Během pandemie covidu-19 se města vyprázdnila a jejich obyvatelé byli nuceni zažívat je jinak, než byli dosud zvyklí. Omezení pohybu ale může přinášet i pozitiva, pokud nás donutí poodkrýt nové vrstvy tvořící naše okolí.
Cyklostezku před naším domem lemuje řada obyčejných laviček, které běžně okupují skupiny teenagerů s telefonem v ruce, dělníci se svačinou nebo rodiče s dětmi ulepenými od zmrzliny z nedalekého stánku. Během pandemie se ale staly dočasným útočištěm jednotlivců, kteří je nevyužívali jen jako pouhý tranzitní prostor pro setkání nebo zastávku na cigaretu. Právě naopak, z okna jsem sledovala jejich ruce pečlivě obtočené kolem opěradel; dlouhé vysedávání bez okolního rozptýlení jim snad pomalu bystřilo vjemy a přinášelo nové podněty. Ačkoli není úplně jednoduché zbavit se myšlenek na všechen ten čas, který nám v posledních dvou letech protekl mezi prsty, můžeme hledat v nastalé situaci i pozitiva a ptát se, jak jsme tuto specifickou zkušenost dokázali zúročit při vnímání prostoru, který nás obklopuje.
Narušená rovnováha
Když někomu představujeme město, ve kterém žijeme, náš popis se obvykle neomezí na pouhý výčet ulic, přechodů nebo laviček. Většinou se snažíme zachytit městský spirit a ruch spojený především s vlastními zážitky a zkušenostmi: „Sem jsme si chodili půjčovat videokazety, když jsem byla malá“ nebo „Žije se tu dobře, ale většina mladých lidí odchází studovat jinam“. Podle francouzského filosofa, geografa a sociologa Henriho Lefebvra je město mnohovrstevnatým souborem, ve kterém hrají stejně důležitou roli občané i materiální podstata. Jde o komplexní proces, který nelze eliminovat pouze na naše zorné pole.
Urbanistka Elisa T. Bertuzzo v článku Space Strategies: An Answer to the Challenges of the Contemporary City? (Prostorové strategie: odpověď na výzvy současného města?) popisuje na základě Lefebvrových myšlenek syntézu tří okruhů, jež se společně podílejí na utváření městského života. Prvním z nich je materiální a fyzická podstata místa – domy, infrastruktura a úkony, které jsou spojeny s naší každodenní rutinou. Je to prostor vnímaný a prožívaný skrze naše smysly. Druhá vrstva je naopak abstraktního charakteru, jedná se o naši reprezentaci, mentální a intelektuální konstrukci místa, která je spojená s vizí, imaginací a teoriemi. Třetím stavebním kamenem jsou prostory reprezentací, které zahrnují sociální interakce a jsou vytvářeny účastníky prostoru. Všechny tyto vrstvy se mezi sebou prolínají a k dobrému životu ve městě je podle Lefebvra třeba udržet je ve vzájemné rovnováze. Definice prostoru je tak daleko za hranicí viděného. Neomezuje se na pouhý bodový seznam věcí, ale zahrnuje i hodnoty, jež svou aktivitou vytváříme v rovině sociální i kulturní.
Minulý rok ale vyvedl tento křehký balanc z rovnováhy. Prožitky, kulturní akce i sociální interakce se smrskly na pracovní stůl mezi čtyřmi stěnami. Města se proměnila v prázdné ulity, ze kterých pomalu vyprchával život. Co zůstalo netknuté, byla jejich materiální podstata. Vládní restrikce neodstranily lavičky z pěších zón, stejně jako parky nezměnily svůj tvar a cesty pořád vedly chodce ke stejnému cíli. Obyvatelé měst byli nuceni adaptovat se na nový způsob vnímání prostoru okleštěného od sociálních a kulturních interakcí. Ve zběsilém životním tempu společnosti orientované na výsledek si totiž často ani nevšimneme, jaký tvar má lavička před naším domem, a sklouzáváme k pouhé mechanické konzumaci prostoru bez většího prožitku a uvědomění. Pandemická situace nás však mohla naučit nové dovednosti – osobnímu prožívání materiální esence prostoru. Jaká pozitiva lze ale z této skutečnosti vytěžit?
Město jako televize
Ačkoli Lefebvrova triáda nabádá k vybalancování všech tří zmíněných vrstev, pro některé filosofy se právě materiální podstata místa, ve kterém žijeme, stává základním kamenem pro všechny sociální a kulturní aktivity, jež z ní vyrůstají. Sociolog a filosof Michel de Certeau tvrdí, že prostor je určitý druh reprezentace, který přímo ovlivňuje naše chování a tvoří naši identitu. Certeau tento podmíněný vztah přirovnává ke sledování televize a jejího následného vlivu na naše uvažování. Televizní obraz je něco, co nám bylo dáno, já jako divák se aktivně nepodílím na mediálním obsahu, který konzumuji. Nicméně obrazy, které vidím, mají vliv na mé chování a uvažování a stejně podle Certeaua funguje městský prostor. Před sebou vidím park a jeho prostorová dispozice se podílí na mých dalších rozhodnutích. Mám chuť po něm tančit, chodit pozpátku nebo uspořádat piknik? Okolnosti jako tvar parku nám často přes ostatní vrstvy prostoru unikají, a proto je považujeme za samozřejmé. V tu chvíli se stáváme diváky s televizním ovladačem, ze kterého někdo vyndal baterky.
Vymanit se z pouhé mechanické konzumace a jít vstříc vlastnímu uvědomění je podle Certeaua možné skrze vědomé vnímání. Ve svých úvahách si půjčuje termín antropologický prostor z prací filosofa Maurice Merleau-Pontyho, který v sobě nese prostorovou zkušenost získanou interakcí s okolím pomocí našich smyslů. V popředí stojí vnímání jednotlivce a jeho přímá zkušenost při prozkoumávání města po vzoru psychogeografických skupin. Pomocí smyslů vnímáme místa, jež byla skrytá za sociálními interakcemi, vzpomínkami nebo představivostí. Město bez těchto nánosů tak otevírá nové možnosti uvažování o prostoru.
Turistou ve vlastním městě
Uplynulý rok byl ideálním časem právě na podobné bystření vjemů. Bylo osvěžující pozorovat, jak se obyvatelé měst zastavovali u malovaných fasád nebo drobných dekorací před vchodovými dveřmi, o jejichž existenci neměli do té doby ani tušení. Nadšení nad novými objevy doprovázel pocit „být turistou ve svém vlastním městě“. Vzájemná přímá interakce s prostorem je obohacující a láme hranici mezi tím, zda město žijeme nebo prožíváme. Bez téhle bezprostřední zkušenosti, tvrdí Henri Lefebvre, budou hrát prostorové dispozice čím dál menší roli v našem vnímání města, a tím pádem i v uvědomění si podmíněného vztahu mezi prostorem a naším chováním. Zjednodušení města na jeho materiální podstatu nám tak otevírá cestu k hlubšímu pochopení dalších nehmotných vrstev, které na prostorovém základu stavíme.
Autorka je doktorandka filosofie na FF UPCE.