Francouzskou veřejnou debatou kromě možných kandidátů či kandidátek na prezidenta hýbou také názory na nový dokumentární film novináře a poslance za Nepoddajnou Francii (La France Insoumise) Françoise Ruffina, který nese název Ženy do boje (Debout les femmes). Jak zmiňuje reportáž na rozhlasové stanici France Inter ze 14. října, hlavními hrdinkami dokumentu jsou ženy vykonávající feminizované, špatně ohodnocené, společností opomíjené, ale přitom stěžejní profese. „Jako například Jeannette, šedesátiletá žena původem z afrického Konga, která vstává každý den ve čtyři, aby se ze svého bytu na pařížském předměstí mohla dostat na nádraží Gare de Lyon, odkud se vždy vydá metrem do Národního shromáždění, kde od roku 2008 pracuje. Jako uklízečka. A přesně tak se před rokem seznámila s poslancem Ruffinem,“ představuje očekávaný snímek autor reportáže. Jeannette, která do Francie přišla s manželem a dcerou v roce 1996, se rozhodla zaťukat na dveře „nepoddajného“ poslance, aby podpořila jeho boj za zvýšení mezd všech, kteří pracují ve službách v Národním shromáždění. Není samozřejmě jediná, kdo pečuje o to, aby se zákonodárci cítili dobře a bezpečně – kromě uklízeček jde o kuchařky, techniky, instalatéry a další. V roce 2020 se všem těmto pracovníkům konečně zvedl příjem, nyní si měsíčně přijdou až na 1 300 eur.
Snímkem se zabývá i deník Le Monde v textu ze 13. října, tedy v den, kdy proběhla premiéra v kinech. Rekapituluje, že Ruffin je autorem dvou velmi povedených dokumentů, Merci, patron (Díky, šéfe, 2016), kde odtajňuje praktiky miliardáře Bertranda Arnaulta, a J’veux du soleil! (Chci trochu slunce!, 2019), který sleduje hnutí žlutých vest. Cílem nového snímku je představit francouzské společnosti jeden z jejích neduhů – skutečnost, že velké množství žen vykonává důležité profese, ale velmi často za ně nejsou dostatečně a důstojně ohodnoceny. Jedná se o uklízečky, školní asistentky, sociální pracovnice, pečovatelky v domech seniorů, zdravotní personál v nemocnicích. Ruffin se rozhodl vykreslit jejich portréty a prožít s nimi každodenní hon za přežitím. Ten mnohdy začíná velmi brzy ráno, jelikož protagonistky si nemohou dovolit bydlet jinde než na vzdálenějších předměstích, odkud se musí každý den dvě a více hodin dostávat přeplněnými příměstskými vlaky na svá pracoviště. Le Monde se domnívá, že poslanec velice vědomě využívá svého postavení k tomu, aby dal hlas lidem, kteří jsou dle jeho vlastních slov neviditelní a jichž se na názor nikdy nikdo nezeptá, ale bez nichž by se nám žilo podstatně hůř.
V říjnu uběhl rok od kruté vraždy učitele dějepisu a zeměpisu Samuela Patyho. Týdeník Marianne publikoval 14. října ve spolupráci se sociology z institutu Ifop průzkum veřejného mínění, který je podle šéfredaktorky levicového časopisu Natachy Polony šokující. Vyšlo totiž najevo, že jedna pětina z dotazovaných ve věku 18–30 let zcela neodsuzuje brutální dekapitaci středoškolského učitele, jenž v hodině ukazoval žákům karikatury proroka Mohameda. Třiadvacet procent dotazovaných pak nesouhlasí s jeho pedagogickými metodami. Článek hovoří také o tom, že se událost stala podobně jako atentáty na redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo momentem, který rozděluje společnost. V některých školách se dokonce žáci i učitelé vzájemně oslovují jménem zavražděného učitele, aby vyjádřili postoj nebo i výhrůžku. „Nedělej Patyho,“ častují se vzájemně učitelé s žáky.
Tématem francouzských médií byl na podzim také český premiér Andrej Babiš, jenž několik dní okupoval úvodní strany renomovaných deníků. Několik takových si kladlo otázku „Kdo je Andrej Babiš?“. Například deník Libération přišel 5. října s titulkem „Je český předseda vlády Andrej Babiš u konce s dechem?“. Francouzské novináře zejména zajímalo, jaký vliv budou mít zjištění v kauze Pandora Papers na blížící se české sněmovní volby. Babiš se dle článku nechal opakovaně na domácím hřišti i v zahraničí slyšet, že žádné majetky ve Francii nevlastní ani nikdy neměl žádné off-shore společnosti. Jeho vyjádření se ale v souvislosti se zjištěními začala měnit, až se k vlastnictví zámku ve vesničce Mougins, která leží nedaleko letoviska Cannes, nakonec přiznal. Zakoupil jej v roce 2009 za čtrnáct milionů eur, což je dle Libération cena vskutku neodpovídající. Deník krátce shrnuje Babišovo dosavadní politické angažmá a velmi trefně se opírá do celé řady kontradikcí – vztahu k Evropské unii, migrační otázce nebo k Polsku a Maďarsku.