Agroextraktivismus

Nejznámější dílo latinskoamerické literatury – román Gabriela Garcíi Márqueze Sto roků samoty (1967, česky 1971) – obsahuje řadu pasáží, jež mohou pro euroatlantické čtenáře znamenat jen další epizodu ve spletitém a nepravděpodobném univerzu městečka Macondo, zatímco pro Kolumbijce se úzce vážou k historické paměti. Platí to i o velké banánové stávce a jejím krvavém potlačení, jehož předobrazem byl masakr plantážových dělníků z roku 1928; „banánová společnost“ pak odkazuje na korporaci United Fruit Co., předchůdkyni dnešní společnosti ­Chiquita, která ve své době kontrolovala celé regiony v okolí Karibského moře. Postřílení dělníci jsou v románu naloženi na vagóny a co nejrychleji odvezeni, ale hrůznému vyprávění o „vlaku naloženém mrtvolami a ujíždějícím k moři“ nevěří ani některé z postav. Také oficiální moc vše popírá: „‚To se vám určitě jen zdálo,‘ prohlašovali důstojníci. ‚V Macondu se nic nestalo, neděje a dít nebude. Tady jsme ve šťastném městě.‘“

Jelikož se celý román odehrává kdesi v hlubinách Kolumbie, mohl by mít evropský čtenář pocit, že se skutečně „nic nestalo“, případně že se ho popisované události nijak netýkají. Banánové plantáže nicméně vznikaly za účelem exportu na severoamerické, respektive evropské trhy a v roce 1928, kdy v Kolumbii vypukla dosud největší stávka, už i Československo dováželo několik set vagónů banánů ročně. Obrazy násilí, represí a zkázy v souvislosti se zemědělskou či těžařskou exploatací, jež latinskoamerická literatura nepřestává produkovat, se tak ve většině případů dotýkají i nás: svědčí o poměrech na druhé straně ekonomických vztahů, v nichž země na jih od Texasu tahají za kratší konec provazu.

Nejšťavnatější díl země

„Mezinárodní dělba práce spočívá v tom, že se některé země orientují na výdělky a druhé na ztráty,“ píše uruguayský spisovatel Eduar­do Galeano v úvodu esejistické knihy Las venas abiertas de América Latina (Otevřené žíly Latinské Ameriky, 1971). Jeho denunciač­ní text, který dlouho platil za „bibli latinskoamerické levice“, vychází z takzvané teorie závislosti, jíž se latinskoameričtí ekonomové šedesátých let snažili vysvětlit postavení svého kontinentu (potažmo zemí třetího světa) v globální ekonomice. Její osou je vztah mezi hospodářskou periferií a centrem: zatímco periferie dodávají centrům nerostné suroviny a zemědělské produkty, tedy komodity s minimální přidanou hodnotou, centra bohatnou na vývozu průmyslových výrobků a technologií – a z jejich silnější mocenské pozice se jim vyplácí tento nerovný vztah dlouhodobě udržovat. Původní kolonizátory, tedy Španělsko a Portugalsko, tak vystřídali ti novodobí v čele se Spojenými státy a Británií.

Extrémním případem této hospodářské podřízenosti byly středoamerické státy v první polovině 20. století. Právě z této doby pochází označení „banánové republiky“, které vzniklo ve Spojených státech jako cynické pojmenování důsledků politiky, v jejímž rámci USA považovaly území na jih od svých hranic za „zadní dvorek“. Jak píše ve Velikém zpěvu (1950, česky 1978) Pablo Neruda, „United Fruit Company/ si ponechala nejšťavnatější díl,/ centrální pobřeží mé země,/ líbezný opasek Ameriky“. Byla to právě tato společnost a její političtí spojenci, kdo Guatemalu, Honduras a další země vehnal do pozice banánových republik.

Dvojí vykořenění

Zmínka v Nerudově Velikém zpěvu svého času přispěla i k popularitě prózy Mamita Yunai (1940), která je dodnes jedním z kanonických děl středoamerické literatury (v roce 1953 vyšla i v českém překladu pod názvem Maminka Junaj, ale dnes je toto vydání téměř nedostupné). Jejím autorem je Kostaričan Carlos Luis Fallas, spisovatel a komunistický politik, který vychodil jen sedm let základní školy a od šestnácti let pracoval na plantážích United Fruit („Yunai“ je místní zkomoleninou jejího názvu). Vypravěč jeho reportážního románu cestuje jako volební komisař do Talamanky, nejodlehlejší části země, aby se zde pokusil zabránit volebnímu podvodu ve prospěch oligarchické vlády – místní Indiá­ni totiž netuší, že do urny mohou vhodit lístek, pro který se sami rozhodnou.

Fallas si všímá dvojí tragédie původních obyvatel: poprvé je vykořenili conquistadoři, podruhé United Fruit Company, která je nabrala na plantáže – de facto do novodobého otroctví –, ale když ceny banánů klesly a společnost hromadně propouštěla, Indiáni už se nedovedli vrátit k tradičnímu způsobu života a navíc propadali alkoholismu. Další část knihy podává svědectví o otřesných poměrech ve východní banánové oblasti a popisuje monopolní praktiky United Fruit: při poklesu cen banánů společnost jednoduše neodebrala od subdodavatelských plantáží část už sklizených trsů. Pěstitelé je ale neměli komu udat, a tak někdy i polovina úrody a práce přišla nazmar a „celá provincie Limón smrděla shnilými banány“. Fallasův text přitom navzdory vší deziluzi nepostrádá humor, což není pro dobovou latinskoamerickou literaturu zrovna typické.

