Dvacáté výročí teroristických útoků ve Spojených státech amerických přineslo řadu připomínek, komentářů a reflexí nejen v západních, ale také v arabských médiích. K tématu přispěl rovněž egyptský konzervativně islámský myslitel a kritik extremismu Nádžih Ibráhím v listu al-Ahrám v článku z 19. září s titulkem Památka 11. září: nová poučení. Událost označuje za milník současných dějin, po kterém opravdu „svět nebyl již stejný jako dřív“. Spektakulární útoky nebyly výjimečné svou brutalitou ani počtem obětí (Ibráhím připomíná masakry muslimů v Bosně a Čečensku v devadesátých letech), ale tím, že na nejcitlivějším místě zasáhly pýchu a čest supervelmoci, která se následně začala chovat jako z řetězu utržený býk. Pád dvou obchodních věží v New Yorku vyvolal u množství zmatených mladých lidí v muslimském světě zaslepené nadšení a fascinaci al-Káidou, aniž by si uvědomovali cenu, kterou za avanturistickou akci muslimové zaplatí. Následně padly „dvě mnohem větší věže“, jak Ibráhím nazývá Afghánistán a Irák, s mnohem větším počtem mrtvých. Blízký východ se dostal na pokraj kolapsu, zatímco teroristé dále v Madridu, Londýně, na Bali a dalších místech svými zločiny očerňovali islám a škodili muslimům. Uplynulo dvacet let a situace se v mnoha ohledech nezměnila, jak ukázalo mimo jiné působení tzv. Islámského státu. Ibráhím je přesvědčen, že islamistická hnutí se v nejmenším nepoučila a nadále zneužívají naivity mnohých Arabů a muslimů, kteří stále žijí v zajetí konspiračních teorií a nechají sebou proti svým vlastním zájmům manipulovat.
Egypťané si rádi připomínají velké osobnosti své moderní historie a období, kdy země na Nilu představovala důležité intelektuální centrum, z nějž se myšlenky šířily do arabského světa, ale i za jeho hranice. Hátim Abdulmunʽim svůj text nazvaný Abbás al-Akkád a géniové z 19. září na stránkách al-Ahrám věnuje významnému polyhistorovi a přednímu představiteli egyptského liberálního myšlení. Akkád, žijící mezi lety 1889 a 1964, napsal rozsáhlé dílo, jež pokrývá velice široké spektrum oblastí, Abdulmunʽim se ovšem primárně koncentruje na jeho slavnou sedmidílnou knižní sérii Géniové, v níž se jako jeden z prvních arabských autorů zaobíral životy proroka Muhammada, pěti významných postav raných dějin islámu a Ježíše Krista. Do značné míry přitom uplatnil kriticko-analytický přístup, zasazoval jejich působení do dobového kontextu a zároveň v něm nacházel inspiraci pro současný svět. Dle Abdulmunʽima byla Akkádovi vlastní schopnost komplexní perspektivy, s níž dokázal poukázat na řadu stránek životů těchto „geniálních osobností“ v novém světle a potvrdit tím jejich význam pro svoji dobu. V současnosti, kdy je náboženství mnohdy zneužíváno pro osobní účely a nevědomí lidé jsou až příliš často zneužíváni ve jménu náboženství, je třeba následovat Akkádova příkladu a kreativně čerpat z odkazu dávných velikánů při snahách o pozitivní společenskou reformu a překročení omezeně rigidních náboženských výkladů, myslí si Hátim Abdulmunʽim.
Vleklá politická, ekonomická, finanční a sociální krize v Libanonu dnes již dopadá na výraznou většinu jeho obyvatel, politická reprezentace se však přesto i nadále točí v tradičních kruzích a nepodniká kroky pro zlepšení situace. V komentáři z 20. září v deníku an-Nahár, nazvaném Proč vládnoucí vrstvu nezajímá bída Libanonců?, se Ghassán Salíbí zabývá netečností a přezíravostí libanonských politiků vůči vlastním občanům. Ty podle něj pramení ze sebeklamného pocitu nadřazenosti, který politikům brání v dosažení alespoň elementární míry empatie. Vládnoucí vrstva si v posledních dekádách dělala ze země cedrů dojnou krávu, bezskrupulózně prosazovala výhradně své vlastní zájmy a úroveň života obyčejných lidí mezitím postupně upadala. Dnes se běžní Libanonci nedostanou ke svým bankovním účtům, zatímco politici své finance dávno přesunuli na zahraniční konta. Do výbuchu v bejrútském přístavu v srpnu loňského roku ještě libanonští občané přistupovali k situaci s trpělivostí, případně s fatalismem, nyní jsou extrémně rozzlobení. Navíc hrozí, že se ke všem stávajícím krizím přidá také krize bezpečnostní, varuje Salíbí. Ač nikoho z politické reprezentace nezbavuje zodpovědnosti, zvláště zdůrazňuje podíl křesťanského Svobodného vlasteneckého hnutí (FPM) a šíitského Hizballáhu, kteří dle něj v současnosti fakticky drží moc ve svých rukou. Zatímco FPM arogantně popírá jakoukoli spoluvinu na současném stavu a z jeho řad vzešlý prezident Míšál Aun nabádá nespokojenou mládež, aby emigrovala, u Hizballáhu a jeho vůdce Hasana Nasralláha je lidský soucit sice přítomen, ale ve finále se vždy podřizuje „vyšší věci“: přednost před strádajícími občany tak dostávají zájmy Teheránu či Damašku. Jistý podíl viny však podle Salíbího nesou i sami Libanonci, kteří tak dlouho tolerovali veškeré lži, okrádání, korupci a plundrování země, až vůči nim politici s mentalitou typickou pro všechny utlačovatele ztratili i sebemenší zbytky respektu.