Proti střízlivosti

Své spílání hodlám směřovat především vůči próze, nikoli poezii, a především vůči románům, nikoli dramatu; moje námitky budou stručné, zjednodušující, abstraktní a možná až příliš úzkoprsé. Není třeba hledat v nich nějakou vycizelovanou vizi „funkce spisovatele“. Jeho funkce spočívá v tom, aby psal ty nejlepší knihy, jaké svede. Následující poznámky souvisejí s pozadím současné literatury v liberálnědemokratických státech (zvlášť v těch, které podporují sociální politiku) a dotýkají se ho způsobem, který by měl zajímat všechny seriózní kritiky.

Žijeme ve věku vědy, v antimetafyzických časech, kdy náboženská dogmata, obrazy a zásady ztratily mnoho ze své síly. Nevzpamatovali jsme se ještě z předchozích dvou válek ani ze své zkušenosti s Hitlerem. Zároveň neseme odkaz osvícenství, romantismu a liberální tradice. To vše patří k prvkům, z nichž vychází naše dilema, jehož hlavní rys podle mého názoru spočívá v tom, že jsme zdědili příliš povrchní a chatrnou představu o lidské povaze. Pokusím se to vysvětlit.

Člověk jako izolovaný suverén

Stejně jako noviny je i filosofie zároveň vodítkem i zrcadlem své doby. Podívejme se rychle na anglosaskou filosofickou tradici a francouzskou filosofii, abychom viděli, jaký obraz lidské povahy můžeme z těchto dvou zásobáren moudrosti získat. Na anglosaskou filosofii měli největší vliv David Hume a Imma­nuel Kant a v současném filosofickém pohledu na člověka nelze jejich myšlenky přehlédnout. Tento pohled spočívá v kombinaci materialistického behaviorismu s dramatickou koncepcí jedince coby samostatné vůle. Obojí se elegantně podpírá a doplňuje. Od Humea se skrz Bertranda Russella odvozuje představa, že skutečnost je vposledku jen souborem hmotných atomů a že jakákoli smysluplná promluva se musí přímo či nepřímo vztahovat k takto chápané realitě. Nejexpresivnější shrnutí tohoto postoje představuje Wittgensteinův Traktát (1921, česky 1993). Nedávná filosofie – zejména pozdní Wittgensteinovy texty a z nich vycházející práce Gilberta Ryla – tento obraz trochu upravují. Atomární humeovská vize je v nich zavržena ve jménu (v mnoha ohledech obdivuhodné) pojmové analýzy, která klade důraz na strukturální závislost pojmů na veřejném jazyce, v němž jsou vyslovovány. Tato analýza má důležitý dopad na filosofii mysli a ústí v jakousi modifikovanou verzi behaviorismu. Zhruba řečeno: můj niterný život je pro mě, stejně jako pro ostatní, odhalitelný jen tím, že je popisován pomocí veřejných a sdílených pojmů, tedy pojmů, které lze zkonstruovat jen na základě pozorovatelného chování.

To je jedna – humeovská a posthumeovská – strana obrazu. Na druhé straně se od Kanta (a rovněž od Thomase Hobbese a Jeremyho Benthama) prostřednictvím Johna Stuarta Milla odvozuje zobrazení jedince coby svobodné racionální vůle. Po škrtnutí Kantových metafyzických představ, z nichž toto pojetí vyrůstá, je tento jedinec nahlížen jako izolovaná bytost. Když se k tomu přidá trocha utilitaristického optimismu, zdá se, že jej lze neustále vzdělávat. A když se přihodí ještě špetka současné psychologie, je vnímán jako někdo, kdo může plně poznat sám sebe pomocí metod vlastních vědě i zdravému rozumu. Takto před námi vystupuje dnešní člověk v mnoha etických pojednáních z poslední doby a myslím, že to do značné míry odpovídá i obecnému povědomí.

V krystalicky čisté podobě se s takto vyobrazeným člověkem setkáváme v knize Stuarta Hampshirea Thought and Action (Myšlení a jednání, 1959). Narazíme v ní na racionální a veskrze svobodnou bytost, byť se může případ od případu lišit míra, s níž si uvědomuje (v tom nejběžnějším smyslu, který zajímá právníky) to, co dělá. Z morálního hlediska vystupuje jako suverén nad vším, co posuzuje, a za své jednání nese plnou zodpovědnost. Nic jej nepřesahuje. Jeho morální slovník představuje praktický ukazatel, nástroj jeho voleb, indikátor jeho preferencí. Jeho vnitřní život se skládá z činů a voleb a také z jeho přesvědčení, která však mají rovněž povahu činů, jelikož každé přesvědčení lze rozpoznat jen prostřednictvím toho, co je vyjadřuje. Jeho morální argumenty, jež se opírají o učiněná rozhodnutí, odkazují k empirickým faktům. V morálních soudech si vystačí s jediným slovem: „dobré“ (či „správné“); se slovem, které referuje k rozhodnutí. Jeho racionalita se projevuje ve znalosti faktů, ať už se týkají světa nebo jeho samého. Zásadní ctnost pro něj spočívá v upřímnosti.

