Nic si neusnadňovat

Současné literárněvědné uvažování je výrazně ovlivněno různými kulturními, sociálními či environmentálními teoriemi, například konceptem kulturního materialismu. Vyžadují tyto přístupy jiné „zacházení“ s literárním textem? Co vše je třeba při této analýze uměleckého díla zohlednit?

Myšlení o literatuře je v současnosti nebývale různorodé a těžko je možné mluvit o jednom převládajícím trendu. Některé pohledy na literaturu, jako je třeba právě ekokritika, jsou pochopitelně více „in“, na druhou stranu neméně silně působí i starší časové vrstvy. Nikdo už asi nečeká rozřešení od jediné velké Teorie, ale převládá právě hybridizace různých koncepcí a tradic v zájmu toho kterého konkrétního bádání. Taková pluralita vyžaduje značný rozhled a konceptuální důslednost myšlení, jinak lze snadno klouzat po povrchu.

Přístupy, které hledají v literárním textu něco „navíc“, než je jeho literárnost, se i nadále výrazně rozvíjejí a snaží se odpovídat na otázky typu: Jak literatura v konkrétních textech reprezentuje genderové a sexuální, mocenské, rasové vztahy a jak na ně současně působí? Participuje samotná literární „forma“ – třeba žánr nebo způsob vyprávění – na určité mocenské dynamice? A také: Jak se materiální rámce komunikace – od sociálního původu autorů přes mediální podobu textu po dobový charakter čtenářské aktivity – podílejí na konstituci významu literárního díla? Takové otázky mohou znít dost abstraktně, ale v přemýšlení o literárních textech získávají na dynamice a konkrétnosti. Jako velmi přínosný se navíc ukazuje intersekcionální pohled, propojující různé aspekty osobních a sociálních identit, a tím pádem také jednotlivé přístupy.

V posledních desetiletích bylo ale možné vnímat i jisté zjemnění důrazů sociálněkontextového a ideologického tázání, spojeného často s představou skrytých struktur, které je teprve třeba činit – v psychoanalytickém i sociologickém smyslu – vědomými. Vrací se totiž jednak představa jakési bezprostřednosti vnímání literatury a zasažení jejím působením, například takzvaný obrat k afektu, jednak se pozornost soustředí k samotným mentálním operacím spojeným s recepcí literárního textu, například v kognitivní naratologii nebo neurovědných směrech a podobně. V obdobném duchu lze vnímat také odvrat od antropocentrického pojetí, které bylo, dlužno podotknout, sociálněkritickým přístupům k literatuře většinou neméně vlastní než těm formalistickým a strukturalistickým, k uvažování člověka ve vztahu k jiným bytostem – to je případ animal studies, k neživé přírodě a k „objektům“ nadaným vlastní agentností. S tím je pak spojený také obrat k osobní a kolektivní zodpovědnosti a etickým otázkám.

Do jaké míry tedy hraje v sociální situovanosti literatury roli etika?

Etika ve smyslu klasické otázky „Co mám činit?“, tedy jaké jednání je správné a spravedlivé, je pochopitelně jedním z motorů sociálněkontextového přístupu k literatuře. Soustředíme­-li se – řečeno zcela obecně – na mocenskou dynamiku v literárním díle, jde o to, že někdo vládne a někdo je ovládaný, že někdo trpí, přičemž tento mechanismus je většinou do značné míry skrytý, o to je ale účinnější. Může jít třeba o literární reprezentace genderových vztahů, kterými jsme doslova zaplaveni v narativních i nenarativních druzích umění a médií, nebo naopak o chybění či jednostrannost reprezentací neheterosexuálních vztahů a identit, ale také o otázku toho, kdo má přístup k elitní kultuře a jaké zájmy tato elitní kultura reprezentuje. Etické otázky literatury je tedy třeba vždy vnímat i v souvislosti s tím, o čí etické normy a požadavky se jedná, komu se symbolicky i reálně dostává hlasu a komu nikoli.

Sofistikované přístupy zabývající se sociál­ními diferencemi v literatuře samozřejmě díla nijak nemustrují, snaží se tuto dynamiku věcně analyzovat a zohledňují jejich literární specifičnost a to, že literární text není stenografický záznam společnosti, ale mnohoznačná partitura otevřená vždy vícero různým čtením. V tomto kritickém, relativistickém světle je také dobré vnímat onu základní historickou skutečnost, že literatura jako narativní umění byla vždy dílnou tázání po člověku, náhledem do lidské situace, umožňovala svým čtenářům zvažovat nepřeberné scénáře lidského jednání a vztahovat je k jejich vlastní zkušenosti. V úspěšných případech ne jako didaktický návod s jasným rozvržením dobrého a špatného jednání, ale tím, že předkládala složité, nejednoznačné situace, dilemata lidského rozhodování, pohybovala se na hraně společensky přijatelného i za ní a imaginativně testovala scénáře, které třeba doposud nikomu ani nepřišly na mysl.

