněla jako hypnagogický synth pop, který ve snových skladbách vzýval hvězdy československé normalizační pop music. Začátkem letošního roku ale hudebník stočil kurs směrem k hutnějšímu klubovému zvuku a výsledkem je singl Jinak to nejde, remake stejnojmenného hitu tria Zagorová, Hložek, Kotvald. Na skladbě vystupují coby hostující vokalisté Litterbin a Miss Petty (viz rozhovor s House of Garbáge v A2 č. 1/2021). Společně s nimi a DJkou Nevinností nyní Toyota Vangelis patří do crew Future Jiskří, která nezapře inspiraci hyperpopovým futurismem i specifickou popkulturní (n)ostalgií. „V naší crew odkazujeme na lokální historii pop music a jdeme napříč místní emocionální krajinou. Samozřejmě tady nejsme sami, ale hodně lidí zpívá anglicky a mají dost mezinárodní sound. Mě osobně víc zajímá jazyková a tematická lokálnost, protože máme hodně specifickou zkušenost s kapitalismem a jisté ideologické aspekty popkultury se prostě nedají snadno přenést,“ popisuje Peloušek, jak přistupuje k vlastní tvorbě.
Litterbin, rovněž člen Future Jiskří, výčet lokálních specifik hyperpopu doplňuje: „Kromě využití češtiny mi česká produkce zatím připadá klidnější a méně experimentální než většina toho, co se dnes obecně za hyperpop považuje ve světě. Je méně hyper. Každopádně zatím toho u nás ještě moc nevzniklo, takže se to může rychle změnit.“ Otázkou zůstává, nakolik dokáže místní adaptace tohoto mikrotrendu zčeřit stojaté vody českého mainstreamu. Pokud by však do českých hitparád prosákla alespoň část hyperpopového genofondu, mohli bychom se těšit na přece jen trochu odvážnější pop.
Autor je publicista.