Okna, mrtví, fetiše

***

Byl jsem sám jako zrcadlo

Nyní obývám další prostory

Mé oči budou nalezeny uvnitř kohoutku

v koupelně

Budu mluvit a stane se ze mne skříň

 

 

***

Čas… čas…

 

Neustálé přebíhání

Z obrubníku na chodník

 

Život

v opuštěném pokoji

 

V hlučném bytě

 

Zvonění tramvají

 

Léto u vysokého obrubníku

 

Čas… čas…

Šplháš až na úpatí ulice

Bereš si polštář a chceš spát

Zapomenout

Spát

Čas… čas…

Prach pohlcuje

Tvou tělesnou schránku

Pohybuješ se v pokoji zasaženém

létem

Vysoké parkety ke kterým

nedokážeš dohlédnout

Pokoušejí tě ruce mrtvých

Mnoho mrtvých co ustoupili živým

 

 

Dva byty, dva pokoje

I.

Ve vysoké posteli vpíjela se do peřin

Co záhadný inkoust

Splývající s odpolední tmou

 

Prožila bledou zimu pod lampou

Vzepjatá jako prašný luk

V pokojovém šeru

 

Sousedé zpívali za zvuků vysavače

 

Fetiš­-sníh se rozpustil

Na zlověstném parapetu

A odhalil nahou loutku­-panenku

 

II.

Mozek má plný migrény a smíchu

Je zoufalý

Zvuk proniká do stěn… prostupuje míchu

 

Pod podlahou hluk sousedů

Housle mu proráží spánky… hlavu

Housle! Housle! Housle!

 

Představuje si jak smyčec nabodává žačku

 

Pokládá hlavu do dlaní

Myslí na svůj fetiš

Na svoji loutku­-panenku

 

 

Dvě hospody

Ve dvou hospodách

Vzdálených od sebe

Dvě minuty

Chůzí

Přes nedaleký most

Hlučely hlasy

 

Tváře hostů se pokryly navoskovaným papírem

 

Měla tu probíhat slavnost

Ale neprobíhá

 

Hospodské lavice

Čekají až do nich

Jak do milenky

V nejvyšší hustotě

Klesne tma

 

Hosté s upířími instinkty hypnotizovaně míří k sobě

Z protilehlých stran

 

Kostelní zvony se zhoupnou

Pod kostkovanou sukní

Kráčející tebe která se

Ke mně už nikdy nepřiblížíš

 

Dvě hospody dál hlučely

 

Jejich útroby

Sdělovaly si poznatky

O příštích šťavnatých revolucích

Které však nikdy neproběhnou

 

Bylo horko

 

Světlo tuhlo na rukou

Napřažených do tmy

Skrz zrezivělou mříž

 

 

Fetiš

(Pierre Reverdy)

Panenka, dřevěná loutka pro štěstí, bojuje u okna s milosrdenstvím větru. Déšť jí promáčel šaty, tvář i šedivějící ruce. Dokonce ztratila nohu. Ale zůstal jí prsten a s ním i její síla. V zimě klepe na parapet nožkou v modré botce. A tančí. Tančí radostí i zimou, aby zahřála své srdce. Své dobré dřevěné srdce. V noci pozvedá prosebné paže ke hvězdám.

 

 

Křeslo & smrt

Třpyt v křesle

 

Dunění komody

Ticho

 

Pokoj pro služky

Knihy

Prádlo

 

Její pohled

 

Její pohled je

Smrt

 

Smrt život smrt

 

Žár sklenice

Oči

 

Nohy

 

Tělo

 

Oddychující hruď

 

Je to život?

 

Je to smrt

 

Houkající sanitky víří prach

 

Je léto

 

Patří mrtvým

 

Je smrt

 

Ať žije smrt!

Šeptám

 

Když prokluzuji tvým přesvědčením

Jezdkyně v tramvajích

Ze kterých jsou

Rakvičkárny

 

 

Nech sebou protékat čas

Nech sebou protékat čas

Dlouhé hodiny setrvej na lůžku

Pozoruj jak pokoj zvolna tmavne

Jak tě čas vyplňuje odshora dolů

 

Jak se k domkům viděným z okna

Pomalu kloní šedé zlé nebe

Jak rozpouští chodce i stíny uvnitř domů

Nech sebou protékat čas

 

 

Nespavost

Pokoj upadá do dokonalé tmy. Brzy začnou otevírat dveře přízraky. Rozsvítím­-li lampu u své postele, sahám do šuplíku po pistoli. Můj pokoj chce zůstat temný. Vzpomínky přicházejí ulehnout do peřin. Věci pozbývají existenci. Ano. Rozsvítím­-li lampu u své pistole a příliš dlouho hledím z okna, zjeví se mi před očima. Vnitřním zrakem přenesu k lůžku obrys jejího těla. Ano. Zostřeně cítím její kůži, dech i hlas. Ano. Cítím její hrudník, pod kterým tluče srdce. Temnotu mezi nohama. Ano. Postel je prázdná. Její přítomnost byl klam. Ano. Zhasnu­-li lampu u své postele, přemýšlím o pistoli. Přiložit ji ke spánku a nebýt. Já ale chtěl vždycky být. Nikdy jsem nechtěl nebýt.