Zmíníme­-li konkrétní přístupy jako queer čtení, ekokritiku, postkoloniální perspektivy, odůvodňuje jejich východiska morální argumentace? Například ve smyslu „je správné“ dát hlas těm, kdo jsou umlčováni?

Přístupy, které zmiňujete, jsou často svázány s určitými identitami – a zde bych opětovně zdůraznil nutnost intersekcionálního pohledu –, které jsou znevýhodněné, potlačované, disidentní. V jistém smyslu může jít i o živou a neživou přírodu, které se, paradoxně opět skrze texty vytvořené člověkem pro lidi, tímto způsobem dostává větší pozornosti, ohledu a péče. Myslím si ale, že kdyby tyto typy čtení literárních textů znamenaly jen sebepotvrzování určitých marginalizovaných identit, případně jejich emancipace, bylo by to jednostranné a nezáživné. Jde spíš o to, uvědomovat si, jak literární reprezentace i samotná instituce literatury participují na strukturách moci, které se týkají nás všech, což je samo o sobě pozoruhodné poznání. Literární texty dokážou tyto struktury a situace zviditelňovat s mimořádnou naléhavostí, subtilitou i ambivalencí. Literární texty s námi něco dělají, jinak bychom je nečetli, a my v nich můžeme tyto jevy doslova zakusit, a současně od nich i získat určitý odstup, protože to je stále „jenom“ literatura. V tomto smyslu je „estetická distance“ účinná a cenná právě i z etického hlediska. Jde o kultivaci určité citlivosti. My pochopitelně nemusíme na hru přistoupit, můžeme být třeba poněkud znechuceni genderovými reprezentacemi v jinak vynikajícím realistickém románu, ale to je součást celé věci, našeho etického zcitlivění. Etický imperativ literatury bychom pak mohli vyjádřit nikoli tak, že literární text moralizuje a vede čtenáře za ručičku, ale že mu především nabízí zkušenost alterity.

Mohou mít literární a umělecká díla morální hodnotu i v jiném smyslu, než že reprezentují „správnou“ ideologii? Má smysl uvažovat například o něčem takovém, jako je „etika vyprávění“?

To souvisí s tím, o čem jsem mluvil před chvílí. Domnívám se, že takovou hodnotu literární díla zcela nepochybně mají. Každý román, povídka nebo báseň přece nějakým způsobem aktivuje naši – v mnohém implicitní, nejednoznačnou a neucelenou – hodnotovou soustavu, na škále od úplné afirmace, jakou očekává didaktická literatura, po úplné zavržení, jaké někdy může nastat u děl takzvaně subverzivních, která testují různá společenská tabu – vezměme si prózy Georgese Bataille, Jeana Geneta, J. G. Ballarda, Kathy Acker a podobně. To nejzajímavější se pochopitelně odehrává mezi oběma krajními póly, kam patří většina literárních děl. Nelze také paušalizovat, literatura zahrnuje různé mody a žánry; specifickou etiku mají například literární biografie a autobiografie, paměti, svědectví, respektive příbuzné žánry jako biofikce a autofikce.

Uvedu dva příklady. Jedním z literárních textů o holokaustu, které nejvíce zarezonovaly v posledních desetiletích, jsou Laskavé bohyně Jonathana Littella. V tomto románu je vyprávění zprostředkováno inteligentním, kultivovaným, citově chladným příslušníkem SS. Právě promyšlené vyprávěcí hledisko je zde základním zdrojem morálního zážitku z četby. Jiným způsobem přistupuje k etickým otázkám současná mladá hvězda francouzské literatury Édouard Louis, který v nemilosrdných autofikčních narativech, jako je zejména jeho první román Skoncovat s Eddym B., tematizuje mizérii dětství a dospívání queer osoby v homofobním a rasistickém prostředí pracující třídy na francouzském venkově. Jeho narativy pochopitelně nemají za účel chudé vrstvy dehonestovat, naopak v bourdieuovském rámci zviditelňují daný sociální habitus a jeho příčiny, nicméně způsob vedení sociální kritiky je tu mnohovrstevnatý a čtenář se ocitá před dost složitými etickými dilematy. Oba autoři jsou eticky angažovaní, ale šikovně se vyhýbají narativům à la thèse.

A co etika čtení? Například „čtení proti srsti“ nebo subverzivní čtení – není to něco, co překračuje ecovské „meze interpretace“? Má text svá „práva“?

