Morálka sociální politiky

Koncem roku 2020 se na českém trhu objevila kniha americké novinářky Annie Lowreyo­vé, která rozsáhle pojednává o základním nepodmíněném příjmu (universal basic income – UBI). Ač jde o myšlenku velmi starou, sahající přinejmenším hluboko do středověku, získává v novém tisíciletí stále větší pozornost. Pochybnosti jsou jistě namístě, nejsou však důvodem k tomu, abychom takové otázky přestali promýšlet. Krachy prvních systémů podpor v nezaměstnanosti na konci 19. století naše předky také neodradily od experimentů, byť to mnozí jejich současníci považovali za nesmyslné plýtvání prostředky a nevěřili, že by něco takového mohlo fungovat. Kdyby britský parlament čtyřicátých let vyslyšel kritiku odpůrců Beveridgeovy zprávy, kteří tvrdili, že její návrhy jsou neuskutečnitelné z důvodu přílišné míry sociálních jistot, s nimiž počítá, dějiny poválečné Evropy by vypadaly jistě úplně jinak. Rozhodně by nebyly nasměrovány k dnešní míře sociálních transferů, jež tehdy byla i pro většinu radikálnějších myslitelů – včetně Williama Beveridge samotného – stěží představitelná.

Ani levý, ani pravý?

Uvedené příklady ovšem nedokazují, že univerzálně garantovaný příjem bude dobře fungovat. Spíše nás mohou povzbudit k promýšlení nových možností. Nebude to ani poprvé, ani naposledy, kdy věda – sociální stejně jako přírodní – bude postupovat proti tomu, co se v určité době jeví jako nezpochybnitelná, věčná či přirozená pravda. Není pochyb o tom, že ambiciózně pojatý občanský příjem by znamenal revoluci nejen v systému sociálního zabezpečení, nýbrž i pro fungování pracovního trhu. Jistě nadějná je skutečnost, že jeho zastánce nalezneme napříč politickým spektrem od anarchokapitalistických libertariánů až po radikální levici, slibující si od něho překonání kapitalistického hospodářství. Že není výhradně levicovou ani pravicovou agendou, je na něm právě lákavé.

Vezmeme­-li si dva klíčové mezníky moderní sociální politiky, tedy vytvoření povinného sociálního pojištění na konci 19. století a univerzalistického sociálního státu v polovině století následujícího, důležitým předpokladem úspěchu byla právě principiální shoda pravice a levice na tomto programu. Konzervativec Bismarck v jisté míře vykradl program sociální demokracie, aby motivoval dělnictvo k loajalitě vůči císařství a zároveň nemilosrdně potlačoval organizované socialisty trestní perzekucí. Britský výraz pro pravolevý konsenzus v padesátých letech 20. století, „butskellismus“, dobře vystihoval skutečnost, že z hlediska řízení státních financí a výdajů na sociální jistoty bylo naprosto lhostejné, jestli na ministerstvu zasedne konzervativec Butler nebo labourista Gaitskell. Proto v souvislosti s myšlenkou nepodmíněného příjmu zaznívají jména jako Milton Friedmann či Friedrich August von Hayek na jedné straně a praotcové levice jako Thomas Paine či Charles Fourier na straně druhé. Široké ideologické spektrum sympatizantů pak mohou dokreslit jména jako Elon Musk či Hillary Clintonová.

Katalog osobností však neznamená názorovou shodu o podobě základního nepodmíněného příjmu a už vůbec ne o tom, jaký by měl být jeho smysl a nastavení parametrů. Proto je i Lawreyová velmi opatrná, když varuje, že nemusí jít nutně o příslib emancipace, ale naopak o opatření směřující k výraznému zhoršení životních vyhlídek chudší části populace. Jeho konkrétní nastavení totiž nedokáže uspokojit oba póly politického spektra. Univerzální příjem může být využit jak pro redukci záchranné sociální sítě, tak i k jejímu masivnímu rozšíření. Může vést k nižším daním, nebo naopak ke ždímání bohatých. Nedokáže ovšem všechny tyto věci zároveň. Proto nakonec nastavení jeho parametrů bude vášnivým střetem levice a pravice, jakkoli v principu nemusí vadit ani jedné straně politického spektra.

