Přetrvávající pandemická hrozba se na různých lidech podepisuje různě: u někoho vyvolává mentální regres do období vzdoru, a tak demonstrativně nenosí respirátor (anebo ho odbojně nosí pod nosem – viry to, jak známo, nosohltanem nezvládnou), jiné snad inspiruje k přehodnocování priorit a všechny nás učí nic si nedělat ze skutečnosti, že při Zoom konferenci vypadáme jako rozpohybované policejní identikity. Kromě těchto řekněme plošně rozšířených jevů lze ovšem terénním průzkumem doložit desetitisíce, možná statisíce dalších, vzácnějších, leckdy i plně individualizovaných – a někdy trochu obskurních – reakcí. Já třeba, abych výše řečené doložil příkladem z introspekce, začal po letech intenzivně znovu sledovat aktuální dění v mainstreamovém americkém komiksu.
Nebojte, nechystám se teď ve zbytku odstavců vypočítávat těžce vydobytá zjištění, že nemalá část superhrdinských příběhů od Marvelu a DC je stále stejně okouzlujícím způsobem pitomoučká, jako vždycky byla, nebo že aktuálně mezi komiksovými výtvarníky letí využívání „rastru na efekt“, díky kterému se najednou i o té nejokoukanější zápletce dá s trochou shovívavosti tvrdit, že představuje „svého druhu metatextový komentář k dějinám celého komiksového média“. Píšu to tu vlastně především proto, abych vysvětlil, že když mi takhle v půli října zavolali z jedné nejmenované komerční zpravodajské stanice, jestli bych jim neřekl něco moudrého, uklidňujícího a útěšného o těch hrůzách, které se zrovna dějí se Supermanem, mohl jsem nabídnout i zážitky z vlastní četby.
Pokud snad patříte mezi těch několik málo nešťastníků, které ona zpráva minula, tak vězte, že se děje toto: v pátém čísle čerstvě zahájené sešitové řady Superman: Son of Kal-El se ukázalo, že Jonathan Kent, syn slavných rodičů Clarka a Lois, je bisexuál, a co víc, dokonce hned naváže vztah se svým kamarádem Jayem, což je ještě navíc Američan asijského původu. Konzervativní servery a diskusní prostory celého digitálního světa měly okamžitě jasno a jaly se bít na poplach: Hle, další doklad zvrácené politické korektnosti a vůbec všudypřítomné liberální zvrácenosti! Nakladatelství se podbízí progresivistickému nacismu a určitě s tím má něco společného i Neomarx. Nejdřív sebrali bělochům Oscary a teď tohle! S reakcí hbitě přispěchal každý, kdo k tomu měl i neměl co cenného říct – v českém prostoru druhou zmíněnou kategorii hrdě opanoval bývalý disident a nyní člen představenstva PPF Vladimír Mlynář svým tweetem: „Veřejně protestuji a nesouhlasím. Komiksy o superhrdinech mají být o boji dobra se zlem, nikoliv o tom, kdo s kým spí. A je to moje stanovisko, nikoliv výzva k debatě.“
Tradičnější a oficiálnější média více či méně zkreslenou zprávu (ze Supermanova syna byl leckde rovnou Superman, z bisexuála homosexuál) protáčela na prominentních pozicích. To bude lidi zajímat, o tom se bude mluvit! Novináři se na rozdíl od Mlynáře zjevně diskusi vyvolat nezdráhali, protože nic nepomůže posádce potápějící se mediální lodi tak jako pár set komentářových záchranných člunů staré dobré homofobie. Protože ale takřka nikdo z novinářů ani debatujících onu dotyčnou sešitovou řadu nečetl, sehrávala se celá partie podle již ozkoušených pravidel žabomyších kulturních válek.
Sešitová řada Superman: Son of Kal-El, jak jsem ji začal letos v létě číst, se přitom pouze pokouší nabídnout nového mladého hrdinu pro moderní dobu. Hned v prvním čísle proto Jonathan konfrontuje svého otce s dotazem, proč dělal Superman Clark vždy tak málo, když je takřka všemocný, a o pár stránek později se Jon nechá rovnou zatknout kvůli účasti na demonstraci. Aktivismus, naivita a nesobecké nasazení, které scenárista Tom Taylor své postavě připisuje, mají zjevně se sympatiemi zrcadlit a oslovovat dospívající generaci Z. Netřeba asi dokladovat, že větší pozornost věnovaná otázkám sexuální orientace se s touto nastupující generací neoddělitelně pojí, a scenárista tedy jen modeluje vzorovou postavu tak, jak velí pravidla žánrové reprezentace generačního typu. Jonathan působí možná nově a neokoukaně, v zásadě ale představuje evoluční rozvíjení typicky žánrových „super Mirků Dušínů“ (zde téma sexuální orientace neotevírám, nejsem sebevrah). Jak v knize Temný rytíř. Historie Batmana a zrod nerdů (2016, česky 2021) dokládá Glen Weldon, komiksoví tvůrci obdobné aktualizace s úspěchem provádějí již několik desetiletí, protože kdyby hrdinové zůstávali pořád stejní, ztráceli by schopnost komunikovat s novými čtenáři. Může nám to připadat úsměvné, můžeme se s některou aktualizací třeba i generačně míjet, doklady o iluminátském spiknutí liberálních elit bych v tom ale nehledal. Veřejně protestovat a nesouhlasit samozřejmě můžeme podle libosti – o to bych Vladimíra Mlynáře ochuzoval nerad. Nejmenované stanici jsem to nicméně neřekl. Ono jí už taky slušně zatéká do podpalubí.
Autor je bohemista.