Téma zločinu s sebou nutně nese také otázky práva, bezpráví a spravedlnosti. Proto právě od detektivního vyprávění očekáváme transparentní zobrazení soudobých etických norem. Simenonův Maigret je však vůči jazyku morálky skeptický a vnímavý především k těm, jež žádné hodnocení nedokáže vystihnout.
K proslulému literárnímu hrdinovi Georgese Simenona se tradičně váže několik emblémů. Trochu těžkopádná hřmotná silueta, uhasínající dýmka, pomalé kroky, melancholická konzumace alkoholu, mlčení. A také poněkud zkratkovitý obraz vládce Zlatnického nábřeží, který budí důvěru proto, že dokáže „pochopit věci, které policie a soudci většinou nechápou“. Maigret odmítá soudit a „v některých případech se mu dokonce stane, že přimhouří oko“. Alespoň tak jej charakterizuje v románu Muž, který okradl Maigreta (1967, česky 1986) mladík, který se k pařížskému komisaři obrací v naději, že u něj nalezne shovívavou lítost. Ale i on sám okamžitě dodává: „Nevím, jestli se podobáte obrazu, který si o vás lidé vytvořili.“
Svět jako déšť a lepenka
I ve špatných obrazech bývají některé rysy vystiženy správně. Maigreta nepochybně zajímají okolnosti, osudy a motivace pachatelů, obětí či pozůstalých víc než abstraktní definice skutkových podstat a sveřepé lpění na liteře zákona, na předepsaných sankcích a společností vynucované potřebě odplaty. V Simenonových textech však jen máloco napovídá, že by jej k tomu vedla všeobjímající lítost nebo tušení vyšší spravedlnosti. Úsečné dialogy bez uvozovacích vět připomínají zaprotokolovaná hlášení, a ne psychologizující portréty; neschopnost nebo nemožnost vcítit se do situace lidí zapletených do zločinu jako by naznačovaly i jejich popisy – charakteristiky beze stopy naděje překračující hranice přirozených kategorií. Tváře v nich splývají s anorganickým světem, vrásky a jizvy se zářezy v krajině, vzpomínky s křečí v žaludku. Veškeré situace v Maigretově světě připomínají lehce surreálné konstelace více či méně zaprášené veteše: „Pracovna byla prostorná, pohodlná. Každý kus nábytku, každý předmět byl krásný sám o sobě. I stařec na zemi s temenem bezmála utrženým si v tomto rámci uchoval jistou vznešenost.“ Zdráhá-li se Simenonův komisař rozhodovat o vině a trestu, nestojí za tím nějaká mimořádná citlivost, ale střízlivé poznání, že ve skutečnosti sestavené ze vzájemně rovnocenných (tj. lhostejných, bez rozdílu nahodilých a vzájemně zaměnitelných) faktů se při vynášení soudů prostě není oč opřít.
Maigret sám sebe opakovaně líčí jako člověka, který se neustále ztrácí a topí („jako by se pohyboval v chomáčích vaty“) uprostřed neskutečných kulis: „Dělalo to dojem, jako by podlaha, po níž člověk šel, nebyla pevná, jako by se zdi přibližovaly nebo ustupovaly jak ve filmovém ateliéru, jako by komoda, gauč, stůl a židle nebyly opravdové, ale z lepenky.“ Jedinou nepopiratelnou jistotu představuje v tomto světě „déšť, co venku nepřestává padat“, a lidé jsou v něm bez výjimky „černí a lesklí a kráčejí v předklonu“. Vychází-li v něm Maigret vstříc i těm, kdo se z hlediska zákona provinili, spíš než o gesto všeobjímajícího pochopení jde o bezděčný reflex člověka, který v pádu natahuje ruce k podobně klopýtajícím siluetám ve snaze se jich zachytit.
Čichové, chuťové a taktilní vjemy
Představa skutečnosti coby na první pohled pevných, ale v jádru iluzorních schémat, jež dříve či později rozmočí z nebe crčící voda, prostupuje i zápletkami maigretovských novel. Banální, ubohé a smutné zločiny, které komisař vyšetřuje, páchají bez rozdílu lidé, jejichž existenci vymezují břemena a kontury sociálních rolí, u nichž pramálo záleží na tom, zda jim je někdo vnutil, zdědili je nebo si je vysnili; podstatné je pouze to, že se teď do jednoho dusí tím, že těmto rolím neumějí dostát, případně odumírají zaživa právě proto, že do nich úspěšně vrostli. Násilí není u Simenona démonické, ale zoufalé. Většinou připomíná jen náhodné a obvykle i neadresné výlevy ztišeného křiku a hysterie, které se derou ven prasklinami všedních konvencí, vyprázdněných promluv a hygienických rituálů. Logicky proto nepůsobí ani nijak děsivě – v chladné struktuře Simenonových textů představují jedny z mála projevů života.
