Probuzení ze snu o divočině

Moderní historiografie amerického Západu prodělala ve svém vývoji pozoruhodný zádrhel. Od padesátých do osmdesátých let 20. století byly dějiny Západu považovány za okrajovou záležitost a svého druhu přežitek. Potom se ale Západ najednou ocitl téměř ve středu pozornosti. Významným důvodem byl vzestup environmentální historie a její důraz na psaní o Americe a atlantické oblasti. Jak vliv nového směru a zájem o něj narůstaly, několik výjimečně nadaných akademiků se rozhodlo aplikovat tento neotřelý přístup na dějiny Západu. Pozornost, které se jejich práci dostalo, potom vynesla Západ na výsluní americké historiografie. Není vlastně příliš přehnané představit si akademiky v tomto novém poli (spolu s autory píšícími o dějinách žen na Západě) jako kavalerii v plném cvalu, která s vlajícími prapory a za zvuku polnic spěchá zachránit dějiny Západu z temnoty nezájmu. Čtyři autoři nejčastěji zmiňovaní v souvislosti s tímto oživením – Patricia Nelson Limerick, Richard White, Donald Worster a William Cronon – se všichni až na prvně jmenovanou věnovali právě environmentální historii.

Tradicionalisté by mohli namítat, že to je přece přirozené – vždyť interakce člověka a prostředí byla ústředním tématem dějin Západu už od počátků oboru. Podstatou teorie hranice Fredericka Jacksona Turnera [v průkopnickém díle The Significance of the Frontier in American History (Význam hranice v amerických dějinách, 1893) – pozn. red.] byl zánik institucí a přístupů vržených do prostředí, pro které nebyly stvořeny, a následný vznik jiných, přizpůsobených místním podmínkám. Turnerův přístup je nejčastěji dáván do kontrastu s dílem Waltera Prescotta Webba The Great Plains (Velké pláně, 1931). Na rozdíl od Turnerovy představy dočasného střetu vyspělé kultury s divočinou chápal Webb americký Západ jako prostředí s jedinečnými a přetrvávajícími rysy. Podle Webba jsou dějiny Západu nekonečným příběhem přizpůsobování obyvatel těmto neměnným podmínkám.

Turner a Webb bývají obvykle považováni za opačné póly historiografického spektra a skutečně poskytují protikladné pohledy na věc, které nám ve svém kontrastu pomohou k hlubšímu pochopení tématu. Jejich texty ovšem mají jedno společné: v jádru jsou to záznamy o vzájemném působení lidí a prostředí v průběhu dějin. To, co má být hlavní silou „nové“ historie, tedy v tomto smyslu zcela zapadá do nejstarší tradice oboru. Prostředí ostatně hrálo ústřední roli v těch nejromantičtějších, mytických pohledech na dějiny Západu v laciných románech a béčkových filmech, v nichž ošlehaní hrdinové ukazují, z jakého jsou těsta, když s vypětím všech sil vítězí v drsném světě mohutných hor, vyprahlých pouští, sněhových bouří a lidských bytostí stavěných v podstatě na roveň s divočinou – Indiánů a banditů.

Rozhovor s přírodou

Čím se tedy nová environmentální historie odlišuje? Předně dnešní autoři daleko víc popisují lidi a jejich fyzické prostředí v ne­ustálém kontaktu a vzájemném působení, a ne­­uchylují se tedy ani k Turnerově představě přechodného období interakce, ani k Webbovu konceptu tvárné společnosti přizpůsobující se neměnným podmínkám. Opět se objevuje motiv vyjednávání. Richard White v článku z roku 1992 používá jiný pojem – rozhovor. Je to příhodná metafora. Lidé svým jednáním v jistém smyslu vyslovují své názory a otiskují do okolí své chápání světa a to, jak v něm hodlají žít. Prostředí, více či méně pozměněné tím, jak lidé jednají – jak do něj promlouvají –, odpovídá a ovlivňuje tak lidi, kteří se rovněž mění a reagují poté zase trochu jinak. Tento rozhovor nemá počátek ani konec a je nevyhnutelný. Lidé nemají jinou možnost než žít v mimolidském světě, ačkoli jsou třeba přesvědčeni, že si ho sami vytvořili, a zatímco ovlivňují své prostředí, musí se zároveň neustále přizpůsobovat jeho změnám a reakcím. Ač tato myšlenka může vypadat banálně, má dalekosáhlé důsledky. Rozhovor postupuje stále dál a ani jedna strana už nikdy není stejná. Z toho vyplývá, že už nikdy nemůžeme znovu nastolit dřívější podmínky ani se vrátit k předchozí podobě vztahu společnosti se zemí, stejně jako se nemůžeme stát přesně tím, kým jsme byli na začátku diskuse. To ovšem vrhá nemilosrdné světlo na nejstarší a nejvlivnější představu Západu v našich kulturních dějinách – sen o divočině. Vystěhovalci směřující na Západ i ti, kteří je tam vysílali, považovali zemi mezi sebou a Pacifikem za lidmi takřka nedotčenou. Západ byl z jedné strany líčen jako netknutý a panenský, z druhé jako nezkrocený a nebezpečný. Jakmile si ale uvědomíme, že všichni lidé vždycky žili ve vzájemném vztahu s prostředím, uvidíme, že bílí průkopníci vstupovali do země, která byla do lidských zájmů zapletena už po tisíciletí.