Liberální redukce

Obrátíme­-li se k francouzské filosofii (přinejmenším k té její části, která v poslední době nejvíce roznítila obecnou představivost, tedy k dílu Jeana­-Paula Sartra), spatříme v podstatě totéž. Přes všechno to, zač Sartre vděčí hegelovským inspiracím, je pozoruhodné, jak hluboce je jeho obraz člověka ponořen v kantovské tradici. Jedinec je tu opět vyobrazen jako osamocená a zcela svobodná by­tost. Žádná skutečnost jej netranscenduje, není tu nic jako větší či menší míra svobody. Na straně jedné stojí změť psychologických tužeb, sociál­­ních zvyků a předsudků, na straně druhé vůle. V duši se samozřejmě odehrávají určitá (v zásadě hegelovská) dramata, avšak vůle je i nadále izolována – z toho pramení „úzkost“. A také zvláštní protiburžoazní nádech Sartrovy filosofie, který přitahuje tolik intelektuálů: tradiční pohled na lidskou povahu a její ctnosti se tu ocitá v podezření z pokrytectví. Upřímnost představuje i tady jedinou skutečnou ctnost. Bez ohledu na veškeré námitky, jež lze vůči Sartrovi vznášet, není, myslím, náhoda, že tento působivý obraz tak výrazně zasáhl do našich představ. Jeho marxističtí kritici mohou oprávněně tvrdit, že se v něm odráží podstata toho, jak liberálové pohlížejí na lidskou povahu.

Dnešní podoba sociálního státu je z velké části výsledkem socialistického myšlení a také úsilí o sociální změnu. Zdá se, že tím byla jistá bitva dobojována; a s jejím koncem zavládla i letargie týkající se zásad, v jejichž jménu se vedla. Srovnáme­-li formulace původní zakládající listiny Labour Party s textem, který ji před nedávnem doplnil, všimneme si typického ochuzení jazyka i myšlenek. Koncepce sociálního státu je odměnou za „empirismus v politice“. Předkládá nám soubor nepochybně žádoucích, avšak omezených cílů, které lze formulovat bez jakékoli teorie; fakt, že o ně usilujeme a že se spokojíme s tím, aby jejich představa dominovala té části politické scény, jež má teoretizování přirozeně blíž, znamená, že jsme se svých teorií do značné míry vzdali. Naše klíčové pojmy pořád představují jen oslabenou verzi Millovy rovnice: svoboda, v níž spočívá jádro lidského charakteru, rovná se štěstí. Proti utilitarismu už měla dávno vypuknout vzpoura, ale z mnoha důvodů k tomu dosud nedošlo. V roce 1905 sice John Maynard Keynes a jeho přátelé uvítali filosofii G. E. Moorea, jenž rehabilitoval koncept zkušenosti a od mechaniky jednání obrátil pozornost na vnitřní život lidí; ale Mooreův pojem „zkušenosti“ byl příliš plytký a éra vědy zaměřená na snadno dosažitelné empirické cíle dávala přednost filosofii, jež byla orientována více behavioristicky.

Oč jsme tím přišli? Anebo co jsme možná nikdy neměli? Trpíme obecnou ztrátou po­­jmů, absencí morálního a politického výraziva. Už nepoužíváme kdysi rozšířený mnohovrstevnatý obraz rozmanitých lidských a společenských ctností. Už nenahlížíme na člověka na pozadí hodnot a skutečností, jež jej přesahují. Představujeme si jej jako statečnou obnaženou vůli, kterou obklopuje jednoduše popsatelný empirický svět. Obtížnou představu pravdy jsme nahradili lehce uchopitelnou představou upřímnosti. K tomu je třeba přičíst, že jsme uspokojivou liberální teorii lidské povahy ve skutečnosti nikdy neměli; teorie, která chápala člověka jako svobodnou bytost, samostatnou, a přece vztaženou k překypujícímu a složitému světu, z něhož se coby morální tvor má co učit, nám stále chybí. Nekriticky přebíráme pohled liberálů tak, jak leží a běží, protože bychom rádi popostrčili lidi, aby sami sebe chápali jako svobodné – i za cenu toho, že pozadí jejich životů pustíme ze zřetele.