Domnívám se, že obecná etika interpretace – bez ohledu na to, jaký konkrétní přístup k textu zvolíme – spočívá v tom, reagovat důsledně na podněty textu, na překážky, které nám klade, nic si neusnadňovat, ale poctivě rozvíjet hermeneutický kruh. Sociálněkontextové přístupy k tomu většinou vyžadují i nemalou literárněhistorickou erudici a znalost různých sociálních jevů. Současně by měl být přítomen prvek badatelské sebereflexivity, protože vždy interpretujeme z určité omezené, determinované pozice. Ecovské pojetí je těmto způsobům četby poněkud vzdálené, protože vychází z premisy, že máme­-li text interpretovat plauzibilně, musíme se hlavně řídit pokyny, které nám sám dává. Je to pojetí nosné, nicméně poněkud jednostranné. Osobně mi – na rozdíl od Eca – vůbec nevadí „po­­užití“ textu, které Eco klade proti jeho „regulérní“ interpretaci: jde o to, kdo a jak důmyslně a přesvědčivě text „používá“. O svá práva se totiž text přihlásí mimo jiné tím, že bude­-li naše interpretace povrchní, nikoho dalšího o ní nepřesvědčíme. Subverzivní čtení ve skutečnosti většinou znamená takové čtení, které nezapadá do kánonu dosavadních čtení, tedy toho, jak by text „měl být“ čten. Pak je zcela v pořádku a je vlastně i etické se dosavadním omezujícím čtením postavit. Zejména se to týká klasické literatury, kterou je současně třeba tímto způsobem – novými, překvapivými čteními – i oživovat. Ze sváru různých interpretací, jak známo, literární texty čerpají novou energii.

Moderní západní umění má tendenci zdůrazňovat rozchod estetiky a etiky. Je tento postoj dnes ještě udržitelný?

To je nesmírně zajímavá a komplexní otázka, kterou není možné pojednat v krátkosti. Jen tedy naznačím možné směry odpovědi. Za prvé k tomuto rozchodu, který se týkal v prvé řadě teorie, nedošlo dříve než ve druhé polovině 18. století. Výrazné tendence literatury 19. století zdůrazňující umění pro umění nebo jeho amorálnost, přičemž obojí nacházíme už u Charlese Baudelaira, ovšem ve skutečnosti disponují pouze jinou formou morální inteligibility. Třeba dekadentní dandy svým okázalým odmítáním konvenční morálky jen stupňuje etický nárok „být sebou samým“, autenticky rozvinout potenciál své osobnosti, který na subjekt klade modernita. Techniky subverze, s jakými se později setkáváme například u Jeana Geneta, mísícího ve svých prózách zločin, sex mezi muži a estetismus, uvádějí v potaz hodnotové rámce čtenáře a svým hyperbolizovaným akcentováním homosexuální zkušenosti spektakulárně přivádějí na světlo marginalizovanou identitu, předkládají ji k možné identifikaci i k estetickému prožití.

Akcentovaná „amorálnost“ umění a literatury je tedy výsostně etickým fenoménem. Pěkně o těchto otázkách píše v knize Láska k přehnanému Peter Demeter. Pro příklad explicitně sociálně angažované tvorby, která má současně punc subverzivity, můžeme sáhnout třeba k filmům Piera Paola Pasoliniho, zejména k jeho účinné, stále aktuální a působivé kritice spolčení fašismu, klerikalismu a kapitálu ve filmu Saló aneb 120 dnů Sodomy na motivy de Sadova románu. Je příznačné, že velká díla moderní literatury, jako jsou Paní Bovaryová Gustava Flauberta, Lawrenceův Milenec lady Chatterleyové nebo i Joyceův Odysseus, čelila ve své době morálním odsudkům, právním postihům a cenzuře.

Na druhou stranu ale také samotný avantgardní požadavek antimimetického kultivování radikální formy má podstatnou etickou dimenzi: jde o hledání adekvátních způsobů reprezentace současného světa, odmítnutí konzervativních, petrifikovaných hodnot a boj proti komodifikaci umění. Postmoderní důraz na pluralitu, konec metanarativů a vyhlášení „války jednotě“, řečeno s Jeanem­-Françoisem Lyotardem, nepochybně taktéž můžeme vnímat v etickém světle. Současné návraty k některým typům sociálně a environmentálně angažované literatury pak v sobě v různém poměru spojují jak momenty sociálně kritického realismu, tak zmíněné experimentální tradice. A máme tu konečně i otázku, kterou položil Jacques Derrida a po něm jiní: Může literatura vydat svědectví? Zdá se, že například tvorba vznikající v extrémních situacích nesvobody v totalitních režimech 20. století naznačuje kladnou odpověď.

