Norský hudebník Sturle Dagsland po dekádě koncertního vystupování natočil s pomocí svého bratra Sjura eponymní debutové album. Různé světy se v něm protínají takovým způsobem, že výsledek působí, jako by byl zcela bez hranic. Živé provedení nahrávky nedávno slyšelo i pražské publikum.
Označit pop za experimentální, avantgardní nebo artový bývá až moc často jen prázdné gesto. Pozměněná instrumentace, tzv. high concept (vysoké pojetí) nebo nesmělé narušení písňové formy přece nejsou průkopnické strategie. Samozřejmě: skloubit jinakost a srozumitelnost není jednoduché. Právě proto je ale dobré neslučovat nahrávky, které jsou prostě jen o něco uměřenější, komplexnější nebo političtější – ale ne nutně lepší – než rádiové písně, s případy, kdy se skutečně podaří uchopit žánr nekonvenčně. Pokud přesto označím debut norského hudebníka Sturleho Dagslanda za experimentální pop, nemám na mysli rozjímavé písničky, při kterých se bude publikum na koncertě zadumaně pohupovat do decentního beatu, ale přetlak – smršť, u které recenzenti lapají po dechu a vykřikují, že nic takového ještě neslyšeli.
Jak běhat po zdech
Letošní Dagslandův debut, vydaný v digitální podobě, přišel překvapivě pozdě, vždyť Dagsland se na okrajích alternativy pohybuje už dobrou dekádu. Neuspěchané tempo mu poskytlo dostatek času na vypilování přístupu. Z původního, dnes už nedohledatelného inteligentního popu nezbylo nic, zatímco následné hlasové experimenty se ustálily do vypointovaných skladeb – nutno dodat, že bez obrušování hran.
Album nezačíná, ale exploduje. Pár snivých tónů bleskově přemazávají rozlámané bicí Dagslandova bratra Sjura, do kterých zní Sturleho vokál na pomezí deklamace a křiku. Sešněrovaný komplex, o němž si většina mathrockových kapel může nechat jen zdát, se po pouhých desítkách vteřin překlápí do nádherné „flétnovité“ smyčky a přidává se scat. Zpod něj se vynořuje stopa nordické folkové melodie. Nastupuje akustická kytara a zpěv začíná připomínat Sigur Rós v expresivnějším provedení. Melodie opět mizí a zaznívá srozumitelný text: „The floor is lava.“ Přichází refrén, pár vteřin až stadionově velkolepého nápěvu a pak konec – po dvou minutách a devatenácti sekundách.
Na čistě emocionální rovině přináší poslech krátkých, hyperaktivních skladeb euforický zážitek. Fascinující je ale také hudební analýza a za pozornost stojí i nehudební znaky. Kusanagi, název první skladby, je jméno meče z japonské mytologie, který se vyskytuje i v oblíbeném animovaném seriálu Naruto – a právě odtud ho zřejmě převzal milovník anime Dagsland. „Floor is lava“ je zase pár let starý mem inspirovaný videohrami, ve kterém se protagonista nesmí dotknout země: je potřeba běhat po zdech. Japonská popkultura se tedy u Dagslanda potkává s globálním internetem a norskou historií – a na všech úrovních vznikají kontrasty, které společně vytvářejí fantaskní a zcela svébytné prostředí.
Vrcholný showcasecore
Dagslandova hudba je příliš nespoutaná na to, aby se na ni daly aplikovat encyklopedické popisy. Jednoznačné uchopení ztěžují jak použité nástroje (od čínské citery ku-čeng po norské housle nyckelharpa), tak vokální techniky (od sámských joiků přes androgynní nápěvy až po hrdelní zpěvy), jejichž rozsahu může konkurovat snad jen výrazový rejstřík Rullyho Shabary z indonéské kapely Senyawa. Ve skladbách se může vynořit cokoli od techno beatu po pasáže připomínající rychlý hardcore. A při hledání úhlu, ze kterého k nim přistupovat, se opět objevuje několik hledisek.
Rozmáchlé, komplexní písničky mohly vyrůst z ambiciózního freak folku či indie rocku typu Animal Collective, Dirty Projectors nebo CocoRosie (které koneckonců místy připomíná Dagslandův vokál). Podobnost se zmíněnými kapelami navíc podtrhuje skutečnost, že bratři Dagslandové v éře trapu a taneční elektroniky pořád stavějí na klasické muzikantské zručnosti. Rozhodně ale nejde o retro. Bombastičnost alba by se dokonce dala chápat jako „hudebnější“ obdoba přepjatosti ryze současného hyperpopu. Samozřejmě se dá argumentovat tím, že Dagsland je prostě unikátní úkaz, který je v podstatě bezčasý. Nabízí se ale i možnost rehabilitovat jeden jízlivý neologismus. Když psal Miloš Hroch o britských kapelách Black Midi a Black Country, New Road, označil jejich tvorbu poněkud jedovatě za „showcasecore“. Definoval ho jako precizně provedený slepenec žánrů, přístupů a ér, který je (což jeho text říká spíš mezi řádky) ve své podstatě neoriginální, prázdný a vykalkulovaný, určený primárně pro hraní na showcasech pro insidery z hudebního průmyslu. Sturle Dagsland se po letech, kdy vystupoval v malých klubech, poslední dobou objevoval právě na takovýchto přehlídkách. Pojďme jeho hudbu – eklektickou, a přitom originální, virtuózní a zároveň přístupnou – vyhlásit za ideál showcasecoru.
Autor je hudební publicista.
Sturle Dagsland: S/T. Digital download 2021.