Vést život

„Položím­-li si otázku, jak nejlépe žít, jak vést dobrý život, opírám se nejen o představy o tom, co je dobré, ale i co znamená žít, co je to život. Musím mít jisté porozumění vlastnímu životu, abych se mohla ptát, jaký život vést, musím vidět svůj život jako něco, co mohu vést, nejen něco, co vede mě,“ napsala Judith Butler v textu Můžeme vést dobře špatný život? (2012; viz A2 č. 19/2013). Žijeme své životy ve společnostech, díky nimž máme jazyk, ideály, normy chování, pojetí toho, co je normální, co je dobré či dostatečně dobré, díky nimž věcem rozumíme a rozpoznáváme je. Podléháme politickému řádu, silám zvyku a různým formám expertizy zasahujícím do našich životů. Ne všechny životy stejně dobře odpovídají dnešním představám o tom, co to znamená vést život.

Judith Butler se ve výše citovaném textu zajímá hlavně o životy, nad nimiž, jak říká, „nelze truchlit“, které se ve veřejné sféře nepočítají, postradatelné životy, jejichž ztráty si nikdo ani nevšimne. Že nad nimi „nelze truchlit“, neznamená, že by tyto lidi nemohli oplakávat druzí, kteří sdílejí jejich situaci. Znamená to, že ochrana, kterou společnost těmto životům poskytuje, není pro lidi vedoucí tyto životy funkční. Může to být dítě, jež se živí sběrem odpadků někde ve slumu, černý americký teenager považovaný za lupiče a zastřelený příliš agilní domobranou, důchodkyně, která si nezavolá sanitku, protože nemá na účet za ošetření, prostitutka se zabaveným pasem odvezená do cizí země.

Tyto životy jsou odsunuty za okraj toho, nad čím lze truchlit. Zpravidla nevyvolávají účinný soucit lépe situovaných lidí, nevytrhují je z jejich každodenních životů. Věnuje se jim krátká myšlenka a smutné pokrčení rameny, ale ty, pro něž je politická akce snazší, většinou nijak nemobilizují. Přitom v nich lze vidět životy, které se dají známými způsoby snadno zlepšit. Dítěti lze umožnit školní vzdělání, teenagera lze nechat na pokoji, důchodkyni lze dát adekvátní zdravotní pojištění, prostitutce pravidelnou práci se slušnou mzdou, aby nemusela riskovat s pochybnými lidmi daleko od domova. Přitáhnout k těmto životům pozornost, vtáhnout je do sféry toho, co si lze představit a nad čím lze truchlit – právě v tom může být literatura morálně relevantní a účinná. Podle filosofky Marthy Nussbaum i řady dalších autorů může imaginativní soucit, jejž literární postavy probouzejí, postrčit lidi k tomu, aby začali požadovat stejná práva i pro své protějšky z reálného života.

Chybějící představy

Aby však takové postrčení bylo účinné, musí navazovat na existující či nově vznikající představy o tom, jaký může být život toho či onoho člověka. V uvedených případech se zdá snadné představit si, co daní lidé potřebují, aby se z jejich životů staly životy, jež sami mohou vést a které nevedou je. Škola, práce, zdravotní pojištění, svobodný pohyb v prostoru – to vše začleňuje lidi do struktur společnosti, čímž je jim zároveň dána možnost jednání, voleb, svobody a možností přispívat ke společnému dobru.

Představy o tom, jaký by život měl být, však nemáme vždy k dispozici. Nad některými životy nelze truchlit nikoli proto, že na nich druhým nezáleží, ale proto, že druhým chybějí kulturní zdroje, aby dokázali pojmově uchopit daný život a to, co v něm může člověka zraňovat. Tyto případy jsou pro Judith Butler filosoficky nejzajímavější: nejde v nich o nedostatek zdrojů či soucitu, ale o nedostatek výstižných obrazů života, jejž mohou lidé vést, a který jen nevede je.

Filantropové 19. století chtěli, aby děti z dělnické třídy měly lepší stravu a oblečení, aby byly čisté a gramotné, ale nejspíš si nepředstavovali, že ve velkém budou chodit na univerzitu a zaujímat významné veřejné funkce. Soucit s lidmi, jimž jejich postižení bránilo pracovat, nevytvořil sám o sobě podmínky, v nichž si pak mnoho dříve vyloučených lidí mohlo najít povolání, zvolit si obor a díky technologiím a přístupu ke vzdělání v něm být přínosní. Pro lidi na LGBTQ+ spektru je přetrvávající překážkou nedostatek kulturně dostupných alternativních způsobů života, forem rodiny a genderových rolí. A mnozí z nás, kteří žijeme v konzumní společnosti, si jen stěží dokážou představit vlastní život ve společnosti, kde usilování o materiální pohodlí a výdělek už nemusí být možné kvůli udržitelnosti či hlubokým environmentálním zvratům.

