Miroslav Pech
Hranice už nejsou, tati
Argo 2021, 185 s.
Třetí próza Miroslava Pecha (nar. 1986) vydaná v Argu těží z autopsie: snaží se zachytit psychologii čtyřleté dívky, protagonistovy dcery Markéty. Situace, v níž otce s dcerou nacházíme, již ovšem autobiografická doufejme není: muž po vraždě dvou sociálních pracovníků, kteří mu chtěli dceru odebrat kvůli zanedbání péče, prchá i s Markétou před zákonem. Ono dočasné „bezpečí“ představuje dům hrdinových rodičů, kde se otec Jakub uzdraví ze zranění, které utrpěl při lesní anabázi, a kde nakonec ponechá Markétku svému osudu. První kapitola stručně shrnuje Jakubovy předchozí životní osudy, poslední zase líčí Markétu jako dospělou ženu, a obě tak vytvářejí funkční rámec pro ústřední příběh. Jakub nepředstavuje klasického zločince, ale otce-ochránce, který si včas uvědomí své selhání a vezme spravedlnost do vlastních rukou. Je ovšem otázka, jaký vliv budou jeho (zlo)činy na dceru mít, zda ji ochranou před vnějším nepřítelem nevrhá do ještě většího vnitřního chaosu. Vždyť jak se může dítě předškolního věku vyrovnat s tím, že milující otec je několikanásobným vrahem? Lapidárnost Pechova stylu, jak ji známe z předchozích novel, přetrvává, až můžeme mít pocit, že zde není věta navíc. Vykreslení dětské psychiky působí poměrně věrohodně, přesto jako by autor zůstával na povrchu. Čtenář tak musí skutečné pocity muže i jeho dcery vyvozovat výhradně z jejich dialogů a jednání. Bez ohledu na autorský záměr se tato skutečnost podílí na jisté tajemnosti, již se prozaikovi podařilo udržet až do poněkud melodramatického závěru.
Erik Gilk
Jan Zábrana
Básně a povídky
Host 2021, 693 s.
V knize Nápěvy (2007), sdružující takřka všechny rukopisné básně Jana Zábrany z let 1945–1954 a básně uveřejněné v časopise Výkvět, uvádí editor Jan Šulc, že souhrn prvních tří autorových tištěných sbírek by se měl stát předmětem samostatného vydání, opatřeného pečlivou studií. Svazek Básně a povídky, edičně připravený Adélou Petruželkovou, tento požadavek naplňuje. Vydání obsahuje sbírky Utkvělé černé ikony, Stránky z deníku, Samosoud a Zeď vzpomínek a oddíl Povídky, přičemž navazuje na Básně (Mladá fronta a Torst, 1993) a Povídky (Torst, 2012). Součástí knihy je kromě vysvětlivek a jazykové poznámky také komentář obsahující i různočtení k jednotlivým sbírkám. Editorka aktivně pracovala s rukopisnými verzemi textů, v komentáři se například objevuje dříve nezveřejněná báseň Přišel na obrazovce televise z autorova strojopisu Stránek z deníku. Přínosem je popis obtíží, které při pořádání Zábranova díla vyvstávají – autorova neúnavná potřeba cizelovat vlastní texty vedla ke vzniku mnohačetných variant a úprav. Editorka vycházela z původních tištěných či strojopisných znění a domněle nerozhodnuté varianty předkládá v různočtení. To, co lze považovat za dodatky, veršové fragmenty a veršová rozšíření i nejednoznačné přípisky, je umístěno na margu. Výsledkem je spojení vydání čtenářského a kritického, primární text není přetížen edičními poznámkami, ale v komentáři je možné sledovat genezi textů a jejich proměnlivost, jež je jedním z klíčových specifik tvorby Jana Zábrany. Autorovo souborné básnické dílo by se letos mělo uzavřít svazkem Havran.
Anna Stejskalová
Robert E. Howard
Conan z Cimmerie, svazek III
Argo 2021, 208 s.
Francouzské nakladatelství Glénat už několik let vydává sérii komiksových adaptací povídek Roberta E. Howarda o Conanovi, přičemž každé album má jiného autora. V češtině už vyšly tři svazky a v každém z nich tři alba. Devítka komiksů nabízí hodně různorodé pohledy na legendu žánru sword and sorcery. Vzhledem k tomu, že vybraní autoři patří ke špičce francouzského mainstreamového bande dessinée, i slabší příspěvky lze řadit k tomu nejlepšímu, co v komiksovém médiu o Conanovi vzniklo. Série ale vyniká hlavně jako celek, v němž se střídají různé kresebné styly i přístupy k hrdinovi samotnému. Někde se tvůrci drží kánonu a ztvárňují Conana jako středověkého bodybuildera, jinde se ale inspirují karikaturnějším stylem nebo japonskou mangou. Ve třetím svazku není žádná epizoda tak výrazná jako Dcera pána mrazu od Robina Rechta z druhého dílu, která zatím tvoří vrchol série. Přesto zpracování povídek Rudé hřeby, Lidé černého kruhu a Zamboulské stíny přináší Howardovým fanouškům výtvarně úchvatné a nápadité ilustrace k původním textům. Ve vrcholných povídkách série, k nimž určitě náleží Rudé hřeby, se v komiksovém zpracování poněkud vytrácí jejich hlubší vyznění a Howardova fascinace dekadentními fázemi vyspělých civilizací, ale konkrétně v této adaptaci se výtvarníkovi Didieru Cassegrainovi povedlo zachytit přízračnou atmosféru uzavřeného města i brutální akci. Sběratelskou hodnotu série dotvrzují i dlouhé komentáře k jednotlivým povídkám v závěru svazku.
