Temné dědictví Světlé stezky

Abimael Guzmán, zakladatel guerillové skupiny Světlá stezka (Sendero Luminoso), jejíž nesmlouvavý boj proti peruánským státním institucím spustil na počátku osmdesátých let více než dekádu krveprolití a chaosu, zemřel 11. září ve vězeňské nemocnici. Guzmán byl sice od roku 1992 ve vězení, s dědictvím jeho činů se však společnost i politická scéna v Peru vyrovnávají dodnes. To ostatně dokazuje poněkud morbidní spor o osud ostatků, který se spustil prakticky okamžitě po oznámení Guzmánovy smrti. V obavách, že by se z hrobu revolučního vůdce mohlo stát poutní místo, schválili poslanci narychlo zákon, podle kterého má stát právo zpopelnit ostatky vězňů odsouzených za terorismus. Zákon nakonec navzdory odporu vlastních ministrů podepsal i letos těsně zvolený levicový prezident Pedro Castillo, který se sám musí bránit proti nepodloženým nařčením ze sympatií ke Světlé stezce. Castillo zároveň skupinu ostře odsoudil na sociálních sítích: „Zemřel vůdce teroristů Abimael Guzmán, který má na svědomí nespočet životů našich krajanů. Pevně a ne­­ochvějně odsuzujeme terorismus. Spravedlivější a rozvinutější Peru můžeme vybudovat jedině v demokratickém prostředí,“ napsal na svém oficiálním twitterovém účtu.

Čínská inspirace

Prezidentovy výroky ovšem nezabránily šíření absurdních konspiračních teorií, podle kterých šestaosmdesátiletý Guzmán ve skutečnosti nezemřel a místo toho byl na Castillův popud tajně propuštěn na svobodu. K tomu, aby veřejnosti ukázala Guzmánovo tělo, vyzval vládu „plnou prolhaných příslušníků Světlé stezky“ například někdejší ministr průmyslu Daniel Córdova Cayo.

Manuel Rubén Abimael Guzmán ­Reynoso se narodil v peruánském přístavu ­Mollendo v roce 1934 jako nemanželský syn bohaté­ho obchodníka. Po studiích dostal příležitost vyučovat filosofii na univerzitě v chudém vnitrozemském okresu Ayacucho, kde také brzy převzal důležitou úlohu v místních strukturách Komunistické strany Peru (PCP).

S PCP se však postupně rozešel kvůli komunistické podpoře levicového diktátora Juana Velasca Alvarada (1968–1975), který v Peru uprostřed studené války prosadil ambiciózní pozemkovou reformu, a v rámci ideologických sporů uvnitř strany. Zatímco vedení původní PCP bylo navázáno na Sovětský svaz, Guzmán se stal po návštěvě Číny uprostřed Kulturní revoluce přesvědčeným maoistou odsuzujícím Sověty, Kubánce a posléze i Maovy umírněnější nástupce.

Rozkol vyvrcholil v roce 1969, kdy Guzmán s několika desítkami podporovatelů převážně z řad vlastních studentů založil Komunis­tickou stranu Peru Světlé stezky Josého Carlose Mariáteguiho, pojmenovanou po slavném peruánském marxistickém novináři. Spíše než jako politická strana však byla Světlá stezka od počátku budována jako guerillová organizace, která měla zmobilizovat chudé venkovské obyvatelstvo a vojenskými útoky způsobit kolaps peruánského státu.

Jedině násilí

Ideální příležitost k započetí revoluční války Světlé stezce poskytl chaotický návrat k demokracii, který s sebou přinesl mimo jiné rozklad státní autority ve vnitrozemí a rychlé zhoršování ekonomické situace. Zatímco drtivá většina levicových stran se v roce 1980 účastnila prvních svobodných voleb po sedmnácti letech, Guzmánova organizace v městečku Chuschi demonstrativně zapálila volební urny a zahájila sérii útoků na představitele státu i společenských a ekonomických elit v Ayacuchu.

