Vzestupy a pády v brazilských dějinách vedou některé teoretiky k teoriím o „maniodepresivní“ či „karnevalové“ mentalitě této jihoamerické země: velké nadšení opakovaně střídá deziluze. Po aspiracích na multikulturní demokracii tak přišlo vítězství krajně pravicového prezidenta. Jeho antiekologická politika nicméně může urychlit vývoj mezinárodního práva ve věci ekocidy.
Po zkušenostech s kolonizací, otrokářstvím a diktaturami se Brazílie v osmdesátých letech rozhodla pro multikulturní demokracii. Země začala revidovat vlastní minulost, dala slovo dosud vyloučeným skupinám, k moci se dostaly levicové vlády. Když si pak v roce 2018 Brazilci zvolili krajně pravicového prezidenta Jaira Bolsonara, jeho počínání otevřelo brazilskou domácí politiku globální diskusi. Dění v zemi podle některých environmentálních a lidskoprávních organizací a hnutí obnažilo slabá místa mezinárodního práva. Reflexe této situace pak přispívá ke sbližování lidskoprávní a environmentální agendy a akceleruje kampaň za kriminalizaci ekocidy.
Tato situace není nová. Při deklarování nezávislosti Brazílie v roce 1822 se sice bílé elity rozhodly pro osvícenské ideály, ale odmítly zrušit otrokářství. Navíc země musela za uznání nezávislosti evropským „imperialistům“ draze zaplatit a vše proběhlo bez účasti širších mas. I poté, co se v roce 1888 podařilo otrokářství zrušit, zůstaly afrobrazilské masy vyloučené. Toto schéma se opakovalo až do osmdesátých let, kdy se zdálo být definitivně prolomeno: ústava z roku 1988 už zaručuje politická práva všem. Levicové vlády v letech 2003 až 2016 otevřely prostor dosud vyloučeným skupinám, akcentovala se lidskoprávní problematika. Korupce ani kriminalita ze země sice nezmizely, ale princip multikulturní demokracie posílil. Když jsem roku 2011 přijel do Brazílie a položil běžným lidem otázku „Kde je pravice?“, jen mávali rukama: „Pravice tu neexistuje!“ Pak v září 2018 přišel požár Národního muzea v Riu de Janeiro, došlo k politicky motivované vraždě novinářky Marielle Franco a v témže roce v prezidentských volbách zvítězil Bolsonaro.
Jeho vstup do prezidentského paláce je v mnohém symptomatický: země, v níž „není pravice“, si zvolila do svého čela krajně pravicovou „otcovskou postavu“, obdivující vojenskou diktaturu. A co víc, demokratická politická elita se prezidenta dosud nedokázala zbavit. Je tedy jasné, že věci nelze personifikovat: v Brazílii pravice existuje a ne všichni souhlasí s ideály demokratizace.
Pandořina skříňka otevřena
Politický prostor v Brazílii tradičně patřil bílým elitám. Měnit se to začalo po roce 1985, kdy se ke slovu dostaly vyloučené společenské skupiny, začalo přepisování eurocentrických národních dějin, na nově zakládané univerzity získalo přístup dosud nevídané množství studentů indiánského či afrického původu. V roce 2003 byla uzákoněna povinná výuka dějin Afriky a africké kultury na základních a středních školách.
Na cestě k multikulturní demokracii Brazílie nebyla a není osamocena: dosud právně nezávaznou rezoluci OSN o právech domorodého obyvatelstva (UNDRIP) podepsala roku 2007 většina členských států (144 ze 159). Deklarace vytyčuje a definuje individuální a kolektivní práva původního obyvatelstva, jeho právo na kulturní projev, identitu, vzdělání a ochranu kulturního dědictví. Tato rezoluce má vlády signatářských zemí podpořit v multikulturní demokracii a decentralizaci. Právě v Brazílii se přitom nachází největší diaspora Afričanů a žije tu největší procento původních Američanů. Mimo to UNDRIP a konvence podobného typu poskytly nebývalou mezinárodní podporu právě regionu brazilské Amazonie, kterou se již od počátku 20. století federální brazilské vlády snaží všemožně integrovat, násilně industrializovat a hospodářsky využít, což vede k ohrožení lidských a kulturních práv domorodců, ale také k devastaci životního prostředí. Zatímco však dříve byli brazilští Indiáni izolováni a vydáni napospas federální politice, dnes je situace jiná. Za poslední dvě desetiletí lidská práva významně „zezelenala“, mezinárodní konvence svědčí o konvergenci mezi ochranou životního prostředí a lidskými právy a téma ochrany práv původních Američanů a jejich území se výrazně zviditelnilo.
