Zase se před nás stavějí všelijaké otazníky ohledně budoucnosti. Třeba kdo vyhraje volby, to je taková pěkná tradiční hádanka. Rébus, jak se to píše v novinách.
To slovo, „rebus“, na první pohled souvisí s latinským „res“, věc. Možná to má být ablativ a znamená, že v danou chvíli namísto slov zacházíme „s věcmi“. Anebo je to třetí pád, jehož prostřednictvím „věcem“, obrázkům a prostorovým vztahům přisuzujeme významy, asi proto, že obvyklé značení přestává fungovat. Jak se to v posledních letech stalo zvykem, vcházíme s podzimem opět do rébusového času.
V dětství se mi do podvědomí jeden rébus vtopil. Teď vyplaval. Vypadal takhle: N 0 C. Uprostřed nemá být nula, ale geometrický tvar. Pak už se to dá snadno rozlousknout: „s en ovál cé“, „sen o válce“. V temnotě noci se převalujeme na posteli, zdá se nám o hrůzách a zmaru. Probouzíme se, ale osten bolesti stále bodá. Rádi bychom utekli, ale nejde to. Tahle válka přišla zevnitř a jde tam, kam jdeme my. Vždycky se znovu zjeví.
Provizorní útěk někam pryč, jehož pointou se stává potvrzení nemožnosti utéct, je jedním z eminentních motivů evropské literatury. Jako paradigma tu jistě působí Boccacciův Dekameron, kde se v závětří vypráví, zatímco venku zuří mor. Klid ale trvá jenom deset dní, to je čtenáři jasné už díky názvu. Protichůdným paradigmatem vůči Dekameronu se přirozeně stává Sto dvacet dní Sodomy markýze De Sade a mezi tyto póly se řadí mnoho položek kánonu, děl vysokých i nízkých. Patří sem třeba i Kuře Napipi Ondřeje Sekory, vydané poprvé v jednačtyřicátém roce.
Sekorovy prvorepublikové práce překypují sokolským nadšením. Jeden mravenec schopný práce všeho druhu tu v součinnosti s ostatními dovede proměnit celý hmyzí svět. Pomnichovský brouk Pytlík chce jednat stejně, ale tvrdě naráží na hranice možného. Děti v Kuřeti Napipi k hranicím ani nemíří, autor se s nimi ukrývá do úzkého obzoru kopců a rybníků, uniká do eskapistických vizí cirkusu na dvorku či rytířů na nedaleké zřícenině, do drobných šprýmů a hrůz z toho, že někdo uvízne za kamny. A nechává je luštit rébusy. Ten se snem o válce tu sice nenajdeme, ale princip je stále stejný. Konflikt a bolest nejsou nikdy daleko.
„Když si (…) Anna sedla ke stolu, přistoupil k ní Stanislav, položil před ni papírek, na který nakreslil piano, a řekl jí: ‚Udělej to.‘ ‚Co mám udělat?‘ ptala se Anna. ‚No tohle!‘ řekl Stanislav a ukazoval na obrázek. ‚Co? Co?‘ ptali se všichni a shrnuli se k obrázku. Nikdo nevěděl, co to má znamenat.“
Stanislav na sestřenici Annu vrhá hádanku jako rozkaz. Její nepochopení jen zvyšuje doléhající tlak, nutí dívku poddat se nesrozumitelné moci. Roli tlumočníka tu nakonec sehraje druhý hoch, Zdenda: „Pi Anno! Máš pít, Anno, už to mám, ten obrázek ti přece říká: pij, Anno!“ Děti se daly do smíchu a splnily rozkaz. Pily tu „trochu kakaa“, kterou jim maminka uchystala. Tlak opadl, ale zase se vrátí. V dalších rébusech Stanislav spojuje babičku s bičem anebo pracuje se jménem psa Broka, který titulnímu kuřeti neustále usiluje o život, pokud zrovna není uvázán. Rébus s tajenkou „naznak“ zakončuje příběh o tom, jak děti na strouze málem utopily mladé králíčky, když jim popadali z lodiček. Prasátko, o které se děti starají a ono krásně tloustne, jednou půjde pod nůž.
Pro nás zatím trvá sen. Až se probudíme, válka skončí. Ale bolest, ať už přišla odkudkoli, potrvá.