Jeden z posledních textů, jež jsme věnovali americkému jižanskému spisovateli Cormacu McCarthymu (1933-2023), se věnuje románu Krvavý poledník, který nedávno vyšel i v podobě audioknihy.
Román Krvavý poledník se v době svého prvního vydání zcela minul se čtenáři. Dnes je ovšem toto „podobenství ve westernových kulisách“ považováno za McCarthyho opus magnum a pravidelně se objevuje v seznamech nejlepších amerických knih všech dob.
Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě (1985, česky 2009), pátý román Cormaca McCarthyho, vznikl díky MacArthurovu stipendiu, známému jako „grant pro génie“. Spisovatel tak mohl opustit Tennessee a americký Jih, k jehož literatuře byl do té doby se svými temnými prózami řazen, a přesunout se na Západ – do krajiny zcela jiné geograficky i narativně, kde vládl western a mnohé jeho podoby. Právě western pak posloužil jako vstupní brána, kterou autor prošel do světa populárních žánrů, aby je přetvořil k obrazu svému. Nenapsal však western nebo antiwestern a nevypráví o hrdinech či antihrdinech. Dokonce ani melancholicky nebo naopak ironicky neshrnuje, že starý dobrý Divoký západ už není. Místo toho bere westernové kulisy, aby vytvořil krví a střepinami lidských kostí pokryté podobenství lidské přirozenosti.
Krutovláda vzdáleného slunce
Román začíná narozením bezejmenného dítěte. Chlapec, který „neumí číst ani psát a již teď se v něm líhne touha po bezuzdném násilí“, opustí po několika letech rodný dům, aby se nakonec po mnoha peripetiích stal členem tlupy vedené Johnem Glantonem. Tu tvoří nesourodá skupina vyvrženců, bývalých vojáků i indiánských průzkumníků. A také záhadný soudce Holden, bledý hromotluk bez jediného chlupu na těle, hráč na skřipky a výtečný tanečník, který stejně snadno odvypráví zábavnou historku, jako bez lítosti odpraví dítě. Právě on je jakýmsi ideovým guruem Glantonovy spanilé jízdy do nitra Mexika za indiánskými skalpy. Jenže kdo pozná, že skalpy patří nepřátelským Indiánům? Nebo Indiánům vůbec? Celá výprava se tak brzy zvrhne v sled masakrů – smrt si přichází pro každého, zatímco kluk se stává mužem a soudce stále shlíží na všechny své druhy „se stejným úsměvem, jako by jemu jedinému plesalo srdce nad světem radostí“.
Výsledkem je kniha, která fascinuje svými kontrasty. Ty se ostatně promítají už do jejího názvu. „Krvavý poledník“ evokuje brutalitu, zároveň však i určitou geografickou zastřenost a překračování hranic. Děj se odehrává na americko-mexickém pomezí v blízkosti 98. a 99. poledníku, které měly tvořit hranici mezi civilizací a divošstvím, jejímž dobýváním se utváří americká identita. Časově je vymezen zhruba lety 1849–50, tedy dobou po americko-mexické válce (s výjimkou epilogu, který se odehrává přibližně o čtvrt století později), ale většinou se postavy pohybují v jakémsi delirickém bezčasí. V zapadlých městečkách uprostřed pouště zní písnička, „jež byla mezi kejklíři ve Španělsku stará už před dvěma sty lety“. „Večerní červánky na západě“ zase odkazují na německého mystika Jakoba Böhmeho (citát z jeho díla umístil McCarthy na začátek svého románu) i filosofa Friedricha Nietzscheho, konkrétně na Ranní červánky. Myšlenky o morálních předsudcích (1881, česky 1991).
Na jedné straně tak román slibuje násilí a extrapolaci úvah o americké historii. Vždyť většina popsaných událostí a postav má dokonce reálné předobrazy a autentičnost ještě podtrhují španělské repliky (často se záměrnou vadou). Na straně druhé je však napsán jazykem filosofů, básníků a mystiků. Sílu onoho jazyka, plného archaismů a poetismů, ještě posiluje skutečnost, že autor nehodlá, jak se sám vyjádřil, „plevelit stránku zbytečnými znaménky“ a nepoužívá označení přímé řeči. Jeho próza tak získává hypnotický rytmus a silně autoritativní, prorocký tón. McCarthy zde suverénně a v rámci svého díla nejdotaženěji stanul na „půdě obtěžkané významy“, abychom citovali z jiného jeho slavného románu – Hranice, vydané roku 1994 (česky 2008). Právě v Krvavém poledníku je toto jeho autorské gesto nejradikálnější a kniha se stává až jakýmsi výsměchem jak žánrové literatuře, tak americkým mýtům a konečně i naivní lidské touze po světě bez násilí.
