Revoluční mravenečníci

Pojem kavalkáda je ve slovníku cizích slov definován jako slavnostní jezdecký průvod a asociuje mi dojem pompéznosti, lehké teatrálnosti, ale také všeobecného veselí a vzrušení z výjimečného momentu, který přerůstá jednotlivce a zároveň všechny přítomné spojuje. Londýnští experimentátoři Black Midi se na svém druhém albu nazvaném Cavalcade vydávají na velkolepou výpravu lemovanou fiktivními i reálnými velikány. V jednotlivých písních se objeví například vůdce kultu John L, hudební skladatel Markus nebo okouzlující filmová hvězda Marlene Dietrich, která skrývá vražedné tajemství. Skrze jejich smyšlené i skutečné osudy vyprávějí Black Midi především o bolesti, úpadku a prohře. Ačkoli se ale taková témata pojí spíše se skličujícími, depresivními příběhy, kapela se s nimi vyrovnává s notnou dávkou absurdního, až podvratného humoru, který albu dává další rozměr.

Oasis a Marlene Dietrich

Humor je podstatnou součástí DNA skupiny – prostupuje její prezentací v médiích i hudební tvorbou, a to jak na oficiálních nahrávkách, tak na obskurních releasech pro zasvěcené. To, že se neberou příliš vážně, ukázali Black Midi už na debutovém albu Schlagenheim (2019), především v singlu bmbmbm. Avantgardní skladba, ovlivněná zejména postpunkem a no wave, je záznamem manického vyprávění frontmana Geordieho ­Greepa o tajemné ženě s „velkolepým záměrem“. Humorné vyznění písně kapela ještě umocňuje při živém provedení – například během vystoupení na Pitchfork Music Festivalu v Chi­­cagu kytarista Greep během dramatické mezihry cituje riff z písně Champagne Supernova od Oasis. Tato koncertní momentka na okamžik rozbíjí napjatou atmosféru nečekaným motivem, než se Black Midi naplno vrhnou do divokého běsnění.

Album Cavalcade je podobných zvratů plné: úvodní frenetická progjazzová smršť John L náhle utichá, aby ji vystřídala poklidná a procítěná balada Marlene Dietrich, která svou atmosférou připomene raného Scotta Wal­­kera, ale také Stereolab. Podobně předposlední zběsilý track Hogwash and Balderdash skončí nečekaně, uprostřed nejvypjatějšího okamžiku, a poté se ozve tklivá akustická kytara, která pomalu otevírá závěrečný desetiminutový opus Ascending Forth. Náhlé zvraty ale přicházejí i v rámci jednotlivých písní: singl Slow nervózně osciluje mezi bouřlivým jazzcorem a postrockovou melancholií; skladba Chondromalacia Patella pro změnu kombinuje math rock s popem a končí poctivým heavy­metalovým riffem. Představuji si rozjařené výrazy členů kapely, když se tenhle nápad během jamování vynořil.

Hlavně se nebrat moc vážně

Geordie Greep serveru Vanity Fair prozradil, že jedním z hlavních taháků prvního alba měl být humor, jenže spousta posluchačů to nepochopila a brala písně vážněji, než jak byly zamýšleny. Na novince tedy Black Midi značně přitvrdili a dotáhli své surreálné vtípky do důsledku. Zářným příkladem je zmíněný track Hogwash and Balderdash, fantasmagorická píseň o strastech dvojice kuřecích muklů, kteří uprchli z vězení. Výsledek se pohybuje někde mezi Scottem Walkerem, poťouchlými legráckami à la Primus a animovanou taškařicí Slepičí úlet (2000).

Výše naznačené překvapivé zvraty a kombinace jsou nejen důkazem hráčských a skladatelských schopností členů kapely, ale také projevem toho, že si skupina chce hrát s posluchači. Jde přitom spíše o přátelské pomrkávání a vtipné shození sebe samé než o zlomyslný výsměch. V online rozhovoru, který s Black Midi vedl youtuber Anthony Fantano alias The Needle Drop, Greep tvrdí, že ústřední motiv z písně John L je „hloupý, ale drsňácký“ a že jeho hlavním smyslem je „prostě pořádná sranda“. Podle Greepa je podstatou humoru radost. „A proto chceme, aby taková byla i naše hudba – radostná.“ K tomu hudebník dodává: „Komedie je o tom dát lidi dohromady, kdežto drama lidi odděluje. Je potřeba mít obojí.“ Skvělou ilustrací toho, že Black Midi komediální polohu nezanedbávají, je ostatně už samotný rozhovor, během něhož se členové skupiny s Fantanem předhánějí ve vtípcích a bubeník Morgan Simpson několikrát přebírá roli tázajícího a ptá se Fantana například na to, co si myslí o žánru go­-go. Několikrát se Black Midi z ničeho nic odeberou ke svým nástrojům, aby si střihli covery od AC/DC a Led Zeppelin. Na závěr se vytratí i Fantano, načež se znovu vynoří se svou baskytarou a alespoň na dálku se přidá k divokému jamu. Geordie Greep, Cameron Picton a Morgan Simpson se rošťácky šklebí – dílo je dokonáno.

Svrhněte vůdce kultu

S Fantanem mají Black Midi do velké míry společnou specifickou fanouškovskou základnu, která se vyžívá v okatě trapných memech a trollingu. Koneckonců i samotní členové Black Midi, zejména pak Greep, rádi přilévají svým chováním a příspěvky na sociálních sítích olej do ohně. Příkladem může být energický diss na Eda Sheerana s vysamplovanou Britney Spears nebo prapodivná audiokniha The Black Midi Anthology Vol. 1 (2020), na níž čtou členové skupiny do improvizovaného podkladu texty od Ernesta Heming­waye nebo Edgara Allana Poea. Není divu, že se kolem kapely vytváří specifický svět, který přitahuje všemožné podivíny – prostředí, kterému Fantano s nadsázkou říká Greepův kult. Ve světě Black Midi je, podobně jako v jiných specifických fandomech či subkulturách, v pořádku zůstat „divný“, a dokonce se v tom vyžívat. Na instagramu tak nalezneme fanouškovský účet s názvem Lord Greep, věnovaný obskurním žertíkům, které docení patrně jen ti nejkovanější příznivci kapely. Nahlédnutí do Subredditu Black Midi je jako průzkum králičí nory, která kromě poměrně vážných diskusí skrývá i takové poklady, jako je youtubeová kompilace všech pasáží z písní, v nichž Greep použil slovo mravenečník. Prozatím jsme u čísla šest. Naposledy o mravenečnících padla zmínka v písni John L, kde tito savci představují zmanipulované následovníky kultu, kteří se rozhodnou svrhnout svého despotického vůdce. Humorný prvek zde funguje jako prostředek k vybudování dramatického celku, tedy k onomu spojení komedie a dramatu, o němž se Greep nadšeně zmiňoval v rozhovoru s Fantanem.

Black Midi na albu Cavalcade s obdivuhodnou lehkostí mísí epické prvky s absurdními úlety. Zejména pro milovníky montypythonovského humoru jde v tomto ohledu přímo o svatý grál. Humor je nicméně jen jedním z dílků grandiózního dioramatu, které nám postupně odtajňuje další a další skrytá zákoutí. Mějte se ale na pozoru, milí posluchači a milé posluchačky, desku obestírá všeprostupující aura kultu, jenž vás rychle vtáhne a jen tak nepustí. Hrozí pak celkem reálné riziko, že se nevědomky proměníte v Gree­povy oddané mravenečníky.

Autor je hudební publicista.