Potřeba romantiky je normální

Před založením vlastního nakladatelství jste působil ve Svobodě a Odeonu. Co vás vedlo k rozhodnutí vydávat celou řadu „rodokapsů“, ale i „večerů pod lampou“?

Štěstí přeje připraveným. Spoluzaložil jsem pár měsíců před revolucí Art­-servis, družstvo kulturních služeb. Z demonstrací na Václaváku po 17. listopadu jsem odcházel na schůze družstva, kde jsme plánovali rozjezd. Byl to takový plavný start. Vydavatelské oprávnění pro Art­-servis jsem dostal v prosinci 1989 nejspíš jako druhý po Atlantisu, což byli Havlovi kamarádi. V roce 1990 a zčásti i následující rok mohli nakladatelé bezpečně vydělávat na druhdy zakázaném ovoci. Já do začátku zvolil starší edice, mimo jiné Rodokaps a Večery pod lampou. Rodokaps jako označení sešitového čtiva totiž zobecněl. Co mohlo být populárnějšího? Znal ho každý, i když málokdo ho četl, a znaly ho i slovníky.

Jaký vztah měla k rodokapsům a westernům komunistická ideologie? Například science fiction byla přinejmenším tolerována, ale western? Jak by se na vás dívali, kdybyste v osmdesátých letech přinesl do nějakého nakladatelství nikoli mayovku, ale americký western třeba takového Louise L’Amoura?

Komunisté netolerovali nic, čemu nerozuměli, a to bylo skoro všechno. Ani sci­-fi, to byly jen řídké výjimky po roce 1962, kdy se zhroutila pětiletka a oni v zoufalství popustili otěže. Pár sporadických titulů sci­-fi v sedmdesátých letech vyšlo, důležitější byly velmi úspěšné filmy, například Pane, vy jste vdova. Když se mi v Albatrosu podařilo protlačit výbor ze světové vědecko­-fantastické literatury Stvořitelé nových světů v naučné Edici světových autorů, byl to výjimečný úspěch. Pomohl tomu Ludvík Souček, který tam byl redaktorem, ale i tak to trvalo pět šest let. Nakonec rozhodlo, že jsem si jako předznamenání vymyslel Leninův citát, a kniha vyšla v roce 1980. Westerny byly zařazeny do škatulky braková literatura, takže se o ně nikdo ani nepokoušel.

Bylo snadné začít vydávat edici Rodokaps? Na facebooku jsme zaregistrovali vaši poznámku, že o značku měli zájem i jiní lidé…

Protože jsem logicky předpokládal, že nápad obnovit kýžené tituly nebudu mít sám, dal jsem si zapsat ochrannou známku na jména edic a na podobu jejich titulních stránek. Asi o tři měsíce později o edici projevilo zá­­jem nakladatelství Olympia. Informoval jsem je, že to fakt není možné. A tak vznikla trochu směšná edice Dodokaps [zkratka „dobrodružství do kapsy“ – pozn. red.] bez historické konotace.

Jaký byl váš vztah k původním rodokapsům? Chtěl jste vydávat i reedice prvorepublikových titulů, nebo jen nové texty? Ostatně ve vaší edici vycházely i zahraniční klasiky typu Ayesha: Návrat té, která čeká od Henryho Ridera Haggarda…

V životě jsem přečetl nanejvýš tři tituly z prvorepublikové rodokapsové edice. Doma mi přežil jen typicky očtený Zlatý drak od C. R. Nickera. Žádný western, ale ještě zapovězenější romantika se zlotřilými Číňany, baňkami s jedovatým plynem a tak dále. Ten jsem vydal ještě jako brožuru v roce 1990. V té době jsem četl studii, že prvorepublikové rodokapsy byly westerny jen z třetiny. Zbytek byly detektivky, romantické světy, sci­-fi a podobně. Moje edice se snažila jít v těchto tradičních šlépějích, ale převládlo čtenářské očekávání z neznalosti, že rodokaps má být western.

Jaká byla klasifikace pro to, aby se román dostal do Rodokapsu? Vzhledem k periodicitě a malým řadám – zvládal jste výběr sám, nebo jste měl okruh spolupracovníků?

Výběr byl plně na redakci Rodokapsu pod vedením Ivana Doležala. Samozřejmě se mi hlásili autoři, které počítám ke svým přátelům, jako Jan Křesadlo, Jiří Walker Procházka, Josef Pecinovský a další, že mají chuť si střihnout rodokaps. A také si ho střihli. I to bylo v tradici prvorepublikového Rodokapsu. I tenkrát do edice přispívali pod pseudonymem úctyhodní autoři. Na pseudonym má každý autor právo. A jak původní Rodokaps, tak i ten můj z velké většiny psali čeští autoři.

V sobotu vycházející rodokapsy neobsahovaly pouze dobrodružné příběhy, ale i nejrůznější dodatky a rubriky. Existovalo nějaké propojení s trampskou scénou? Kdo vlastně byl jejich prototypickým čtenářem? Kotlíkář, nebo měšťák, který o lesích a toulkách jenom četl?

Obsáhlé rubriky, navíc ve velkých rodokapsech, to byla rozumná prvorepubliková tradice. Našeho čtenáře mohu jen odhadovat, ale kdysi jsem někde řekl, že mezi ně patřili všichni od školáků přes profesory až k vězňům. Potřeba romantiky bez nutnosti spaní pod širákem je hodně rozšířená. A normální. Zvlášť po roce 1990, kdy se většina obyvatel po lážoplážo socíku musela nebo chtěla něčím začít tumlovat…

Jak dobře se rodokapsy prodávaly? Byly westernové sešity populárnější než jiné sešitové řady?

Jako v případě každého zakázaného ovoce, jež je najednou k mání, šlo o úspěch, který neměl dlouhého trvání, což jsem nevítal, ale očekával jsem to. Nakonec těch téměř šest let bylo víc, než se dalo předpokládat.

Měl western v té době něco jako „fandom“ srovnatelný s tím scifistickým, případně prolínali se nějak fanoušci sci­-fi a westernu? Jde nám i o to, že za první republiky se ohlasy westernů a trampské kultury dostaly například do poetistické prózy, například do Arizony Jaroslava Jana Paulíka.

O westernovém fandomu jsem neslyšel. Pravda, pár lidí i autorů, kteří se kolem Rodokapsu ochomýtali, nosilo bolo, ale tak propracované a masové hnutí jako sci­-fi fandom rozhodně neměli. Skoro bych šovinisticky předpokládal, že kotlíkáři a spol. čtení příliš neholdují.