 

 

Prázdný dům

Prázdný dům uprostřed léta

Tmavé průchody a opuštěné věci

Auta jsou nebojácná ve studeném podnebí

Kliky u dveří pokryje strach

 

Prázdný dům ve kterém někdo dýchá

Dveře se otvírají a zavírají

Na chodbách a věšácích prach

Pokoje v bytech pozlatí poslední věta

 

Prázdný dům odpočívá

 

 

Smyslný dům

Okno rozpaluje do ruda

Své skleněné sestry v protějších bytech

 

Před očima

Pavučina paprsku

Pokrývá ústa

 

Okna jsou nádherná

Polykají prach vysušených silnic

Bytosti velké jako dům

Smyslný dům

 

Pozorují nás skrze okna

 

 

Spící kytara

Leskneš se jako spící kytara

 

Den šustí papírem

 

Zpožďuješ se

Tvými prsty probíhá

Nehmatná elektřina

 

Ulice s rozházenými odpadky

Se podobá dechu anděla

Který se vynořil nad budovou

 

Tvá všudypřítomnost

Když pohybuješ prsty

Tvůj tón

 

Tyčinka z lékořice

 

Vkládáš ji do úst

 

A vrníš jako nová tvář

 

 

Voyeurismus

I.

Spustit se večer ze schodů

Zahlédnout jak se kouše do rtu během

rozhovoru

Ve vlhké ulici se po krk vnořit do chodníku

Stopovat nestvůrný vchod do cizího domu

 

Přistoupit ke sprše cizího bytu

Poslouchat jak voda naráží o její hladké hrdlo

Pochopit že ve vteřině zapomene na cizí tělo

Které v ní kdosi kdysi vyhloubil

 

II.

Závěs z koupelny ostře přetne kůži

Voda je těžká a uvnitř hrdla se probouzí můra

Deroucí se ven nezpívajícími ústy

Černá sametka na aluminiovém ohryzku

Chutná ostře jak přezrálé tělo

Plné dosud dobře míněné palčivosti

 

III.

Vstoupit do podzemní chodby

Nabrat do rukou sklepní plesnivinu

Dotknout se kliky pokryté krásnou pavučinou

Usednout na schody v nichž zeje tmavý

průduch

 

Ztratit se v mohutném nekonečnu

Poslouchat zpěvy nových zemřelých

Pohlédnout do tváře probuzené smrti

Zaslechnout šramot obří myši

V páchnoucím školním kabinetu

 

Zemřít zemřít znovu zemřít

Pocítit sklepní jih

Uslyšet páchnoucí hluk

Zakusit příchuť trouchnivějícího času

Nic dalšího nedělat

Odejít v šeru

 

 

Vstříc novým zklamáním

Přišla zima

napadl sníh

 

Město se stalo šedivějším

 

Kosti z ledu se rozpouští

ve svalech baráků

dokud se nerozpadnou

 

Z okna pozoruješ ulici

 

Ulice stoupá vzhůru

Nemění se

zůstává stejná

 

Uvnitř pokoje

Vnímáš kroky

Které došláply na vozovku

A vzdáleně zazněly

 

Zvířata v zahradách vyhlíží lidské tvory

 

Nepřicházejí

a možná už ani nejsou

 

Stromy v prolukách výhružně vyplní noc

Měsíc se odloupne na asfalt tekoucí čtvrti

Cestující ve vzdáleném kupé padají přes sebe

A bijí se zavazadly

 

Žena si nachází partnera se kterým ladí

Doba se mění pod nepravým nebem

 

Bude třeba se obrnit proti novým zklamáním

Anebo jim vyjít vstříc

Pozvolna otevřít dveře bytu

 

Nechat průvan přistoupit

Jako živou bytost

 

Ať pohltí už nemladou

Ale stále vzhlížející tvář

 

A znovu ji políbí

 

 

***

Ztuhlé město

Zmražení chodci na přechodech

 

Davy pod šedivým nebem

 

Zdi o které se otírá skomírající vzduch

 

Díry vzduchu Praskliny

 

Oči to pozorují

Nervy se poddávají zoufalství

 

Světlo trhá nehybnou celtu nebe

 

Mraky se dávají do pohybu

Oči spatří dům který letí

Listí strne na stromech

 

Mraky čekají a stojí

 

Dům letí Oči to pozorují

 

Vlaky se dávají do pohybu

 

Láska odjíždí ve vlacích

Na obzoru víří déšť

 

Město zachvátí ztuhlé zimní čekání

 

Den vypouští poslední balónek světla

 

Nákupní bojovníci uvnitř plic zapalují ohně

 

Slzy dopadají

Oči odjíždějí

 

Zvuky se drolí povětřím

 

Vše je tiché

Slzy dopadají

 

 

Básně vznikly s podporou stipendia Českého literárního centra.