Pohroma na planinách

Etnohistorici tyto důsledky sledovali a osvětlili některé z nespočetných proměn prostředí způsobených Indiány, stejně jako to, jak se Indiáni přizpůsobili změnám, které sami vyvolali dlouho před kontaktem s bělochy i po něm. Poučnými příklady jsou knihy Killing the Hidden Waters (Záhuba skrytých vod, 1977) Charlese Bowdena nebo Enduring Seeds (Vytrvalá semena, 1989) a The Desert Smells Like Rain (Poušť voní po dešti, 1982) Garyho Nabhana. Jiní šli o krok dál a zabývali se shodnými vzorci jednání u různých domorodých a evropských národů a spletitými cestami výpůjček mezi těmito kulturami. Nejlepším z těchto děl je velkolepá vícesvazková studie Stephena Pynea (1982–1997), která Severní Ameriku umisťuje do rámce globálního využívání ohně, nejtrvalejšího lidského nástroje změny.

Proměny vyvolané osadníky v 19. století tak byly zasazeny do mnohem věrnější perspektivy, tedy do kontinua nesčetných obměn v odvěkém procesu. To však ani v nejmenším nestaví všechny tyto proměny na roveň. Naopak se tu v ostrém kontrastu ukazuje ohromující schopnost pozdějších účastníků rozhovoru přetvářet svět a vyvolávat mnohem hrubší odezvu prostředí než kdykoli dříve. Tím se dostáváme k jedné obzvlášť palčivé otázce. Proč byl vliv Euroameričanů na prostředí tak nesrovnatelně větší? Už jejich počet je samozřejmě důležitou součástí odpovědi, neméně významnou roli ovšem hrály vůdčí kulturní impulsy nejnovějších příchozích. Tomuto tématu se věnují dvě mistrovská díla. Dust Bowl (Prašná kotlina, 1979) Donalda Worstera se sice týká až následujícího století, klade nicméně důraz na to, že pohroma „špinavých třicátých let“ začala na Velkých planinách příchodem kapitalistického přístupu s jeho sebevědomým odhodláním komodifikovat úplně cokoli a s technologickým vybavením, které k tomu bylo potřeba. William Cronon v knize Nature’s Metropolis (Metropole přírody, 1991) rozplétá vlákna transformace pronikající z Chicaga do rozlehlého půlkruhu směrem k západu, od wisconsinských lesů na severu po pláně západního Texasu na jihu, která z předchozího uspořádání vytvořila jakousi „druhou přírodu“ vystavěnou podle potřeb a představ globální kapitalistické tržní ekonomiky v americkém stylu.

Predátoři a vizionáři

Když jsme nahlédli vztahy indiánských národů s prostředím i důvody dalekosáhlého vlivu činnosti bělochů, nabízí se přirozeně tato témata propojit. Starší představa dynamické bílé společnosti vstupující do neměnné divočiny měla svůj protějšek v pojetí indiánsko­-bělošských vztahů – šlo o známý příběh o tom, jak bílí muži hlava nehlava dupou po původních obyvatelích žijících v nadčasové rovnováze s přírodním světem. Nový příběh končí stejně, podrobením a ztrátou nezávislosti Indiánů, odvíjí se ale jako mnohem spletitější proces, kde se všechny strany vzájemně ovlivňují v rámci proměnlivého prostředí. Kniha Roots of Dependency (Kořeny závislosti, 1983) již zmiňovaného Richarda Whitea zobrazuje interakci ekonomik, která neúprosně směřuje k ovládnutí jedné druhou. Jedním z obzvlášť názorných příkladů je kapitola, která v obecném povědomí představuje nejtvrdší ránu bílých Američanů úspěšnému soužití Indiánů s přírodou – téměř úplné vyhubení amerických bizonů. Zásadní článek Dana Florese (1991) a poté The Way to the West (Cesta na západ, 1995) Elliotta Westa a The Destruction of the Bison (Zkáza bizona, 2000) Andrewa C. Isenberga vyprávějí mnohem komplikovanější příběh. Ve snaze získávat při proměnách prostředí nové výhody byli Indiáni zpočátku k nebývalým obchodním příležitostem otevření, jenže se brzy ocitli ve smyčce důsledků environmentálních, ekonomických a kulturních změn, které dávaly nepřekonatelnou převahu rozpínavým a tržně zaměřeným bílým přistěhovalcům. Nejde tu o žádné jednoznačné padouchy a vznešené divochy, nýbrž o běžnou směsici predátorů a vizionářů, z nichž někteří měli mnohem silnější slovo než jiní, ale všichni bez výjimky se nějak vypořádávali s prostředím, kterému rozuměli jen zčásti.

