Prach jsi a v zeleň se obrátíš

Artušovský cyklus není uceleným mýtem, ale souborem příběhů, jež se vyvíjely v čase. Původně velšská mytologie je základem státotvorného mýtu britského impéria, zároveň se ale artušovské příběhy rozšířily do celé Evropy a staly se oslavou rytířských ctností. Každá společnost si je interpretovala po svém a dnes jsou klíčovou součástí světové popkultury. Jedním z nejznámějších příběhů tohoto cyklu je Sir Gawain a Zelený rytíř, v němž se prolíná pohanská mytologie s křesťanskou symbolikou. Zelený rytíř v různých variacích svého příběhu vystupuje jako válečník v zelené zbroji, ale též jako skutečný zelený muž, manifestace přírodních sil.

Už J. R. R. Tolkien jej považoval za nejobtížněji uchopitelnou postavu artušovského cyklu, v němž má jinak každý jasně danou úlohu i pozici v hierarchii vztahů. Může vystupovat coby tvořivá síla, která testuje odvahu a charakter rytířů, i démon, jenž je vyzývá na souboj. Loweryho Zelený rytíř je mytická bytost, která klade na své vyzyvatele tíhu poznání vlastní smrtelnosti. O Vánocích vyzve rytíře kulatého stolu k jednoduché hře. Přijme jakoukoli ránu, pokud ten, kdo ji zasadil, strpí do roka a do dne tu samou na oplátku. Synovec krále Artuše sir Gawain mu po krátkém přemýšlení setne hlavu, Zelený rytíř ovšem neumírá. Vrátí se do své Zelené kaple, kde jej obrůstá trní a mech, a trpělivě očekává Gawainův příchod. Mladý muž známý nikoli svými ctnostmi, ale především sklonem podléhat světským radovánkám se mezitím oddává rychle nabyté slávě a záměrně vytěsňuje důsledky svého unáhleného činu.

Na rozcestí času

Když se konečně vydává splnit svůj úkol, nečeká jej pevný itinerář zkoušek. Namísto toho podstupuje meditativní výpravu do míst, kde se prolíná realita raně středověkého křesťanství s pohanskou magií a přírodními cykly. Ostatně ani Gawainův pohyb není lineárním směřováním k jasnému cíli, ale kroužením v časoprostoru mezi tím, co je, a tím, co by být mohlo. Kameraman Andrew Droz Palermo dokáže minimalistickými postupy znázornit změněný tok času. Poté, co téměř na dohled od hradeb Kamelotu padne Gawain do rukou lapků, kteří jej spoutaného zanechají napospas osudu, kamera se odpoutá od jeho těla a volně se pohybuje tam a zpět. V jediném hladkém záběru obkrouží lesní mýtinu, kde v proudech světla víří mezi stromy listí a prach. Když se obraz ustálí na Gawainově vybělené kostře a vzápětí absolvujeme tentýž pohyb zpět, proniká do zvuků lesa a ptačího zpěvu zlověstné skřípění, vrzání a klepání. Přítomnost tu koexistuje s budoucností, jako by svět byl unavený stroj času se zrezivělou mechanikou, který těžkopádně přepíná své nastavení.

Gawain putuje rozlehlým a neprobádaným vesmírem, který je protkaný nekonečnými možnostmi. Nevstupuje tak do reálného prostoru, ale spíš navštěvuje mikrosvěty rytířských topoi s vlastními pravidly a uspořádáním. Fungují jako ozvěny událostí, které příchozí svou přítomností oživuje. Z mlhy a deště, kdy není vidět na krok, se třeba náhle vynoří hrad. Obývají jej Pán a Paní, která vypadá úplně stejně jako Gawainova milenka, již zanechal na Kamelotu. V jídelně, kde s nimi sedí záhadná stařena se zavázanýma očima, vítají svého hosta slovy „dnes tu jsme a zítra nebudeme“. Život v jejich sídle evokuje hororovou smyčku, která se spouští Gawainovým příchodem a po jeho odchodu se resetuje do výchozího nastavení, aby přijala dalšího návštěvníka.