Ctnostní a nectnostní chudí

Významná část knihy se však tématu základního příjmu vůbec nevěnuje a zaměřuje se spíše na kritiku stávající praxe sociálních politik v různých zemích, především ve Spojených státech. Pojmenovává slabá místa současného systému i klamnou efektivitu mnohých řešení, diktovaných ekonomickou racionalitou. Nízké mzdy za nekvalifikovanou práci, doprovázené pláčem korporací nad nemilosrdností globální konkurence? Proč ne? Ale vyčísleme si k tomu zároveň, v jaké míře přispíváme z veřejných prostředků na to, aby tyto mzdy mohly být nízké. Lawreyová cituje například sociologickou studii o zaměstnancích amerických fast­foodů, z níž vychází, že více než polovina z nich je zapsána v nějakém programu sociální podpory, což je dvojnásobně vyšší číslo než u celkové populace. Znamená to, že daňoví poplatníci nevědomky nepřímo dotují soukromé zaměstnavatele. Je to jen další z nepřeberného množství příkladů privatizace zisků a socializace nákladů, které soudobé hospodářství skýtá.

Už od středověku jsou obyvatelé Západu uvyklí na rozlišování ctnostných a nectnostných chudých. Plátci provozu sociálního státu trpí obavou, aby dávky nebyly zneužívány a dostávali je jen ti, kteří si je podle přísných morálních kritérií skutečně zasluhují. Mají strach i z toho, aby se nešířila kultura závislosti. Nejsme sice už v časech, kdy pobírání chudinských dávek automaticky zbavovalo volebního práva, jako tomu bylo v některých evropských zemích (včetně českých) ještě před první světovou válkou, avšak přísné testování, prohlídky a kontroly vyrábějí kategorii druhořadých odcizených občanů neméně efektivně. Jak velký je morální rozdíl mezi občanem, který si odpočítává úroky z hypotéky od daňového základu, a příjemcem příspěvku na bydlení ze státní sociální podpory? Jak velké ztráty společnosti plynou ze sociálních dávek takzvaným nepřizpůsobivým v porovnání s finančními úniky prostřednictvím existence daňových rájů? Vhodně nastavený univerzální příjem by nás nepochybně takového problematického moralizování nad chudobou do značné míry zbavil.

Opatrnost je namístě

Se zavedením všeobecného základního příjmu se pojí řada souvisejících rizik. Kdo jsou ti „všichni“, kterým má být zajištěn? Naše ochota k solidaritě se totiž výrazně liší podle toho, kdo má být jejím adresátem. Není patrně náhoda, že nadprůměrně štědré sociální státy v Evropě vybudovaly ve 20. století zpravidla země s relativně malou a etnicky homogenní populací. Evoluční racionalita nás vybavila instinkty, jež v nás budí větší důvěru k těm, co vypadají spíše jako my. Lawreyo­vá uvádí v tomto směru výmluvný příklad z USA. Stát Vermont, který má vysoký podíl homogenní bělošské populace, podporuje 78 procent všech chudých rodin, zatímco Louisiana s vysokým podílem Afroameričanů pomáhá jen čtyřem procentům. Když v Norsku před více než deseti lety provedli výzkum ohledně lidové podpory nepodmíněného příjmu, většina populace mu přitakala, nesměl by se však vztahovat na imigranty. Univerzální příjem by také velmi snadno mohl zvýšit atraktivitu destinací, kde by byl zaveden, a tím by nepochybně ještě více zesílil tendenci k uzavírání hranic a zvýšil nevraživost vůči přistěhovalcům.

Lawreyová představuje ve své knize umírněnou levicově liberální obhajobu občanského příjmu. I když uznává ekonomický aspekt problému, nepovažuje jej za prioritní. Základní nepodmíněný příjem pro ni představuje spíše étos a morální úběžník, pomocí něhož může dojít k umenšení míry vykořisťování a zvýšení společenské koheze v podmínkách probíhající čtvrté průmyslové revoluce, která je nevyhnutelně spojena s masivním úbytkem tradičních pracovních míst. Navíc může účinně řešit i problém neplacené práce, jakou je péče o děti a domácnost, jež si stále zachovává výrazně feminizovanou formu. Opatrnost je však namístě, jak konstatuje i autorka: „Otevřít diskusi o UBI coby receptu pro svět s mnohem menší poptávkou po lidské práci je nejspíš prozíravé, ale tvrdošíjně trvat na tom, že toto téma je třeba vyřešit hned a radikálně, je postoj hloupý a kontraproduktivní.“

Autor je historik.