Druhá stránka snu o divočině, představa neposkvrněného Západu jako katedrály Boží, našla vyjádření v hnutích ochrany přírody, zejména pak ve snaze zřizovat národní parky jakožto ostrovy přírodních divů a připomínky Ameriky před nástupem změn. I tahle vize se rozpadne, jakmile si uvědomíme, že Indiáni byli od počátku zapleteni do vlastních proměnlivých vztahů se zemí. Nedávná vlna knih do detailů popisuje, jak založení každého národního parku začalo oloupením posledních indiánských národů, které tuto domněle nedotčenou krajinu po staletí vy­­užívaly: Dispossessing the Wilderness (Vyvlastnění divočiny, 1999) Marka Spenceho, Inhabited Wilderness (Obydlená divočina, 1997) Teda Cattona, American Indians and National Parks (Američtí Indiáni a národní parky, 1998) Roberta H. Kellera a Michaela F. Tureka a Indian Country, God’s Country (Země Indiánů, země Boží, 2000) Philipa Burnhama.

Ovce, koně, mikrobi

Zpochybněním snu o divočině, ať už coby divošské zemi ovládnuté civilizací nebo posvátné krajině zachráněné před proměnou, redefinují environmentální historici dobývání samotné. Indiáni ztratili svou nezávislost v závodě – byť nerovném – rozvinutých a obdobně dynamických vztahů mezi společnostmi a jejich zdroji. Jednou z vedlejších linií tohoto příběhu pak bylo vnucení fantazie o národu slabším společnostem, které měly tu smůlu, že žily v domnělém Edenu a stejně jako původní lidský pár byly vyhnány po rozhodnutí, že tam nemají co dělat.

Tento oboustranný pohled na dobývání jde daleko za čistě lidské konstrukty, jako je ekonomika. Příchod Evropanů svedl dohromady bioty dvou hemisfér, které se zhruba deset tisíc let vyvíjely víceméně odděleně. Výsledkem byly, slovy průkopníka zkoumání tohoto fenoménu Alfreda Crosbyho, „kolumbovská výměna“ a „ekologický imperialismus“ (The Columbian Exchange, 1972; Ecological Imperialism, 1986). Tisíce organismů, které oběma směry migrovaly, vyvolaly revoluci vztahů mezi lidmi a prostředím na obou stranách Atlantiku. Na západní straně z ní měli jistý prospěch i Indiáni, evropští příchozí ovšem získali mnohem víc. Americký Západ 19. století lze vnímat jako detailní ukázku tohoto procesu. Jediný zvířecí druh, kůň, dal indiánským obyvatelům nebývalou moc a spoustu nových možností, nicméně všeobecný dopad biologické invaze od skotu a ovcí po plevel a parazity drtivě narušil domorodé způsoby života, zatímco ekologický prostor si uzurpovali Euroameričané a jejich rostlinní a živočišní spojenci.

Největší zkázu přinesla invaze na mikrobiál­ní úrovni. Západ byl paradoxně v jednom ohledu skutečně panenskou oblastí. Indiáni se nikdy nesetkali s řadou nakažlivých nemocí, které s sebou přinesli Evropané, a jak poprvé po­­ukázal v roce 1966 Henry Dobyns, kvůli nedostatečné imunitě nastaly ničivé úbytky jejich populace. Dobynsův článek následovala pozoruhodná vlna prací, které vypočítávají a vysvětlují, jak tyto „epidemie na panenské půdě“ ochromovaly indiánské společnosti a urychlovaly jejich porážku. V nedávnější době pak jiní zpochybnili výpočty ztrát a extrémnější teorie zhroucení populace, ale tato debata by neměla zastínit nezpochybnitelné. Všichni se nyní shodují, že v roce 1492 byl počet původních obyvatel několikanásobně vyšší, než se předpokládalo ještě v osmdesátých letech, a i ty umírněnější odhady úmrtnosti způsobené chorobami a jejich důsledky ukazují na nejničivější katastrofu v dějinách lidstva. Environmentální hlediska se tu opět mísí s kulturními a v tomto případě radikálně revidují dlouho převažující význam „objevení“ Ameriky Evropou. Někdejší sen o pozvednutí, o vstupu civilizace do divočiny, se stává noční můrou, a co mělo v roce 1492 být víceméně prázdným světadílem, teď vypadá jako zalidněná země, která se brzy promění v zemi duchů.