Antonín Tesař
Ema Labudová
Lada u ledu
Odeon 2021, 304 s.
Ema Labudová (nar. 1999) předloni za svůj debutový román Tapetář zaslouženě získala Cenu Knižního klubu – i proto, že se nebála a zasadila ho do padesátých let, a ještě k tomu do Británie. V románu Lada u ledu se opět ponořila do dob dávno před svým narozením. Kniha začíná scénou oslavy silvestra v roce 1978 a pokračuje zhruba o rok později, kdy hlavní hrdinka Lada trpí anorexií. Následně ji sledujeme v období před maturitní zkouškou, kdy se snaží neztloustnout a zároveň se nedostat do pasti některé z psychiatrických léčeben. Autorka román natahuje i do doby po maturitě, kdy se Lada poprvé zamiluje a vdá. Bohužel tu ale nic k ničemu nespěje, anorexie Ladu jakoby sama opustí a ona se svatbou začíná řešit jiné problémy než svou váhu. Vrcholící normalizace tu funguje jen jako kulisa, v níž se lidé oslovují soudruhu a soudružko. Autorka patrně cítila, že samotný nápad s anorektickou hrdinkou neobstojí, a tak se ho snažila okořenit – třeba použitím východočeského nářečí s jeho typickou koncovkou -oj. Působí to ale spíš otravně, podobně jako vyprávění ve druhé osobě, kdy Lada promlouvá sama k sobě. Kniha není členěna do kapitol, ale do „záběrů“, z nichž každý je věnován jedné písni od Beatles, nicméně i tento hold britské kapele vyznívá spíš křečovitě. Jako by autorčiným debutem nebyl Tapetář, ale až její druhá kniha. Škoda, že nakladatelství Odeon s autorkou víc nepracovalo a párkrát jí rukopis nevrátilo k přepsání. Možná se z něj něco soustředěnějšího udělat dalo.
Jiří G. Růžička
Halloween zabíjí
(Halloween Kills)
Režie David Gordon Green, USA 2021, 105 min.
Premiéra v ČR 21. 10. 2021
Když John Carpenter psal scénář druhého dílu původního Halloweenu, který vznikl v roce 1981, prý netušil, o čem by film vlastně měl být. Producent si žádal návrat zabijáka Michaela Myerse, ale Carpenter o něj příliš nestál. Halloween II sice dodnes patří k nejlepším dílům celé série, ale scenáristická vyčerpanost je na něm znát. Syndrom nepovedených „dvojek“ pak provází celý cyklus i dál. Takhle to bylo s Myersovým návratem v Halloweenu IV, po němž následovala nudná pětka, s bezradným Zmrtvýchvstáním po vynikajícím H20 i s příšerným sequelem už tak dost špatného remaku od Roba Zombieho. Film Davida Gordona Greena, který v roce 2018 navázal přímo na první Halloween, položil důraz na krutost Myersových vražd a traumata těch, kdo jeho řádění náhodou přežili – v čele s Laurie Strodeovou z prvního dílu, která i po čtyřiceti letech pořád žije ve strachu, že se Myers znovu objeví. Greenův první Halloween měl to, co jeho nové pokračování nemá – jasné téma a nový, aktuální pohled na starou sérii. Halloween zabíjí se svou stopáží spíš protlouká, než že by vyprávěl. Často doslova – Myers je ještě sadističtější a jeho oběti ještě politováníhodnější než v prvním díle. Na závěr se tvůrci snaží implantovat do chaotické dramaturgie hlubší myšlenku, ale dělají to tím nejnešťastnějším způsobem – okázalým žvaněním. Green sice plánuje natočit ještě třetí přímé pokračování, spíš se ale zdá, že po tomto filmu si Myers bude muset hledat zase trochu jinou masku.