Temné vize v pustinách
Krvavý poledník se vzpírá možnostem číst jej jako realistický román nebo podvratný western. Příroda ožívá, protože bouřky zde mají svá „pelešiště“ a „býlí pod chladným povichrem skřípe zuby“. Postavy jako by nekráčely po naší Zemi, ale očistcem, v němž se setkávají a míjejí s tvory, „kteří se vymykají veškerému popisu“. I jejich činy jako by občas stály kdesi mimo realitu. Platí to především u Holdena, který se zjevuje jakoby odnikud, stejnou měrou situaci zachraňuje i eskaluje, přináší (dočasnou) spásu a (věčné) zatracení. Podle mnohých nestárne a on sám je posedlý myšlenkou, že kluk s ním bude jako důkaz největší blízkosti sdílet „nepřátele“. To proto, že člověk je stvořen ke hře a největší hrou ze všech je válka.
Holden bývá považován za doslova ďábelskou postavu a v tomto čtení může být Krvavý poledník popisem boje o duši chlapce – anebo i lidstva, protože už na začátku románu zazní, že dítě je otcem člověka. Zároveň v sobě ovšem Holden má cosi z klasických tricksterů, jako byl Loki v severských bájích nebo Kojot v těch severoamerických. Je vlastně hodně podobný muži v černém ze slavné série Stephena Kinga Temná věž (1982–2012, česky 1999–2013), jejíž první díl Pistolník vyšel tři roky před Krvavým poledníkem. I ta ostatně přetvářela westernový základ v žánrový a metafyzický amalgám „světa, jenž se hnul“, z jehož nejasných kontur občas vystupují saloony a prašná městečka Divokého západu, zatímco kdesi na periferii zorného pole se potácejí mutanti a bzučí tišiny, místa s pokřiveným vnímáním času i prostoru.
Ovšem King je především nadšený vypravěč s duší romantika, jakkoli si vystavěl kariéru na tom, že píše o strachu. McCarthyho naturel je bližší starozákonnímu kazateli, který nahlédl za oponu běžného žití a vypráví o utrpení a bolesti a věčném lidském pinožení. Svět, jejž v Krvavém poledníku popisuje, v sobě neobsahuje ani ždibec romantiky. Je plný beznaděje a čiré hrůzy z bezvýznamnosti lidské existence a marnosti víry v život bez utrpení. Sám McCarthy opakovaně pesimisticky prohlásil, že svět bez násilí je nebezpečná představa. A jedním z mott románu je novinová zpráva o nálezu tři sta tisíc let staré lebky, na které byly patrné stopy po skalpování. King v Temné věži předpokládá, že jeho postapokalyptický svět a vše špatné v něm je následkem vychýlení rovnováhy, jakési kosmické nemoci univerza. McCarthy naopak vidí jako úchylku civilizaci založenou na morálce a zákonech, která je pro jeho postavy jen vzdáleným, matně zapamatovatelným snem.
Někdy máma, někdy vlk
Normou jsou naopak nekonečné, věčně se opakující hrůzné výjevy, které však obsahují i podivnou krásu. Nejedná se přitom jen o působivé popisy krajiny plné sopečné síry a opuštěných měst a puebel, které stíhají děsivé bouře. Poezie je obsažena i v popisech ničení lidských těl – bez ohledu na to, zda patří mužům, ženám nebo dětem –, ze kterých by mohli čerpat inspiraci autoři splatterpunku nebo moderního krutého westernu jako Craig S. Zahler. Při průjezdu místem dávného vraždění je možné narazit na „bezzubé papírové lebečky nemluvňat jako kostry opiček“, jinde stojí strom ověšený dětskými oběťmi a „vlhké holé hlavy skalpovaných“ připomínají mnišské tonzury a na zádech mrtvol plujících po řece hřadují důstojní kondoři. Samotné okamžiky vraždění jsou popisovány jako vrcholy extáze, kdy se mísí sekání údů a přehazování vnitřností s przněním umírajících nepřátel.
Pro postavy Krvavého poledníku vskutku platí, že na světě je jim mnohé záhadou, ale nikoli jeho hranice, protože těmi jsou krutost a smrt. Při věčném ohledávání této první a nejzazší hranice života všichni bloudí. Dokonale to vystihuje scéna, kdy je kluk na útěku před Indiány tak vysílený, že se už ani neskrývá před neznámými jezdci. Z těch se ovšem vyklubou mexičtí vojáci a jejich kapitán klukovi a jeho společníkovi pobaveně shrne lidskou existenci: „Když ovce se ztratí v hory, ony bečí. Někdy mama přijde. Někdy vlk.“ A tak lidé bečí a bečí, dokud nepřijdou vlci. McCarthyho Krvavý poledník tak jde hluboko za hranice žánru a stává se biblickou preapokalpysou, v níž jsou krvavé červánky jedinou útěchou bandám lidských zatracenců, které jsou předurčeny k tomu, aby se „toulaly hladové a proklaté a němé, podobny gorgonám vlekoucím se nelítostnými pustinami Gondwany v časech před vznikem názvosloví, kdy bylo vše jedním“.
Autor je literární publicista.