Pole plná jedu

Během uplynulých desetiletí se podmínky na plantážích a polích postupně zlepšily, ale pozice Latinské Ameriky v globálních obchodních vztazích se příliš nemění. A nezměnil se ani převládající přístup k přírodním zdrojům, často označovaný jako extraktivismus. Jeho latinská etymologie (extrahere znamená vytahovat) hovoří jasně: je potřeba toho ze země vytáhnout co nejvíc, ať už jde o chilskou měď, brazilské železo nebo ekvádorskou ropu, a následně vše zpeněžit na světových trzích. Podobný princip ale platí i pro zemědělské komodity – tradičně šlo o kávu a cukr, k nimž se postupně přidaly banány, sója, ale i avokáda nebo quinoa. Proto se někdy mluví i o „agroextraktivismu“, tedy snaze o co nejvyšší zemědělskou produkci při minimálním (nebo jen předstíraném) ohledu na společenské a environmentální dopady.

Destrukce životního prostředí následkem industrializovaného zemědělství se postupně stala jedním z nosných témat současné latinskoamerické prózy. Zřejmě nejznámějším příkladem je novela Mimo dosah (2014, česky 2019; viz A2 č. 10/2019) argentinské spisovatelky Samanty Schweblin, přeložená do více než dvaceti jazyků. Původcem zkázy jsou tu toxická průmyslová hnojiva používaná na nedozírných sójových polích, ale do textu vstupují velmi nenápadně a nepřímo: „A Nina? Kde je teď Nina? Ti muži, co nosí kanystry, se usmívají, když jsou kolem nás, jsou na ni milí, ale teď vstává z trávy a ukazuje mi šaty, ruce, má je mokré, to není rosa, že ne?“ Kontaminace se tu stává nejen tématem, ale i principem psaní: celá próza, v níž umírají lidé i zvířata, působí znepokojivým, rozkladným, jedovatým dojmem. Schweblin má blíž k tradici fantastické povídky než k sociálnímu realismu, nicméně jak sama poznamenala, čtenářům z kontaminovaných oblastí argentinských pamp novela Mimo dosah příliš fantastická nepřipadá.

Naopak debutový román Después de la ira (Po hněvu, 2018) kolumbijského autora Cristiana Romera se zatím překladů nedočkal. S prózou Samanty Schweblin ho spojuje krátký rozsah, zlověstná atmosféra blížícího se zániku i motiv strachu ze ztráty dítěte. Literárně není tak vynalézavý, ale jeho předností je, že se soustředí přímo na postižené zemědělce, kteří v odlehlém městečku čelí nástupu nadnárodního agrokombinátu – v románu se sice jmenuje Semina, ale je těžké nevidět za ním skutečnou firmu Monsanto (dnes součást Bayeru), jejímž nejznámějším produktem je glyfosát RoundUp. Semina nutí místní sedláky, aby jí prodali půdu, na níž potom pěstuje transgenickou „RoundUp­-ready“ kukuřici. Hlavní hrdina Samuel se snaží vzdorovat a statek si udržet, mezitím se mu ale rozpadá rodina, všichni postupně chřadnou a ze San Isidra mizí veškerý život. Jak nakonec rezignovaně poznamená jedna z postav: „Tady už nic není.“

Krvavé oko

Je víc než pravděpodobné, že textů podobného ladění bude ještě nějakou dobu přibývat. Zatím se však ani latinskoamerické próze příliš nedaří zapracovat do svých fikcí globální kontext a spotřebitelskou stranu obchodních vztahů, které jsou pro místní komunity často tak zničující. Je to pochopitelně náročný úkol, ale snad právě takové by si měla literatura klást.

Nevíme, zda či kdy agroextraktivismus pomine, ale je evidentní, že začal už s kolonizací, a představuje tedy její dědictví. V románu Království z tohoto světa (1949, česky 1960) přivádí kubánský prozaik Alejo Carpentier na scénu haitského černošského otroka Mackandala, jenž na statku francouzských pánů koncem 18. století láduje do lisu cukrovou třtinu. Lis pohání kůň, který padne vyčerpáním. „Válce, které se náhle roztočily nečekanou rychlostí, chytily Mackandalovu levici spolu se třtinou a strhly dovnitř paži až k rameni. V kádi na třtinovou šťávu se roztáhlo krvavé oko.“ Jelikož se „Jednoručák“ už nehodí na těžkou práci, je přeřazen k pasáčkům a postupně se naučí znát jedovaté byliny, které se pak stanou hlavní zbraní ve vzpouře otroků. Černá ruka rozdrcená v lisu na třtinu je působivým ztělesněním vztahů nastolených kolonizací, ale i tady je na čtenáři, aby si uvědomil, že zkrvavený cukr měl být určen na vývoz – k nám do Evropy.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.