Už několik let naplno zuří retro vlna vzpomínání na „divoká a svobodná“ devadesátá léta. Jedni si připomínají mládí, jiní dohánějí znalosti o kořenech vlastní společnosti, které nestihli načerpat z autopsie. Někteří dodatečně obviňují a hledají v devadesátých letech kořeny stále nepřekonaných problémů. Rozptyl toho, co všechno odkaz k dekádě prvotní akumulace kapitálu obnáší, je obdivuhodný. Jedni vzpomínají na „sametové vrahy“, uvolnění morálky, postavy Ivana Jonáka či Jiřího Kajínka. Jiní připomínají heroické osobnosti dvou velkých Václavů, humanisty Havla a ekonomisty Klause. Jiní pláčou po humoru České sody, další pak evokují atmosféru euforie a dobu, kdy byl kapitalistický trh ještě v dětských botičkách, a proto působil jako nevinný.
Výsledek voleb vyvolal další vlnu návratů k devadesátým letům. Není divu. Bezútěšně pravicová sněmovna skutečně vyvolává vzpomínky na devadesátkovou převahu pravice. Naskytl se pozoruhodný pohled na intelektuální východiska Petra Fialy či na názory nesmrtelné tety českého parlamentu Marka Bendy (z jedné vody načisto nám tento muž, o kterém se vážně mluví jako o kandidátovi na ministra spravedlnosti, vysvětlil, že je nejen proti manželství pro všechny, ale také proti registrovanému partnerství a vlastně i rozvodům). Skoro to působí dojmem, že skutečným vítězem voleb byla Křesťanskodemokratická strana, onen roztomile devadesátkový pokus o křesťanskou konzervativní stranu, která už ve své době uplatnila taktiku volebního úspěchu na kandidátkách jiných stran, aby posléze, v roce 1994, splynula s ODS. Už se skoro zdálo, že se z ní nikdy nevynoří…
Soustředění na dekádu počátku, domnělé otevřenosti a nadějí ale může také zavádět. Ve stínu devadesátek tak trochu mizí další dekáda, která jako by představovala pouhý doslov odvážných gründerských let. Jako kdyby ducha té dekády vystihovala verbální nestvůra, která se během ní často vyslovovala: implementace. A přece, možná je v té dekádě víc klíčů k naší současné situaci, než se nám pod vlivem uhranutí počátkem jeví. Možná, že výsledek voleb i řadu dalších věcí pochopíme až poté, co se nám podaří pochopit logiku i poezii oné podivné dekády, kterou máme stále ještě pod kůží. Já k ní dnes mohu nabídnout jen několik, většinou politických poznámek.
Řekl bych, že tu dobu charakterizují dvě protikladná slova: stabilizace a znejistění. Na jedné straně se definitivně potvrdil polistopadový řád, což nejvíce symbolizoval vstup do Evropské unie. Do EU jsme ovšem vstupovali v podřízeném postavení, i když se dlouho věřilo, že pouze dočasném. Kompenzací byl euroskepticismus, šířený nadšenecky celou dekádu z Hradu.
Šokem pro pravici bylo vítězství levice ve volbách: roku 2002 porazil Vladimír Špidla Václava Klause. Sociální demokracie by mohla pohodlně vládnout s podporou komunistů: právě to (stejně jako účast komunistů na volbě prezidenta) vyvolalo opožděné antikomunistické mobilizace, v nichž sociální demokraté a komunisté splývali do jednoho monstra, zlopověstné KSČSSD. Levice byla neustále nastavovaným antikomunismem vytlačována kamsi do karantény, bylo legitimní narušovat její předvolební mítinky házením vajec, vyhrožovat násilím a nakonec i přenášet pohrdání na celou starší generaci a „přemlouvat bábu“.
Nultá léta začalo 11. září a otřes Západu. První reakcí byl svalnatý unilateralismus, který skončil v tekutých píscích nových koloniálních válek v Afghánistánu a Iráku a jejich krvavých neúspěchů. Další reakcí byla třeba popularita Huntingtonových pamfletů o střetu civilizací či různých hanopisů na islám. Xenofobie se zakořeňovala hluboce a její ovoce jsme sklidili při uprchlické krizi.
Zároveň ale bylo období Bushovy stupidní „války proti terorismu“ momentem, kdy Západ přestal být nezpochybnitelný. Čeští přátelé USA si z nultých let dodnes nesou malé velké trauma, které jim způsobila rozsáhlá kampaň proti americkému radaru a to, že byla korunována úspěchem, byť ten byl víc než rozsáhlým českým hnutím způsoben tím, že alternativní představitel USA Barack Obama o roztomilou oddanost českých NATOmanů ani o radar příliš nestál.
Devadesátkový ekonomický chaos symbolicky ukončilo založení soukromých exekutorů, oné bizarní kombinace soukromých podnikatelů s úřední mocí. Údajné řešení podnikatelských manýr devadesátých let vyústilo v sociální teror statisíců lidí a řadu neuvěřitelných byznysů s drobnými pohledávkami, které ve velké části společnosti podlomily již tak otřesenou víru ve spravedlnost.
Zpětně vzato, jde o patrně poslední dekádu s významnou rolí papírových médií. Internet už sice dával najevo, co dokáže, molochy velkých „printů“ si ale ještě udržovaly vliv, zejména před ekonomickou krizí. MF Dnes byla skutečnou institucí udávající tón a schopnou sestřelit vládu. Zdravý rozum vládnoucí ve většině médií byl pochopitelně nastavený tržně a pravicově, celá řada souvisejících „pravd“ byla samozřejmá jako vzduch k dýchání a neotřásla s nimi ani ekonomická krize, na niž Česko zareagovalo ukázkově pravicově, čímž si ji prohloubilo a prodloužilo.
Celkově byla nultá léta epochou konsolidace. V ekonomice bylo jistě důležité, kdo si co urval v devadesátých letech, ale právě v nultých letech se ustavila či vyšla na světlo velká impéria. Své království či královstvíčko si ale v té době vytvořil kdekdo, třeba putovní šéfredaktor-bulvarizátor českého tisku a dnes kvazi disidentský bojovník za „svobodu médií“ Pavel Šafr.
V posledních volbách jsme vrchovatě sklidili dědictví nulek: vymítání levice a masírování pravicovými pravdami, špatnou kvalitu většiny médií, euroskepticismus i dědictví sociálních tragédií způsobených exekucemi. Ale také nízkou úroveň nastolených standardů veřejné debaty.
Byla pravda, že Babiš už potřeboval vytlačit od moci. Stejně ale bylo zajímavé pozorovat, že jeho nejnesmlouvavější odpůrci se rekrutují z výrazných postav nultých let. Babiš je totiž jedním z nich, jedním z lidí nultých let. Odstavil ale od moci a vlivu velkou část ostatních – a to se neodpouští. Výsledkem bylo soustavné šíření nálady, že představuje zásadně „nenormální“ poměry, zatímco poměry před ním byly v nějakém smyslu normální a hodné obrany. Celá ta představa měla výmluvnou vadu na kráse: ony poměry Babiše stvořily.
Dědictví nultých je tu s námi stále. Dost bylo romantiky „divokých a svobodných“ devadesátých let, nastal čas mluvit o dekádě, která je vystřídala.
Autor je politolog a publicista.