Nová stálá expozice Národního muzea Dějiny 20. století vstupuje do diskusí o české kultuře paměti radikálně, ale chybí jí jasná orientace. Médium výstavy komunikuje svébytným způsobem, který nelze redukovat na text. Když se však rezignuje na hodnotový rámec, výpověď může být vágní.
Po velké rekonstrukci vypadá historická budova Národního muzea jako nová a postupně se otevírají i nové expozice. Nevíme ještě, čím dalším se zaplní přilehlá budova bývalého Federálního shromáždění, ale expozice zaměřená na minulé století působí ve čtvrtém patře trochu odstrčeně. Vybrané místo jí vtisklo základní východisko a nepřekonatelné omezení: výstavní plocha je prostě malá. Hlavní dojem je tudíž stísněnost a přeplněnost. O kvalitě výstavy rozhodují nejen objekty, ale také jejich výběr a seřazení, prostorová a světelná inscenace, slovní doprovod v textu či zvuku, vstřícnost a přístupnost různým typům návštěvníků, v případě Národního muzea rovněž školním skupinám. To vše dohromady vytváří její výpověď. A ústřední státní muzeum nese zodpovědnost za to, že se tato výpověď bude podílet na tom, jaká bude v příštích letech představa o našich moderních dějinách. Každopádně nemůže nebýt autoritativní.
Název expozice by mohl sugerovat, že půjde o globální dějiny 20. století. Světové dějiny se tu ale promítají jen jako nesouvisející sestřih mediálních obrazů bez komentáře. Českojazyční návštěvníci asi nejsou překvapeni, že jsou tu jen dějiny Československa a Česka, jak to naznačuje časové rozpětí od konce Velké války po vstup do Evropské unie. Anglické překlady všech psaných textů ovšem napovídají, že se tu počítá i s návštěvníky odjinud. Jenže hlavní mentální aktivita procházejících spočívá v neustálé konfrontaci toho, co tu vidí, se vzpomínkami na školní výuku, vlastní četbu nebo historické obrazy z populární kultury: hodně se totiž prezentuje, ale máloco je vysvětleno. Ve skutečnosti jsou to dějiny Čechů a Moravanů. Němci, Slováci a Židé jsou připomenuti natolik marginálně, že příslovečný Marťan, který by nic nevěděl předem, by si jich ani nemusel všimnout. Nejhůř dopadlo v expozici Slovensko, zpřítomněné prakticky jen politiky od Hlinky přes Tisa po Husáka. Prezentace Němců a Židů se omezuje na jejich transporty. Legitimní cíl ukázat „vyhánění“ v plurálu – včetně vyhnání Čechů z pohraničí v roce 1938 – a zacyklenost příčin bohužel zakrývá, že transporty Židů nesměřovaly jen za hranice Čech, ale většinou i za hranici života a smrti.
Dole a nahoře
Konstrukce prostoru, jímž návštěvnice a návštěvníci procházejí a v němž vnímají sdělení expozice, je nejvýmluvnějším komunikačním médiem. Největší plochu zaujímají vitríny zachycující pomocí autentických předmětů a kopií psaných textů každodenní život. Ty tvoří labyrint, v němž se těžko sleduje i základní časové členění na tři etapy: 1918–1945, 1945–1968, 1968–2004. Vše je zároveň rozděleno na tematické okruhy: soukromý, poloveřejný a veřejný prostor. Prostřední kategorie není ani intuitivní, ani odborně argumentovaná. Čtvrtý okruh umožňuje nahlédnout do skrytých prostorů, kde se odehrával odpor za protektorátu i státního socialismu.
Dvě části expozice jsou na vyvýšených patrech. V první jde o prezentaci „vyšší“ kultury meziválečného módního salonu. Druhá (podle slov kustodky „ta politika“) je nadepsaná nečekaně sebeironickým termínem „bustárium“ a představuje řadu sochařských poprsí od Masaryka po Klause, doplněných malými portréty ve formě 3D fotografií ve skle. Mezi zhruba stovkou osobností „politiky“ najdeme i sedm žen. Kromě jmen, v šeru špatně čitelných, už tu o nich nejsou další informace: padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina. Na úvodním panelu před vstupem do expozice se dočteme, že politiku nešlo ve 20. století oddělit od všedního života. Jenže tato inscenace prokazuje pravý opak. Přímá linie osobností je jediným místem výstavy, kde máme přehled o chronologii. Většinou nad časem dominuje místo, v němž scházejí orientační body.
Kde je příběh?
