Ve dnech, kdy jsme dokončovali toto vydání A2, vyhlásili v Chile příslušníci národa Mapučů ozbrojený odpor vůči komukoliv, kdo se v jižních Andách podílí na odlesňování. O různých podobách boje za svobodu jsme psali nesčetněkrát, tentokrát se však – s odkazem na výrok Waltera Benjamina „Kdo žije z naděje, zemře hlady“ – zaměřujeme na boje o půdu, které vedou latinskoameričtí rolníci. „Už když zmíníme termín export, ocitáme se v logice hegemonie,“ upozorňují Mateus Menezes Quevedo a Leomarcio Araujo z brazilského Hnutí malých zemědělců, jež se snaží vzdorovat tlaku agrokorporací a těžařských společností. A Michela Calaça k tomu v rozhovoru o ženském rolnickém hnutí lakonicky dodává: „Export způsobuje hlad.“ Hlavními hrdiny a hrdinkami tematických textů jsou zástupci indiánských etnik, kteří čelí pokračující koloniální praxi zabírání území – mnohdy kvůli produkci hovězího masa a sóji určených pro export. Jihoamerický kontinent tak sice pomáhá sytit zbytek světa, ale ti, na jejichž práci vývoz potravin stojí, často sami nemají co jíst… O tom, že půda a svoboda jsou nerozlučně spjaté hodnoty emancipační politiky, ostatně svědčí i fakt, že s heslem „Tierra y libertad“ se setkáme ve španělské občanské válce i u současného povstaleckého autonomního experimentu mexických zapatistů. Při všem tom psaní a čtení nicméně nezapomínáme ani na to, co v článku portugalistky Šárky Grauové říká indiánský myslitel a aktivista Ailton Krenak: „Psát a číst pro mě není o nic větší ctnost než chodit, plavat, lézt na stromy, běhat, lovit, plést košíky, vyrábět luky, šípy nebo kánoe…“