Krystaly a publicistika

Osvícenství zproblematizovalo otázku lidské povahy způsobem, který jsme nikdy nevyřešili. S pomocí pojmů, které máme k dispozici, ji ani nedokážeme pořádně zformulovat; je zvláštní, že se nacházíme v podobném stavu jako v osmnáctém století. Neopustil nás racionalistický optimismus ohledně prospěšnosti vzdělání, nebo spíš technologie. A ten se v nás pojí s romantickou vizí „lidské situa­ce“: s obrazem člověka jako nahého a osamoceného individua, což je představa, která s koncem druhé světové války pozoruhodně nabrala na síle.

Osmnácté století bylo dobou racionalistických alegorií a moralit. Devatenácté století naproti tomu představuje věk románu, který svou sílu čerpá z dynamického napětí, jež vzniká ze spojení představy člověka s představou společenské třídy. Díky tomu, že společnost devatenáctého století byla tak živelně proměnlivá, a protože se mohlo zdát, že v jejím rámci splývá „individuum“ s reprezentovaným „typem“, bylo možné řešení dilematu předcházejícího století odložit na později. Ponechané stranou zůstalo až do dnešních dnů. Avšak dnes, kdy už struktura společnosti není tak zajímavá ani dynamická jako v devatenáctém století, kdy nás sociální politika zbavila řady naléhavých otázek a kdy bereme hodnotu vědy za něco, co nelze zpochybňovat, stojíme před obzvlášť temnou a matoucí podobou problému, který nás mlčky provází už z doby osvícenství nebo od zrodu moderní liberální společnosti.

Porovnáme­-li literaturu dvacátého století s literaturou století předešlého, všimneme si podstatných rozdílů. Už jsem zmínila, že osmnácté století bylo dobou, kdy byla představa o lidské povaze jednotná. Romány devatenáctého století se nezabývaly „lidskou situací“, místo toho se soustředily na nejrůznější realisticky vykreslené jednotlivce zápolící v rámci společnosti. Ve dvacátém století se román naproti tomu zpravidla podobá buď krystalu, anebo publicistice: jde o drobný, kvazi alegorický útvar zpodobňující „lidskou situaci“, v němž nevystupují „postavy“, jak je známe z devatenáctého století, anebo máme co do činění s rozsáhlým, beztvarým, kvazi dokumentárním souborem – jakýmsi zdegenerovaným potomkem románů devatenáctého století, který s pomocí bezvýrazně konvenčních figur vypráví nějaký přímočarý příběh oživený empirickými fakty. Žádná z těchto forem se ovšem nedokáže dotknout problému, který tu popisuji.

Sluší se podotknout, že pokud má dnes beletrie podobu buď krystalu, anebo publicistiky, patří „krystalická“ díla obvykle mezi ta lepší. Právě o ně totiž usilují autoři, kteří berou psaní vážně. Možná se nám vybaví ­ideál „střízlivosti“, který si spojujeme se symbolisty a autory, jako byli T. E. Hulme, T. S. Eliot, Paul Valéry nebo Ludwig Wittgenstein. Tato „střízlivost“ (neokázalá jemnost, čistota, do sebe zapouzdřený jas) je odplatou za romantismus. Anebo spíš ztělesňuje pozdní formu romantismu. Čistý, jasný, do sebe pohroužený „symbol“ – shodou okolností přesně to, co by mělo umění představovat podle předchůdce liberalismu i romantismu Kanta – je analogickým odrazem osamělého, do sebe pohrouženého člověka. Je to zároveň vše, co nám zbude z nadpozemského charakteru romantismu poté, co z něj vymažeme „nesourodé“ emancipační a revoluční prvky. Pokušení spojené s uměním, pokušení, kterému podlehnou všechna umělecká díla s výjimkou těch největších, spočívá ve snaze utěšovat. Dnešní autoři, zděšeni důsledky současných technologií a (tak jako v Anglii) zbaveni filosofie nebo (jako ve Francii) vyzbrojeni zjednodušujícími, dramaticky znějícími teoriemi, se nás snaží ukonejšit buď mýty, nebo anekdotami.

Celkem vzato je jejich pravdou upřímnost a jejich imaginací fantazie. Fantazie buď rozplizle sní za bílého dne (publicistické historky), nebo pracuje s drobnými mýty, hračkami, krystaly. Oba z těchto způsobů vedou ke vzniku určité „snové nutnosti“ a žádný z nich se nepotýká se skutečností: proto je zde třeba mluvit o fantazii, a nikoli o imaginaci.