V zemi kolonizované kdysi Portugalskem a založené bílou otrokářskou elitou, kde je Federální kongres dodnes obsazen výlučně bílými muži, nicméně (zelený) multikulturalismus znamená otevření Pandořiny skříňky. Temná a neřešená témata tu vystupují na povrch jako všude jinde, kde evropské kolonizační projekty stály na vybíjení místního obyvatelstva a destrukci domorodých kultur. Potlačované a vytěsňované skupiny si říkají o slovo, dovolávají se svých práv a odmítají dlouhodobě vnucované hodnoty Západu. Hledá se autentická identita, identifikují se potřeby nemalé části populace, která byla ještě před čtyřmi či pěti generacemi zotročena. Bolsonarovo prezidentství, jeho popírání klimatické změny a destruktivní politika v Amazonii a Pantanalu, vraždy novinářů, žaloby na prezidenta u Mezinárodního trestního soudu, petice za impeachment, ale také covid-19 akcelerovaly tempo změn – zvyšují společenské napětí, ale i naději na obrat.
Od genocidy k ekocidě
Pojem genocidy se dostal do mezinárodního práva po druhé světové válce: nejprve v rezoluci OSN z roku 1946, pak ve Všeobecné deklaraci lidských práv (1948) a ještě později ve statutech Mezinárodních trestních tribunálů pro bývalou Jugoslávii (1993) a Rwandu (1994) a v Římských stanovách (1998) ustavujících Mezinárodní trestní soud (2002). Brazilské právo genocidu zná od roku 1956, ale jediný rozsudek vynesený za tento zločin se týkal masakru v Haximu ve státě Roraima v roce 1993, kdy horníci těžící zlato zavraždili šestnáct členů místního kmene.
Dnes se v Brazílii genocida stává součástí přepisování dějin a nahrazuje eurocentrický pohled na vlastní minulost. Ukazuje se, že „budování moderní společnosti“ do značné míry spočívá právě v kolektivním násilí (tedy genocidě). V časech, kdy neexistoval koncept lidských práv, se značná část populace musela nedobrovolně podílet na evropském kolonizačním veledíle. Uvědomění si této podmíněnosti se jako východisko pro požadavek historické spravedlnosti a práva na vlastní identitu a sebeurčení stává součástí politického diskursu, činnosti nevládních organizací, školní výuky i investigativní žurnalistiky. Znamená tento proces ono „probuzení obra“, o němž Brazilci snili v čase zrodu společného hospodářského uskupení Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jižní Afriky (BRICS)? Možná ano, ale dnešní okolnosti jsou o poznání dramatičtější. Byl-li Bolsonaro exprezidentem Lulou da Silva obviněn z genocidy, může se stát, že v budoucnu bude u Mezinárodního trestního soudu obviněn z ekocidy. Nekontrolované požáry a těžba v Amazonii každopádně již dříve existující kampaň za kriminalizaci ekocidy výrazně akcelerovaly.
Agenda 2030
Ekocida byla dlouho pouhým teoretickým konceptem – dokud skotská právnička Polly Higgins nepředložila právní komisi OSN její definici a nezaložila roku 2017 hnutí a nadaci Stop Ecocide International (SEI), která má v současnosti řadu poboček po celém světě i podporu expertů na mezinárodní právo. Na globální úrovni je rovněž stále patrnější snaha sledovat politiku udržitelného rozvoje. Agenda 2030, přijatá OSN roku 2015, je dnes nejširší a nejkomplexnější rozvojovou strategií. Jejím cílem je skoncovat s chudobou a předložit plán rozvoje se zajištěním důstojného života pro všechny. Koncept udržitelného rozvoje zůstává sice diskutabilní, ale mezinárodními institucemi byl přijat. Klíčovou roli v něm hraje lidskoprávní přístup ke všem základním cílům: ekonomická prosperita, sociální inkluze a soudržnost, kvalita životního prostředí a dobrá správa věcí veřejných.
Kriminalizace ekocidy může k této strategii významně přispět. Kterýkoli ze států-signatářů Římských stanov Mezinárodního trestního soudu (dnes jich je 123) může navrhnout dodatek ke smlouvě, k jehož schválení jsou třeba dvě třetiny signatářů. Ekocida se tak může stát zločinem. Snaha kriminalizovat ekocidu není žádná horká novinka, ale události v Brazílii mohou přispět k tomu, že tento proces bude doveden do zdárného konce.
Autor je iberoamerikanista.
Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.