Svoboda znamená zodpovědnost

Pojmy „queer“ či „otevřenost“ v nejširším smyslu se zdají být pro vás klíčové – ať jde o performance, videa či vizuální objekty. Jak je hravost a znepokojivost vaší práce přijímána v Litvě?

Řekla bych, že „queer“ je dokonce zakódováno v genetice mé tvorby. A dalším klíčovým bodem všeho, co dělám, je interdisciplinarita, ani pro ni ovšem nemám lepší vysvětlení než to, že je pro mne naprosto přirozená. V Kaunasu, odkud pocházím, a ve Vilniusu cítím velkou podporu publika. A jsem za tato bezpečná místa pro své experimentování vděčná. Nikdy tvorbou nechci někoho šokovat nebo zneklidňovat. Chci provokovat k přemýšlení, vést k zapojení. Nakonec je pro mne otázka akceptace daleko problematičtější z hlediska institucí než publika – protože pro kamenná divadla je těžké vpustit dovnitř interdisciplinárního umělce, opustit staré formy a vyvinout nové. Chce to čas. Změna přijde tak jako tak, byť třeba se zpožděním. Ale jsem si naprosto jistá, že mezi generacemi musí dojít k přirozené výměně forem.

Vaší doménou je především videoart. Jak si vyložit podivný klip k songu Baloje skupiny Solo Ansamblis?

Vytvářím hrdiny, kteří by dokázali zachránit svět – takové, jako jsou právě andělé v Baloje. Ten klip je založen na ikarovském mýtu, příběhu, který ukazuje vynález něčeho, co se nikdy nemělo dostat člověku do rukou a co vedlo k jeho pádu. Lidská moc je bez hranic, ale mýtus upozorňuje, že bychom proto měli být při jejím používání velmi opatrní. Na Ikarův pád je v klipu nabaleno několik dalších symbolů. Třeba kreslená televizní věž, kde v lednu 1991 Litva statečně a tragicky bojovala za svou nezávislost na Sovětském svazu. Čtyři andělé, kteří Ikara obklopují, evokují obraz holandského renesančního malíře Pietera Bruegela staršího, perverzní chápání svobody a otroctví zpochybňuji odkazem na pochybnou show s mořskými savci. Latex, který mají andělé na sobě, ve všech mých dílech symbolizuje druhou kůži – onu vnímavost, která se vytratila… Posléze začíná být jasné, že nejde o žádnou legraci, a dostáváme se k tomu, co je pro mne svoboda. Měla jsem štěstí, že jsem mohla v životě učinit spoustu rozhodnutí – a svoboda podle mne znamená rozhodovat se zodpovědně.

Postavy ve videu jsou lidské, ale zároveň zdeformované…

Často sklouzávám k něčemu mezi oslavou a pohřbem té tak destruktivní a zároveň ozdravné lidské představivosti. Konceptem šílenství zpochybňuji lidskou přirozenost. Osvětluje krátkozrakost charakterizující každý aspekt lidské společnosti, upozorňuje na naivitu a tvrdohlavost, které vedou až ke zkáze budoucích generací. Jak vlastně můžeme přežít existenční rizika, aniž bychom investovali čas a úsilí do předvídání a domýšlení důsledků svých činů? Tím, že recykluji obraznost, otevírám dveře vědomé transformaci, ať jde o promýšlení budoucnosti v přítomném čase a v osobním smyslu nebo načrtávání obecnějších scénářů budoucnosti. Prostřednictvím hypertextových odkazů zvu na malé duchovní cvičení, které vede k digitálnem roztříštěné psychice. To je případ nedávné interaktivní inscenace Gamma Game.

Ve vašich performancích a videích hrají ústřední roli masky, kostýmy a líčení. Schováváte se za nimi, nebo naopak zvýrazňují to, čím jste?

Není nic intimnějšího než umění. Tímto jazykem mluvím, když se skutečně otevírám. Na jevišti jsem křehká, a přitom tak silná. „Svlékám“ se právě ve chvíli, kdy jsem v tvůrčím procesu. Žádný problém s intimitou v umění nebo ve společnosti neexistuje – problém tkví v nedostatku odpovědnosti a egocentrismu.

Čím vás inspiruje neurověda? Zajímáte se i o jiné formy využití přírodních věd v umění?

V praxi se pohybuji mezi výukou, výzkumem a režírováním. Cvičení z oblasti kognitivní vědy využívám pro stimulování sebereflexe herců – jejich performativního já, či jak tomu říkám, umělce­-vědce v nich. Performance Tuk Tuk Anamnesis na litevském bienále v roce 2015 byla přímo inspirovaná vědeckým článkem Paměť a imaginace v časopise Consciousness and Cognition. Ta studie říká, že narativní struktury jsou používány jak pro uspořádávání vzpomínek, tak pro utváření příběhů o budoucnosti, a zkoumá, zda časové shluky autobiografických vzpomínek do období osobního rozvoje odpovídají tomu, jak si představujeme budoucí události, v nichž figurujeme.

Z otázky, jak může kognitivní věda napomoci lepšímu porozumění herecké profesi, jsme pak v performanci vycházeli. Řečeno jazykem neurofyziologie, zahrnovalo to procesy rozhodování, kontrolu pohybů, tělesné schéma.

Problém je, že přes zvýšenou interakci mezi neurovědami a performativními uměními v posledních letech se odborné konference a semináře málo věnovaly právě jádru performativní praxe, tomu, jak se performer učí, či procesu tvorby. V tomto smyslu věřím, že kognitivní věda může přispět k docenění pokračujícího výcviku, mimo běžné zkoušení, a jeho důležitosti pro kreativitu performance. Zároveň performativní umění mohou přispět k holističtějšímu pohledu na výzkum lidské přirozenosti – až ke „ztělesnění“ metodologie, pokud se bavíme o praxi tvorby – a otevřít nesmírně široké možnosti dalšího bádání.

V TikTok Shakespeare zpracováváte klasickou látku novým formátem krátkých videí. Shakespearovo dílo je zajímavé i tím, jak je jeho látka přístupná různým typům publika – vzdělancům a laikům, aristokracii i chudým, každý si v něm může najít to své. Odkazujete nezvyklým formátem právě i na tuto „třídní“ otevřenost?

Můj Shakespeare se přímo zrodil z myšlenky sytit algoritmus TikToku klasickou dramaturgií podle pravidel této kultury krátkých videí. A skutečně podobně jako Shakespeare mluvil k různým typům diváků, i já se vědomě pokouším oslovovat širší, jiné publikum. V září 2020 jsme ho promítali živě v kulturním centru SODAS 2123 ve Vilniusu, v prosinci letošního roku ho budeme streamovat a herci budou přítomni online, poté celý kus rozstříháme na malé kousky a budeme je postupně dávat na TikTok a podobné aplikace. Uvidíme, kam to povede.