Ještě v jednom bodě čas vládne a má jasný směr. Naproti vitríně s protézami válečných invalidů je možné vstoupit do „zdviže dějin“ a na několik minut prožít imerzivní zážitek. Opticky uzavřeni ve výtahové kleci vyjíždíme z podzemí zákopů a míříme stále vzhůru, až k ohňostroji s Ódou na radost. Zvukový a vizuální doprovod nás zahlcuje a nedovoluje se zastavit či zamyslet. Zpřítomňuje chaos dějin, v němž se davům stále cosi dramatického děje a jejž přerušují dunivé „rány osudu“. Je to příběh vzestupu s mytickým začátkem a vítězným koncem, jímž projíždíme jako ohromení diváci. Aktéři tu nejsou.
Jak patrno, expozice nepostrádá nic z toho, co by mělo tvořit její výpověď. Odděleně tu jsou věci i dějinný příběh. Nahoře je politický život v užším smyslu a dole ten všední. Je tu dokonce třídní pohled, kterým se zabraňuje idealizaci první republiky, když se vedle luxusu vysoké kultury připomíná nezaměstnanost a bída, nedostatečné sociální pojištění i to, že chudé vrstvy neměly prostředky na módu ani na kulturu. Mezi velkým množstvím předmětů – ačkoli se nepovažuji za naivní návštěvnici, potřebovala jsem k tomu dvě návštěvy – najdeme nakonec vše, co by tam být mělo. Tvůrci si uvědomovali, že nejlepší exponáty jsou nejen ty s osobním příběhem, ale i takové, v nichž se protíná několik výkladových linií. Hlavní potíž spočívá v tom, že expozice postrádá vnitřní jádro, pevnou konstrukci, orientaci v hodnotách.
Jaký pohled?
Zůstaly tu hodnoty implicitní, projevující se skrze médium výstavy, možná bez záměru tvůrců. Expozice jde proti očekávání dnešního diváka, pokud je formované dominantním pojetím moderních dějin ve školní výuce, médiích a populární kultuře. To je vynikající ambice, která by mohla být základem velmi kvalitní a úspěšné výstavy. Jenže je to zároveň náročné zadání, s nímž je třeba pečlivě pracovat. Vědí to tady? Po návštěvníkovi se chce, aby zásadní interpretační rozpory řešil sám, což ovšem stěží zvládne. Na jiné rovině se totiž výstava zároveň s pocity návštěvníků velmi vstřícně setkává, totiž pokud jsou určovány rodinnou pamětí, nostalgií starších po mládí a skepsí vůči politice.
Dějiny retrospektivně promítnutého dnešního Česka v Národním muzeu jsou sledovány z perspektivy obyčejného člověka formovaného myšlenkovým světem osmdesátých let. V něm jsou první světová válka a legie jen vzdálenou velkolepou vzpomínkou a Němci i Židé zcela vybledlým obrazem. O tom, čím se liší kapitalismus od socialismu, nepřemýšlíme. Padesátá léta zanechala pachuť příliš velkých ideálů, ale i srozumitelné malířství a vzpomínky na extázi spartakiády. O domácím disentu jsme slyšeli jen letmo, o undergroundu vůbec. Charta 77 byla věcí maličké skupinky lidí. StB pronásledovala pochopitelně jen ty, kdo vyčnívali. Politici jsou někde mimo náš život. Kontinuita přes rok 1989 převažuje nad diskontinuitou. KSČ tomu všemu vládla, ale dnes nechceme rozlišovat, kdo v ní byl a kdo ne.
Je sympatické, že autoři a autorky expozice neodsuzují ani neadorují a hlavně nekádrují. Jenže zároveň se zdrželi jasně vyjádřených hodnotových soudů. Výsledek se dostává na pozici skepse malého, obyčejného člověka, který by stejně žádnému příběhu nedůvěřoval. Poslední tabule nese nadpis „Bylo to na věčné časy, dokud to neskončilo“. Znalci vědí, že je to titul knihy antropologa Alexeje Jurčaka, jež patří k základním textům revizionistického pohledu na dějiny státního socialismu, v jehož těžišti je právě obyčejný člověk a jeho všední, nehrdinský život. Kde jsou otevřené dopisy proti zhoubnému pullmannismu, když je čekáte?
Je Národní muzeum připraveno o svém pojetí diskutovat? Nebo na to nedojde a nehrdinský pohled malého českého člověka se definitivně prosadí jako autoritativní výklad našich moderních dějin? Nepotřebovali bychom spíš podání, které by mělo čitelný reliéf? Které nám ukáže jak nehrdinské příběhy, tak i bojující idealistky? Chudé i bohaté, prohry i vítězství, Čechy i ty ostatní? Neschází nám výstava, z níž bychom odcházeli s vědomím, že dějiny si děláme sami, každodenní volbou a přijetím zodpovědnosti?
Autorka přednáší dějiny umění na UMPRUM.
Dějiny 20. století. Nová budova Národního muzea, Praha.