Vrátí­-li se etická perspektiva do uvažování o uměleckém díle, je nutné nějakým způsobem revidovat již ustálené koncepty – třeba pojetí autora?

Jedním z „obratů“, jimiž literatura v relativně nedávně době prošla, byl také takzvaný ethical turn, k jehož iniciátorům patřili Martha Nussbaum nebo Wayne C. Booth. Doporučit lze například pozoruhodnou práci Dereka Attridge The Singularity of Literature [Singularita literatury] a inovovanou verzi této knihy nazvanou The Work of Literature [Literární práce]. Attridge navazuje na některé linie zejména francouzského myšlení a zdůrazňuje, že tvorba i četba literárního textu je především setkáním s Jiným/Druhým, které/ho máme vítat a otevřít se mu. Navazuje v tom na Emmanuela Lévinase, Jacquesa Derridu a třeba i na pojetí události u Jeana­-Françoise Lyotarda, který říká, že avantgardní dílo je výzvou k absolutní otevřenosti tomu, co přichází, co teprve nastává, a co proto nelze reprezentovat. To je možná poněkud neobvyklé, nicméně silné pojetí etické role literatury. Právě koncept autora však v rámci takzvaného návratu autora, jehož podstatnou součástí je i Attridgeovo dílo, prochází výraznou proměnou. Autor již není nepřítomný nebo mrtvý, jak to postulovali Roland Barthes a v poněkud odstíněnější podobě Michel Foucault: jeho obraz či autorská postura, jak se konstituuje v samotném textu i mimo něj, tvoří podstatný rámec sémantiky i recepce literárního textu. K tomuto tématu se lze mnohé dočíst v nedávno vydané knize Anny Schubertové Stávám se řečí. Současná frankofonní teorie diskursu a autorské sebeprezentace, k níž se řadí badatelé jako Dominique Maingueneau či Ruth Amossy, pak zajímavě revitalizuje pojem étos z aristotelské triády logos–patos–étos, aniž by rezignovala na impulsy kritiky role autora ve zmiňovaných pojetích.

Legitimizuje zdůrazňování etických nároků na recepci uměleckých děl aktuální projevy takzvané cancel culture?

To je složitá a výbušná otázka. Jak jsem uvedl, etická inteligibilita literárního díla se uplatňuje právě tak – ne­-li silněji – tehdy, když díla testují hranice společensky přijatelného. To ovšem není úplně nevinná hra a nejen z pohledu konzervativní, ale i liberální morálky se může snadno ocitnout za čárou. Vy se ale asi ptáte na taková díla, v nichž se vyloženě objevuje sexismus a další formy násilí, respektive na to, co se stane, když jejich autoři vyjadřují sexistické, rasistické, homofobní, transfobní a podobné názory, případně se takto sami chovají. Což samozřejmě není totéž a všechny tyto jevy jsou navíc předmětem intenzivního společenského vyjednávání a kulturních válek. V minulém století byla tato dilemata asi nejvíce spojena s autory, kteří si zadali s nacismem anebo s antisemitismem, ať už to byli Martin Heidegger, Wyndham Lewis, Leni Riefenstahl, Louis­-Ferdinand Céline, Robert Brasillach a mnozí další včetně některých českých spisovatelů – například Jakuba Demla. „Kontaminuje“ tento fakt jejich dílo? Existují serióz­ní interpretace Célina, a tím spíš Heideg­gera, které se snaží ukázat, jak dané ideologie texty těchto tvůrců prostupují. Proti oddělování etického působení osoby a díla mluví také v 19. století upevněná a stále poměrně silně vnímaná tradice společenské odpovědnosti spisovatele.

Nenakládáme toho ale spisovatelům příliš? Spisovatel i další tvůrci jsou každopádně lidé jako kdokoli jiný, podléhají morálním soudům i zákonům. Když je dostihnou, má to celkem logicky důsledky také pro jejich kariéru. Veřejné mínění bohužel ne vždy ctí presumpci neviny a nelze přehlédnout, že řada osobností je takto vytrestána do jisté míry exemplárně, zatímco jde o systémový problém, který právě i jejich chování umožnil. Společnosti lze ale těžko vytýkat, že se nechuť vůči jejich osobám přenáší i na výsledky jejich práce. Autora a dílo se můžeme stokrát snažit teoreticky oddělit, nicméně praxe tak důsledná a čistá nikdy nebude. Sociální kontexty se na recepci podílejí, ať chceme nebo nechceme, takže když si teď poslechnu nahrávku Jamese Levina anebo si přečtu studii Avital Ronell, kontroverze kolem jejich osoby mi asi na mysl přijdou. Resentiment někdy časem vyvane, anebo se naopak stane součástí kódu, jako tomu je v případě Heideggera nebo Célina.