Celonárodní pozornost však Světlé stezce přinesly teprve stále častější masakry odbojného vesnického obyvatelstva a také bombové útoky, kterými na sebe začala organizace upozorňovat ve velkých městech včetně Limy. Jedním z více než 260 masakrů, kterých se Světlá stezka za dobu svého působení dopustila, bylo vyvraždění devětašedesáti vesničanů – mezi nimi i osmi dětí a jedenácti žen – v Lucanamarce v odvetě za zabití jejího místního velitele. Naopak bombové útoky mířily vedle vládních cílů třeba na konkurenční marxistické organizace nebo na odbory.

Okázalé násilí bylo nedílnou součástí Guzmánovy strategie vedení komunistického povstání. Brutalita měla zastrašit a demoralizovat politické a společenské elity a samozřejmě i členy ozbrojených složek. Navíc měla mít i jakýsi očistný účinek na společnost, která měla být vybudována zcela od základů. Vůdce Světlé stezky kromě toho kladl velký důraz na roli sebeobětování, kvůli kterému je někdy označován za předchůdce moderních islamistických teroristických organizací.

Celkově má podle zprávy Komise pro pravdu a usmíření z roku 2003 Světlá stezka na svědomí více než polovinu z bezmála sedmdesáti tisíc obětí vleklého konfliktu, což ji činí v latinskoamerickém kontextu zcela výjimečnou – ani guerillové skupiny v Salvadoru nebo Guatemale se svou brutalitou a mírou teroru zdaleka nepřiblížily vládním silám.

Pokud jde o zabíjení, Světlá stezka měla těsně navrch, ačkoli obrovské množství krve má na rukou i peruánská armáda – od té doby, co jí paradoxně demokraticky zvolení prezidenti Fernando Belaúnde Terry a Alan García dali volnou ruku, spáchala nespočet válečných zločinů proti civilnímu obyvatelstvu. Teror armády pak ještě vystupňoval Alberto Fujimori, který právě hrozbu představovanou Světlou stezkou zneužil pro uchopení absolutní moci v roce 1992.

Rudá hrozba

Jen několik měsíců poté, co Fujimori rozpustil parlament a vyhlásil po celé zemi stav ohrožení, se vládním silám podařilo Guzmána dopadnout přímo v hlavním městě Lima. Zajetí veřejného „nepřítele číslo jedna“ se pro autokratického prezidenta stalo obrovským propagandistickým triumfem a zároveň fakticky vedlo k ukončení nejhorších násilností.

Světlá stezka byla vybudována na osobní loajalitě vůči Guzmánovi, hraničící s kultem osobnosti, a bez alespoň symbolické přítomnosti muže přezdívaného „čtvrtý meč marxismu“ se zhroutila jako domeček z karet. Sám Guzmán navíc rok po zatčení vyzval z vězení své bývalé spolubojovníky, aby složili zbraně, a poslední hřebíček do rakve skupině zasadilo dopadení jeho nástupce Óscara Ramíreze Duranda v roce 1999.

V ozbrojeném odporu se rozhodlo pokračovat pouze několik desítek lidí, kteří v odlehlém peruánském vnitrozemí působí dodnes a zabývají se primárně obchodem s drogami. Občas o sobě také dají vědět útokem na místní policisty nebo masakrem vesničanů, jako letos v květnu, kdy byla odnož Světlé stezky zřejmě zodpovědná za smrt šestnácti lidí v okresu Vizcatán del Ene.

Na doživotí několikrát odsouzený Guzmán se mezitím v podstatě vytratil z veřejného povědomí, přestože na politické a intelektuál­ní scéně zůstává úzká skupinka jeho obdivovatelů – zřejmě včetně premiéra Castillovy vlády, který se o Světlé stezce vyjadřoval pozitivně na sociálních sítích. Dědictví jeho působení je však především ve všech myslitelných ohledech rozkladné.

Guzmánova úmyslná brutalita a zároveň na­prostá nesmiřitelnost i k těm nejmenším ideo­logickým odchylkám zdiskreditovala v Peru levicové projekty na několik desetiletí a zároveň dala mocnou zbraň do rukou autoritářů, kteří se na údajnou „rudou hrozbu“ úspěšně odvolávají dodnes. Fujimoriho v této úloze nahradila jeho dcera Keiko, jíž se letos jen těsně nepodařilo stát se peruánskou prezidentkou se slibem obnovení „pořádku“ a vlády pevné ruky.

Autor je spisovatel a publicista.