V Maigretových případech by se fráze „odhalit pachatele“ měla číst doslova. Víc než o jalové rozklíčování zřetězených stop v nich totiž jde o to, proniknout pod krustu, kterou vytvořily. Platonik Simenon jako by ve svých lakonických, přerývaných odstavcích opakovaně vysílal svého policejního Sókrata proti bariéře slov, slibů a předpisů, jež všechno vysušují v šeď dvourozměrných stínů, aby na světlo vynesl nevypověditelné bytosti, jejichž životy prosvítají za roletou vět. Není divu, že v Maigretových příbězích získávají tolik prostoru na úkor slov pachy, chuťové a taktilní vjemy: nelze-li lidské osudy, podobně jako platónské ideje, vměstnat do úzkých šuplat přehledných pojmových kategorií, bylo by absurdní snažit se je vysvětlit. Nedá-li se však o nich mluvit, o to víc je třeba pokoušet se je zahlédnout a mlčky s nimi sdílet čas a prostor.
Zrození morálky z ducha četby
Maigretova nedůvěra k vynášeným soudům v lecčems připomíná argumentaci slavné knihy Alasdaira MacIntyrea Ztráta ctnosti (1981, česky 2004). I v ní se její autor snaží odhalovat selhání morálního jazyka, který podle něj v současnosti připomíná jen úlomky někdejšího pojmového systému, jež však „postrádají souvislosti, od nichž odvozují svůj význam“. Podle MacIntyrea sice i nadále „užíváme mnoho klíčových výrazů morálky“, ale ztratili jsme (kvůli tomu, že se v průběhu dvou předchozích staletí rozpadla síť institucí, sdílených přesvědčení a všeobecně akceptovaných úkonů, v jejichž rámci se užívaly původně) „jak teoretické, tak praktické porozumění tomu, co vlastně morálka je“. Simenonova skepse vůči jazyku morálky je však radikálnější než MacIntyreova nostalgie po světě, v němž lidem dávaly jejich životy smysl. Žádné vzývání tradice ji nezažehná. Problém nespočívá v tom, že se z morálních termínů vydrolil obsah, ale v tom, že tradiční morální slovník z lidí dělá jen „zpola mrtvé herce“; proto jej nemá cenu křísit, ale zavrhnout a nahradit nevýslovnou etikou dotyků a sdíleného tepla. Zamlklý imperativ Maigretovy Paříže spočívá v úsilí přiblížit se komukoli, kdo se snaží zůstat člověkem, a v ochotě nechat ostatní, aby se přiblížili nám.
Coby teze v teoretickém pojednání by taková výzva nepochybně působila trapně (nehledě na to, že by popírala sebe samu). V rámci literatury, která se nepokouší zredukovat ideje na pojmy, předměty na schémata a jednání na vzorce, ji však lze předvést – ostatně málokde lze obcovat s cizími, nevypověditelnými bytostmi tak intenzivně jako při tichém čtení knih. Ví to i Simenon – někdy se zdá, jako by rozpaky pařížského policisty lidi soudit (a pohřbít tak pravdu jejich života do truhly juristických kategorií) vyvažovala naděje belgického spisovatele, že čtení o nich může i tak směšným a pomíjivým bytostem, jako jsou lidé, vrátit důstojnost. Ne náhodou změní v románu Maigret má strach (1953, česky 1979) původně pohrdavý pohled sousedů na sebevraha balíček milostných dopisů nalezených u jeho mrtvoly: „Ti, kdo dopisy po přečtení vraceli, vypadali rozpačitě… Váhali teď obrátit se k posteli, a pokud pohlédli na ležící tělo, činili tak plaše, jako by se za to omlouvali. Tak jak byl, bez brýlí, s uvolněnou a jasnou tváří, zdál se Alain Vernoux o deset let mladší než zaživa.“
Autor je filmový publicista.