Úpadek stylu

Skutečné hájemství symbolů (v „symbolistickém“ slova smyslu) představuje poezie. Ale ani v ní nemusejí hrát symboly jednoznačně pozitivní roli, protože určitý aspekt symbolismu je v rozporu se slovy, z nichž jsou – jak jsme si znovu a znovu nuceni uvědomovat – básně vystavěny. Vliv toho, čemu kvůli stručnosti budu říkat „ideály symbolismu“, na ostatní oblasti slovesné tvorby každopádně stojí za úpadkem prózy. Výmluvnost vyšla z módy; vyšel z ní dokonce i styl, pokud se jím nerozumí ten nejprostší možný způsob vyjádření.

Jakkoli se T. S. Eliot a Jean­-Paul Sartre ve svých názorech rozcházejí, mají oba sklon zlehčovat prózu, které upírají jakoukoli imaginativní funkci. Poezie tvoří svébytné jazykové kvazi entity; próza, která je dobrá jen ke komentářům a vysvětlivkám, má bytostně didaktický, dokumentární a informativní charakter. V ideálním případě by byla průhledná: zapisujeme ji pomocí slov jen proto, že nemáme na výběr. Současnému stylu udává směr Hemingway; téměř si nelze představit, že by dnes někdo psal jako Walter Savage Landor. Současné anglické romány ostatně ve většině případů jako by ani nebyly psané – vzbuzují dojem, že kdyby je někdo překlopil do jiného média, nic by se nestalo. Anglickojazyčnou prózu dnes oživují jen cizinci jako Nabokov nebo Irové jako Beckett; jen oni jsou schopni její jazyk proměnit v látku, jež podněcuje imaginaci.

Když Tolstoj prohlásil, že umění vyjadřuje náboženskou citlivost své doby, byl pravdě blíže než Kant, který v něm spatřoval představivost laškující s rozvažováním. Souvislost mezi uměním a morálním životem slábne, protože i v samotných etických otázkách jsme ztratili cit pro strukturu a formu. Jazykově analytický i existencialistický behaviorismus spolu s filosofií vyrůstající z romantismu zredukovaly náš slovník a zjednodušily, či přímo ochudily náš pohled na lidské nitro. Je přirozené, že se liberálnědemokratická společnost nebude zabývat technikami sebezušlechťování, že nebude spatřovat ctnost v poznání, že bude možnosti volby dávat přednost před jasnou vizí a že jistoty, jež nám přináší sociální stát, ještě více oslabí naši potřebu zkoumat základy, na nichž současné liberální demokracie stojí. Z politických důvodů jsme povzbuzováni k tomu, abychom na sebe pohlíželi jako na zcela svobodné a odpovědné bytosti, které znají vše, co je potřeba, aby naplnily svůj život. Avšak právě to je jedna z věcí, o nichž Hume prohlašoval, že jakkoli snad v rámci politiky platí, samotnou skutečnost přitom zakrývají. Navíc – platí tato teze i v rámci politiky? Potřebovali bychom postkantovský, neromantický liberalismus, který nabízí jiný obraz svobody.

Cit pro členitost životů

Způsob, jak se stát svobodným, je mnohem složitější, než si John Stuart Mill představoval. Potřebujeme více pojmů, než kterými nás naše filosofie vybavily. Potřebujeme být schopni uvažovat o různých stupních svobody a zachytit – v ne­-metafyzickém, ne­-totalitárním a ne­-náboženském smyslu – aspekty reality, jež nás přesahují. Prostoduchá víra ve vědu doprovázená domněnkou, že jsme všichni racionální a naprosto svobodní, plodí nebezpečný nedostatek zájmu o zkoumání skutečnosti a neschopnost uvědomit si, jaké obtíže s sebou snaha o poznávání světa nese. Měli bychom se od sebestředného pojmu upřímnosti obrátit k excentrickému pojmu pravdy. Nejsme izolované bytosti, jež toliko svobodně volí, nečníme jako svrchovaní vládci nad tím, co posuzujeme; jsme za­­ostalá stvoření beznadějně zabředlá v realitě – ustavičně v pokušení deformovat její povahu vlastní fantazií. Naše současné pojetí svobody vede k víceméně snovému, fantasknímu přístupu ke skutečnosti; místo toho bychom potřebovali obnovit cit pro obtíže a spletitost morálního života i pro temnou stránku, kterou v sobě lidé nesou. Potřebujeme víc po­­jmů, jejichž pomocí bychom mohli zachytit podstatu našeho bytí; v morálních úvahách a postojích se koneckonců nelze hnout z místa jinak než tím, že obohatíme a prohloubíme pojmy, v nichž je formulujeme. Podle Simone Weilové je morálka věcí pozornosti, nikoli vůle. Potřebujeme nový slovník, jenž k pozornosti vede.