Antonín Tesař
Andi Schmied
Private Views
Galerie Architektury, Brno, 7. 10. – 26. 11. 2021
Maďarská vizuální umělkyně Andi Schmied se ve svých projektech zaměřuje na vztah architektury a sociálního prostoru. Výstava Private Views řeší problematiku privilegovaných míst a elitního způsobu života. Schmied během své rezidence v New Yorku v přestrojení za miliardářku kupující byt na Manhattanu navštívila pětadvacet různých bytů v nejvyšších patrech luxusních mrakodrapů, jako jsou Trump Tower, budovy od architekta Rafaela Viñoly nebo Central Park Tower, která se má po dokončení stát druhou nejvyšší budovou v USA. Autorka si během prohlídek natáčela rozhovory s realitními makléři a pořizovala fotografie. Výhledy z luxusních rezidencí na celý New York jsou dechberoucí. Výstavu doplňuje koláž videozáznamů, reklamní brožury a koberec se stylizovanými zvířecími motivy ve tvaru mrakodrapů, na němž leží replika zebří kůže. Koberec je roztažen uprostřed místnosti na stojících lahvích francouzské minerální vody Evian, která byla podle Schmied nabízena na téměř každé prohlídce. Výstava tematizuje problém financializace bydlení – umělkyně se zaměřila na rezidence, které z velké části zůstávají prázdné a jsou využívány výhradně jako investice. Schmied přiznává, že realitní makléři byli překvapeni, že by fiktivní postava miliardářky chtěla v nabízených bytech bydlet. Výsledkem projektu je i kniha Private Views: A High-Rise Panorama of Manhattan, vydaná pražskou galerií VI PER. Ta obsahuje i rozhovor s autorkou a soubor esejů, mimo jiné od architekta Michaela Sorkina nebo geografa Samuela Steina.
Barbora Jelínková
Laird Barron
Krev je můj chleba
Přeložil Jakub Němeček
Audiokniha, Témbr 2021
Román Krev je můj chleba je prvním ze série detektivních příběhů s hrdinou Izajášem Coleridgem. Americký spisovatel Laird Barron se jím po několika souborech hororových povídek vydal cestou žánru noir. Coleridge, potomek „maorské krásky a amerického důstojníka“, patří k poněkud neobvyklé sortě soukromých detektivů. Vystudoval totiž literaturu, jeho vášní je starověká mytologie – a navíc na počátku série pracuje pro mafii. Jednoho dne je však svým zaměstnavatelem „uklizen“ na farmu na východním pobřeží Spojených států. Posléze zde začne na vlastní pěst pátrat po zmizelé dívce Rebě, která i kvůli tmavé barvě kůže nikomu jinému moc neschází. Barronův vypravěč nezájem policie trefně komentuje slovy: „Mezitím se někde dál po proudu Hudsonu modrooká blonďatá holka trochu zdržela v práci a média rozpoutala celonárodní poplašnou kampaň.“ Autor píše hovorovým stylem, používá metafory typu „sjetá jako skokanský můstek“ a odkazuje na současnou popkulturu. Méně srozumitelné narážky jsou v knize dovysvětleny v poznámkách, které však v případě audioknihy pochopitelně chybějí. Proti čtenáři má ale posluchač naopak výhodu v tom, že je kniha načtena Martinem Stránským, který svým chraplákem přesně vystihuje zhrzeného intelektuála a bývalého mafiána. Izajáš si čtenáře i posluchače jistě získá také svou láskou k psům. Barron servíruje své vyprávění skutečně promyšleně, a nabízí tak oddechovou literaturu i pro ty, kteří se jí jindy vyhýbají.
Tereza Zubatá
Tommy Genesis
Goldilocks X
LP, Downtown Records 2021
„Já jsem ta bitch, co dělá fetish rap,“ představuje se kanadská rapperka Tommy Genesis. Zní to trochu přepjatě – ne však v žánru, pro který je „explicitní obsah“ stejně nezbytný jako smutek pro romantickou poezii nebo tatarka k pozření smaženého sýru. Sex totiž rapové umělce nejen prodává, ale často jim umožňuje vůbec něco říct. Když sexy zpěvačka s tamilsko-švédskými kořeny a biblickým pseudonymem rapuje „Jsem velkej kluk, bejby! Mám velkej dick“, můžeme to brát jako lekci z poetiky ženského „sex rapu“. Než si ale představíme latex a připínací dildo nebo se zasníme nad krásou empowermentu, citujme autorčin lakonický komentář: „Žádné péro nemám, je to metafora a je to zábava.“ Všechno to lízání, sání a vlhnutí je přece soutěžením v grácii, jak ji definovala Nicki Minaj svým kopulačním hopsáním na nafukovací labuti! K nejroztomilejším představitelkám tohoto infantilního hypersexualismu patří „cyber nymfa“ Brooke Candy a hyperpopový „freak“ Ashnikko: jedna jako „boss bitch“ provádí teatrální „sexorcismus“, druhá dominuje anime postavičkám. Na Tommy zbyl fetiš, a tak po vzoru Playboye z půlky sedmdesátých let pózuje na obalu svého druhého alba zahalená blonďatými příčesky. A čím je její deska zajímavá? Především minimalistickou produkcí, která se nenuceně pohybuje mezi rapem a housem a díky níž nejsou potřeba žádné velké vokální výkony. Rozhodující je schopnost zachytit aktuální, ještě trochu hysterickou, podobu svůdnosti. Vždyť každý rok se vzdychá, poskakuje a ječí s jinou grácií a jinými fetiši.
Billy Shake jr.