Smrt je chladná a zima unavuje

„Jsou mrtví – ženy, které jsem miloval, přátelé, bratr a sestra, samozřejmě rodiče, tety a strýcové. Chodil jsem na pohřby, před mnoha lety často, protože tehdy umírala generace přede mnou, a v posledních letech zase často, protože umírá moje generace.“ Těmito slovy začíná první z povídek, nazvaná Umělá inteligence, a symbolicky otevírá celou knihu, neboť takto by mohl začínat téměř každý příběh Barev loučení (Abschiedsfarben, 2020). Vyjma dvou povídek vypráví Schlink příběhy starých lidí, kteří se ke konci svého života vypořádávají s vlastní minulostí, bilancují a zvažují, jak naložit s časem, který jim ještě zbývá. Někteří vědí, že kdysi pochybili, a nyní se pokoušejí získat rozhřešení od těch, jimž ublížili. Jiní zase před vlastními skutky zavírají oči a nadále věří, že udělali jen to, co museli. A zbylí se pomalu smiřují s tím, že co se stalo, nelze vrátit zpátky.

Správné a špatné cesty

Loučení, a to nejenom ve stáří, nýbrž v jakékoli etapě lidského života, tvoří ve Schlinkových povídkách jakýsi spodní proud, něco neustále přítomného, co dodává příběhům jejich melancholickou atmosféru. Jádro většiny povídek představuje morálně pochybný skutek, s jehož následky se hrdinové potýkají – udání kamaráda, neposkytnutí pomoci napadené dívce, útěk z příliš dusivého přátelství, zplození dítěte s nevlastní dcerou či nevěra. V těch zbylých se hrdinové alespoň snaží vyznat v komplikovaných rodinných a partnerských vztazích. Autor se ale nestaví do role přísného soudce. Daleko důležitější téma pro něj představuje zachycení motivací, jež k činům vedly, a bolesti, kterou takové jednání způsobilo oběma stranám, obětem i viníkům. V předposlední povídce Stařecké skvrny situa­ci dokonce obrací – hlavní hrdina se zachoval tak, jak to společnost považuje za správné, ale paradoxně tak několika lidem ublížil víc, než kdyby se rozhodl pro „špatnou“ cestu. „Bylo to čiré štěstí. Tehdy to kvůli povinnosti neopustit těhotnou ženu a nenarozené dítě popřel. Teprve nyní ve vzpomínkách si dokázal přiznat, že neukončil nevěru, nýbrž zničil štěstí.“

Hlavní postavy jednotlivých příběhů se sobě navzájem značně podobají. Nejčastěji jde o vysokoškolsky vzdělané a dobře situo­vané staré muže, z nichž většina pochází ze západního Německa. S ženami to vypadá obdobně – inteligentní, hned v několika případech lékařky, avšak stejně jako mužští hrdinové jen těžko navzájem odlišitelné. Schlinkovy figury splývají do jednoho celku – autorovi jde především o to, co udělaly, co se jim kdysi stalo, co musí ke konci života ještě dořešit, přičemž na tom ostatním už tolik nezáleží. Po přečtení knihy tak zůstanou čtenáři v paměti jejich skutky, nikoli to, čím byly specifické. Každá z postav má jinou práci, jiné záliby, ale ve svém celku jde jen o ornament, který nemá na příběh nijak zásadní vliv. Navíc se i tyto libůstky tu a tam opakují a upomínají i na jiné autorovy texty. V Barvách loučení se tak například několikrát vrací motiv předčítání. „Předčítal jsem jí tak dlouho, dokud si četbu neoblíbila,“ říká vypravěč povídky Piknik s Annou. V náznaku a pozměněné situaci se tu tak objevuje jeden ze stěžejních motivů Předčítače (1995, česky 1998), patrně nejznámějšího autorova románu

Podzim života

Tento problém se ovšem netýká pouze postav. Opakuje se zde totiž stále totéž schéma – hlavní hrdinové si žijí vcelku poklidným, usedlým, skoro až nudným životem, dokud nejsou náhle konfrontováni s následky vlastních činů. Když k tomu přičteme posmutnělou atmosféru, pocit rezignace, bolest z nemožnosti vrátit čas a napravit pokažené, dostáváme stejné představení v mírně pozměněných kulisách. Z něj se vymyká pouze Léto na ostrově. Zatímco ze zbylých příběhů dýchá navzdory ročnímu období, v němž se příběh odehrává, atmosféra podzimu s krásnými, ale vadnoucími listy, chladnými rány a předzvěstí věčné zimy, tato povídka patří plně létu s modrou oblohou, žhnoucím sluncem a bezstarostným koupáním v moři. Příběh sledujeme očima jedenáctiletého chlapce, který tráví se svou matkou prázdniny u moře. Tentokrát nejde o vzpomínání na dávnou bolest, nýbrž o krásné dny plné radosti a objevování pomalu se probouzející sexuality. Hoch se sice musí vypořádat s odhalením matčiny nevěry, paradoxně díky ní však prožije mnohem krásnější léto, než kdyby jeho matka žádný románek neměla. „Ano, matka měla pravdu. Co je hezké, nemůže být špatné. Až později ho napadlo, jestli by léto bylo tak krásné, kdyby ho strávil s otcem a otec měl poměr.“

Silná podobnost vyprávěných příběhů vede k ambivalentnímu vnímání celé ­knihy. Identifikujeme sice společné prvky, jež spojují všech devět povídek, na druhou stranu se však potýkáme s jistou monotónností. Pokud jednotlivé texty nečteme s delším časovým odstupem, slévají se v jeden celek. Schlinkovu sbírku tak můžeme pojmout jako několik variací na jedno téma. Po přečtení prvních dvou či tří povídek čtenář pochopí jejich konstrukční princip a další příběhy pak ­předem domýšlí podle téhož schématu. Vzhledem k tomu, že Schlink není autorem překvapivých, nečekaných a předem jen stěží odhadnutelných zvratů, je to vcelku snadné. Obdobnou situaci jsme mohli vidět kupříkladu v autorově posledním románu Olga (2018, česky 2019). Příběhu jedné ženy a jedné marné lásky na pozadí německých dějin 20. století bralo dech to, že čtenář odhalil zásadní tajemství zhruba o sto stránek dříve, než mu ho s velkou pompou odtajnil vypravěč.

Otázky bez odpovědi

Bernhard Schlink si i v Barvách loučení uchovává svůj styl, což ovšem u dobrého spisovatele není na škodu. Barvy loučení nejsou pro každého; čtenář se na ně musí naladit, připravit se na specifickou atmosféru a otevřít se otázkám, které jednotlivé povídky vyvolávají, aniž by na ně dávaly jednoznačnou odpověď. Pokud tak ale učiní, jistě dokáže sbírku ocenit. I přes svoji homogenitu, místy hraničící až s jednotvárností, totiž nabízí nevšední pohled na tabuizovaná témata. Nejde přitom pouze o ony zmiňované morální poklesky, ale především o smrt a umírání, které se týkají každého z nás, ačkoli je často odsouváme na okraj našeho zájmu.

Autorka studuje komparatistiku.