Nekonečný tanec aktérů

Dosud jsme se soustředili na to, jak environmentální historie proměnila naše chápání indiánských národů, jejich podrobování a spletité vztahy s Euroameričany. Obdobně můžeme nahlížet na řadu dalších oblastí dějin 19. století. Historici Donald Pisani, Norris Hundley a John Opie se v devadesátých letech věnovali tomu, co Hundley nazývá „velkou žízní“ – hledání vody v suché západní polovině země. Další autoři v téže době popisují dějiny různých oblastí Západu jako spletité spolupůsobení jedinečných ekosystémů, kulturních vlivů a předpokladů i vnějších sil. K nejlepším z nich patří dílo Williama DeBuyse věnované hornímu toku Rio Grande a kalifornskému Imperial Valley a práce Johna Millera Morrise o pláních západního Texasu. Arthur McIvoy a Joseph Taylor na příkladu jednoho odvětví, rybářství, ukazují znepokojivé důsledky působení tržních požadavků a mocné technologie na ekologii hojného, avšak zranitelného druhu, jako je losos. Podobně Paul Hirt a Nancy Langston zpracovali dřevařský průmysl na severozápadě, jehož příběh ještě znatelně komplikuje romantický vztah amerického národa k lesu jakožto rekreačnímu útočišti. Richard West Sellars a Karl Hess obdobným způsobem zaměřují pozornost k samotným svatyním americké oddanosti divočině: prvotní myšlenky stojící za zakládáním národních parků přenášejí i do následujícího století a sledují vládní snahy naplnit představu veřejnosti o nadčasové rovnováze přírody.

Tato díla se přes veškerou šíři témat a přístupů dívají na Západ 19. století skrze společné motivy, s nimiž přišla environmentální historie: nekonečný tanec lidských i mimolidských aktérů, kulturní předpoklady a jejich tvarující sílu, transformativní moc kapitalismu, nepředvídatelnost tisíců vzájemně působících proměnných a jedinečné příběhy psané souhrou všech těchto faktorů na konkrétních místech.

Nenapsané kapitoly

Další témata si vyloženě říkají o prozkoumání. Environmentální důsledky některých dobře známých kapitol z dějin Západu v 19. století zůstávají takřka neprobádané. Donald Worster nadnesl v roce 1992 téma „kovbojské ekologie“ a přínosu zkoumání ekosystému otevřených pastvin k debatě o pastevním vy­­užití půdy a James A. Young s B. Abbottem Sparksem v opomíjeném díle věnovaném environmentální dynamice, Cattle in the Cold Desert (Skot v chladné poušti, 1985), sledovali dopady rančerského hospodaření na Velkou pánev. Tyto práce společně zdůrazňují, kolik ještě zůstává nepopsáno z ekologie dobytkářského Západu, budování železnic a přes první kroky Duaneho A. Smitha i hornictví. Důkladná díla o vodě na Západě tíhnou k institucionálním aspektům – zákonům o vodě, tvorbě politik a politickým machinacím. Voda byla nicméně i nositelkou kulturních, společenských a náboženských významů, které rovněž odrážely a ovlivňovaly její využití a příslušnou legislativu. Kniha Marka Fiegeho Irrigated Eden (Zavlažovaný Eden, 1999) ukazuje, kolik toho můžeme objevit, když vezmeme v potaz místo vody ve společenském mínění, nicméně tento propojující přístup zůstal (jako obvykle) téměř výhradní doménou antropologů pracujících v domorodých kulturách.

Ačkoli se environmentální historici ve většině ohledů rozešli se starým dualismem přírody a společnosti, v jednom se ho stále drží. Kladou totiž sice důraz na skutečnost, že lidský vliv lze nalézt i v těch nejodlehlejších koutech Divokého západu, ale víceméně ignorují působení mimolidských vlivů tam, kde jsou lidé nejviditelnější – ve velkých městech. Od doby, kdy byl při sčítání lidu vymezen jako samostatný region, si Západ drží pozici nejsilněji urbanizované části země, ale zatímco environmentální dějiny měst jsou v jiných oblastech Spojených států horkým tématem, rozhovory lidí s přírodou v Denveru, Phoenixu, Los Angeles, San Francisku, Salt Lake City a desítkách dalších větších i menších městských center stále čekají na vyslyšení a zaznamenání. Dosud neprozkoumané jsou i kulturní aspekty environmentální historie měst. Ovlivnily urbánní estetiku charakteristické romantizující představy o „divoké“ krajině za hranicemi města? Hranice mezi venkovským a městským zůstává stále z většiny neprolomena.

Autor je historik.

Z anglického originálu Talking with Nature, otištěného v knize A Companion to the American West (ed. William Deverell, Wiley, New York 2007, s. 38–43), přeložila Adéla Špínová.