Mračna, bláto a déšť

Gawainův pobyt se pak řídí snovou logikou, v níž není zřejmé, zda mu jsou hostitelé nápomocní v naplňování jeho poslání, anebo se naopak stává obětí jejich bizarních her. V nich jako by účinkovaly všechny podivné objekty, jež se v sídle nacházejí; od portrétů, které Paní tvoří alchymickým působením nejrůznějších emulzí a světla, až po tapiserie, na nichž se stírá rozdíl mezi lovci a kořistí. Podobné kuriozity se ovšem nevrší pouze v hradních kabinetech, ale prostupují celý Gawainův svět. Lowery přetváří klasickou středověkou látku osobitou tvůrčí vizí, podobně jako to udělal třeba Ari Aster se švédským folklorem ve filmu Slunovrat (Midsommar, 2019).

Její součástí je rovněž způsob dívání se na nehostinnou krajinu, přes niž se valí mračna, bláto a déšť. Vlhkost, která se vpíjí do země, příbytků i oděvů, je přímo hmatatelná. Lowery šetří prvoplánovými obrazy rozlehlých scenerií, jimiž se prohání vítr. Raději se soustředí na Gawainův bezradný výraz vyjeveného trumbery. Přírodu a její rytmy zachycuje v tlumeném polosvětle; nebe a zemi sjednocují všudypřítomné tóny zeleně od smaragdově syté po hnilobný pel. Umocňuje tím atmosféru světa na pomezí reality a magie, jehož perspektiva se může kdykoli vychýlit nečekaným směrem, a to, co bylo nahoře, se hned v příštím okamžiku ocitá dole.

Gawainův zelený úděl

Kostýmní výtvarnice Malgosia Turzanska (Stranger Things, od roku 2016, Nikdys nebyl, You Were Never Really Here, 2017) pro film navrhla šaty i artefakty, do nichž zdařile promítla zmíněnou vykloubenost z časoprostorových souřadnic. Její kostýmy jsou pozoruhodným spojením znalosti historie odívání i současných trendů a technologií. Preferuje dřevo nebo kov a veškerou kůži nahradila rostlinnými materiály. Tělo Zeleného rytíře působí, jako by bylo prorostlé kůrou. Král Artuš a královna Guinevra nosí subtilní zlaté koruny připomínající svatozář ze středověkých ikon, zatímco extravagantní róba, kterou obléká Paní, patří spíš na hollywoodskou premiéru než do hradu ztraceného kdesi na blatech. Guinevřiny šaty jsou zase pošité drobnými kovovými ozdobami, které znázorňují rostliny, zvířata i lidi a jsou inspirovány zástavami, jež dostávali panovníci od svých poddaných coby výraz vděku a zbožštění.

Lowery není příznivcem snadných řešení a nespoléhá se na jednoduché volby. Prokázal to už svým ceněným filmem Přízrak (A Ghost Story, 2017), v němž Casey Affleck ztvárnil ducha, který přihlíží, jak jeho blízcí opouštějí místo, k němuž je sám navždy připoután, a jak se toto místo proměňuje v čase. V Zeleném rytíři zase Lowery dokonale vytěžil skutečnost, že jen málokterý artušovský příběh je tolik otevřený aktualizacím. Přestože se odehrává v souřadnicích fantaskního světa odříznutého od historických souvislostí, tím, jak tematizuje proměnlivost a pomíjivost věcí, vypovídá cosi univerzálního o naší stávající existenci.

Stejně jako hrdina Přízraku se i Gawain konfrontuje nejen se svou konečností, ale především se strachem z toho, že bude zapomenut. Od chvíle, kdy Zelený rytíř opustil Kamelot, jej pronásleduje otázka, zda je lepší skončit bez hlavy, anebo bez osobní integrity. Jeho výprava za odpovědí není heroic­kým vzepětím těla a ducha, ale unikátní přehlídkou selhání a slabostí, na jejímž konci se rytířská čest i světská sláva vyjevují jako prázdné a bezcenné nádoby. Jedinou jistotou tváří v tvář smrti pro něj totiž zůstává zjištění, že v životě nakonec nejde o nic jiného než o schopnost obstát sám před sebou.

Autorka je filmová publicistka.