Možnosti reprezentace

Kromě probouzení soucitu s lidmi vedoucími snadno představitelný, ale těžký život otevírá literatura nové možnosti žít život srozumitelný a smysluplný. Literární narativy mohou zkoušet různé možnosti, zkoumat způsoby bytí, aniž by je prezentovaly jako vzory. Jedinečnost literárních postav, jejich situací a způsobů zobrazení v textu zpochybňuje staré nevyhnutelnosti a otevírá nové možnosti. Z některých postav se časem mohou stát vzory, životní formy, které si získávají uznání: tohle jsem já, tohle jsou moje starosti, či dokonce takhle bych mohl žít.

Klasická feministická díla jako The Golden Notebook (Zlatý zápisník, 1962) Doris Lessing nebo Strach vzlétnout (1973, česky 1994) Eriky Jong a queer klasiky jako Na světě nejsou jen pomeranče (1994, česky 1998) Jeanette Winterson jsou typickými příklady knih, díky nimž si lidé začali představovat životy i za hranicemi aktuálního uspořádání společnosti. Většina literárních kánonů obsahuje takové texty právě proto, že pomohly lidem představit si sebe samé či lidi kolem sebe jinak.

Britská filosofka Eileen John poznamenala: „Záleží nám na tom, jaké možnosti reprezentace jsou dostupné, a někdy je potřeba tyto možnosti vytříbit a rozšířit, případně smrštit. Díky tomuto neustále přítomnému zájmu jsou literární díla a jejich postavy relevantní.“

A proč „nám“ tedy na těchto možnostech tak záleží? Proč potřebujeme reflektovat sebe samy i druhé narativní a obrazovou formou? Jedna z odpovědí na tyto otázky má co do činění s morálním jednáním. Možnosti reprezentace souvisejí s možnostmi společenského uznání a ty zase souvisejí s tím, co můžeme dělat. Jednáme v interakci s druhými. V minimálním smyslu slova jsou všechny vědomé lidské bytosti od útlého dětství jednající. V jakémkoli podstatnějším smyslu však jednání vyžaduje jistou představu já, schopnost formulovat cíle, nést zodpovědnost, udávat důvody, hodnotit, vysvětlovat sebe sama. To, kdo jsme, hraje důležitou roli v utváření toho, co si myslíme, že můžeme a máme dělat.

Popsat sebe sama

Nedostatek společenského uznání a vzorů pro identifikaci sebe samých nezbavuje lidi morálního jednání, ale vážným způsobem je narušuje. Závislý na heroinu může být neschopen přestat s drogou proto, že nevidí, jaký by vůbec mohl být život zotaveného závislého. Možná nemá dostatečnou podporu, protože lidé kolem trpí stejně omezenou představivostí. Dítě, o které nikdy nikdo řádně nepečoval, možná nedokáže vidět sebe samo jako pečujícího a může tento nedostatek péče přenést i na vlastní děti. Člověk, jehož sexualita z něj v očích komunity činí „zrůdu“, nemusí mít potřebné zdroje, aby si pro sebe představil odlišnou roli v jakékoli komunitě, a rezignuje na veřejnou angažovanost i intimní vztahy. Někdo, kdo svou představu vlastní hodnoty odvozuje od profesní kariéry, může být vážně eticky dezorientován, když je jeho kariéra ohrožena, ať už konkurencí v oboru nebo sociální proměnou, v níž jeho obor zastarává.

Literatura rozšiřuje naše možnosti reprezentace osob, jednání a situací, a tak činí nové formy pozitivního jednání myslitelnými a dostupnými v žitých situacích. Tato funkce literatury by nicméně neměla být chápána jako „nalézání svého skutečného já“ nebo fixování stabilní „identity“ pro sebe samého nebo druhé. Fixní identita nás může činit eticky nezpůsobilými stejně jako absence identity, protože naše podmínky se proměňují, stárneme, přicházejí noví lidé a zpochybňují naše těžce vybojované jistoty.

Možnosti reprezentace, jež nám literatura nabízí, nejsou koherentními vzory ideálního života, jež máme kopírovat, ale zdroji pro společné vyjednávání o podobě našeho sdíleného života, v němž se sami měníme, jsme nekonzistentní a neúplní. Jak poznamenává Butler v knize Giving an Account of Oneself (Popsat sebe sama, 2003): „Díky schopnosti přisvědčit tomu, co je nahodilé a nekoherentní na nás samých, můžeme být schopni přisvědčit i druhým, kteří mohou, ale také nemusejí ‚zrcadlit‘ naše vlastní založení.“

Morálně didaktická, normativně rámovaná narativní literatura bude mít pravděpodobně mnohem menší etické využití než normativně obezřetná průzkumnická díla, jež se nám snaží postavit před oči komplexitu našich situovaných životů.

Autorka je filosofka.

Z angličtiny přeložil Ondřej Beran.