A právě v tom je literatura tak důležitá, zvlášť od té doby, co převzala některé z úkolů, jež dříve náležely filosofii. Prostřednictvím literatury můžeme znovuobjevit cit pro neprůhlednou členitost našich životů. Literatura nás může vyzbrojit proti konejšivému fantazírování a pomoci nám zotavit se z neduhů romantismu. Má­-li dnes vůbec literatura nějaký úkol, pak je to tento. Avšak má­-li jej splnit, musí próza znovu získat svou bývalou slávu, musí se jí navrátit přesvědčivost i síla řeči. Pro mě se přesvědčivá výmluvnost pojí se snahou vypovědět pravdu. Napadá mě v této souvislosti dílo Alberta Camuse. Všechny jeho romány jsou psané; avšak ten poslední – jakkoli není ani tak úspěšný, ani na sebe neupozorňuje tak očividně jako jeho dva předchůdci – se podle mě snaží vyjádřit pravdu s mnohem větším zaujetím. Camusův Pád (1956, česky 1966) reprezentuje to, co mám na mysli, když mluvím o přesvědčivosti a výmluvnosti.

Za pravdivý obraz svobody

Je s podivem, že současná literatura, která je tak posedlá násilím, obsahuje tak málo uvěřitelných portrétů zla. Naše neschopnost představit si zlo je důsledkem povrchního, teatrálního a – Hitlerovi navzdory – optimistického sebeobrazu, z nějž dnes vycházíme. Naše ustavičné nesnáze s formou a obrazností, náš sklon vytvářet díla, jež mají charakter buď krystalu, anebo publicistiky, představují symptomy situace, v níž jsme se ocitli. Forma sama nás může pokoušet k tomu, abychom své texty proměnili v drobné, do sebe pohroužené mýty, které si vystačí samy o sobě. Měli bychom svou pozornost odvrátit od konejšivé, snové nevyhnutelnosti romantismu, otočit se zády k průzračným symbolům, klamným siluetám sociálních typů, falešným celkům a upřít svůj pohled na skutečné, neproniknutelné lidské bytosti. To, že je neredukovatelná, neproniknutelná, jedinečná a nedefinovatelná, že je hodnotou sama o sobě, patří koneckonců k základním principům liberalismu.

V tom se nikdy neshodnu s marxismem, bez ohledu na to, jak moc budu kritizovat vyprázdněnost liberální koncepce svobody a lamentovat nad jednotou, jež se ze společnosti vytratila. Skutečnost nepředstavuje přesně vymezený celek. V tom, že si to uvědomujeme, že bereme ohled na vše, co je nahodilé, spočívá princip imaginace, což ji odlišuje od fantazie. Náš smysl pro formu, jenž je součástí naší touhy po klidu a útěše, může ohrožovat naši vnímavost a cit pro realitu přítomnou v pozadí. Proti útěšnosti formální dokonalosti, proti čistým dílům­-krystalům a zjednodušeným mýtům­-fantaziím, musíme postavit destruktivní sílu dnes tak nepopulárního naturalistického pojetí postav.

Tváří v tvář skutečným lidem se mýtus rozpadá; fantazii ničí nahodilost. Stejným způsobem se ovšem uvolňuje prostor pro imaginaci. Vzpomeňme si na Rusy, mistry nahodilostí. Přílišné nakupení nahodilých prvků samozřejmě může proměnit umění v novinařinu. Protože je však skutečnost neúplná, nesmí se umění neúplnosti bát. Literatura by měla vždy představovat bitevní pole mezi skutečnými lidmi a obrazy; a dnes je v ní třeba klást důraz především na silnější a komplexnější zastoupení skutečnosti.

V oblasti morálky i politiky jsme se připravili o klíčové pojmy. Literatura nám může poskytnout jak nový slovník pro vyjádření zkušenosti, tak pravdivější obraz svobody. Měli bychom si však uvědomit, že i umění zabydluje krajinu, v níž je vposledku veškeré lidské snažení „marné“. Snad jen Shakespeare dokáže vytvářet na té nejvyšší úrovni obrazy i lidské bytosti; a i takový Hamlet působí v porovnání s Learem jako odvar. Jen to největší umění dokáže posílit, aniž by konejšilo; jen ono, jak říká W. H. Auden, odolá našim pokusům užívat je stejně jako „kouzla a čáry“.

Z anglického originálu Against Dryness, publikovaného v časopise Encounter v lednu 1961, přeložil Jan Kolář.