Fanfiction o vážné hudbě - hudební zápisník

Guy Borg, dramaturg festivalu Struny podzimu, si ve stroze elegantním sále DOX+ v pražských Holešovicích povídá s americkou zpěvačkou a skladatelkou Caroline Shaw. Zmiňuje frázi o „budoucnosti klasické hudby“, kterou zahraniční články v souvislosti s umělkyní často používají. Hudebnice se na své židli trochu ošívá: „Chápu, že novináři musí psát texty, kterým je třeba vymýšlet působivé titulky. Já o tom tak ale takhle nepřemýšlím, mám zkrátka ráda hudbu…“ Do jejích zhruba dvaceti let šlo o hudbu klasickou. V posledním desetiletí se však nebojí experimentovat. „Obdivuji tradici instrumentální tvorby, vyrostla jsem na ní. Ale vždycky mě bavilo ptát se, co by se dělo, kdybych odbočila nějakým neprozkoumaným směrem. Někdy říkám, že píšu fanfiction o vážné hudbě. Zaměřím se na hudební příběh, který mám ráda, a řeknu si: Co kdyby se teď stalo tohle?“

V roce 2013, když jí bylo třicet, Caroline Shaw obdržela prestižní Pulitzerovu cenu za hudbu, udílenou především klasickým a jazzovým muzikantům (byť v roce 2018 tento úzus narušil rapper Kendrick Lamar se svým albem DAMN.), a stala se tak historicky nejmladší držitelkou ceny. Získala ji za skladbu Partita for 8 Voices, vznikající po dobu několika let, během kterých Shaw experimentovala se svými přáteli z vokálního uskupení Roomful of Teeth. Poslechově zábavná, přístupná, a přece nonkonformní skladba kombinuje jednoduché nápěvy se značně expresivními pasážemi plnými chaosu a výchylek v jinak tonální hudbě. Pěvci zároveň prozkoumávají možnosti vokálního projevu – slyšíme jódlování i hrdelní zpěv, do něhož členy souboru zasvětili grónští Inuité.

Kombinování prostých melodií a promyšlených distorzí je pro tvorbu Caroline Shaw příznačné. Sama k tomu říká: „Nejzábavnější při psaní hudby je, když ji nejdříve roztaháte do různých směrů, necháte ji rozpadnout, rozložit a až pak – a to je opravdová radost – ji zase dáváte dohromady, do ideálního tvaru, a představujete si, jak to bude znít a jak se přitom budete cítit.“ A právě rozmělnění či rozklížení se uplatňují i ve skladbách, které hudebnice napsala pro Attacca Quartet. Některé z nich se následně objevily na albu Orange (2019), jež newyorskému kvartetu vyneslo Grammy.

Českému publiku Attacca Quartet 19. října představil kromě výběru ze zmíněné desky také triptych Three Essays, ke kterému skladatelku inspirovala díla Rolanda Barthese, Gertrude Steinové a Johna Dowlanda. Ani množství a pestrost vlivů nicméně nezabránily tomu, aby způsob, jímž skladatelka tvoří své distorze a odbočky, po chvíli nezačal působit jednotvárně. Tuto slabinu naštěstí vyvážil fantastický výkon kvartetu i zvukaře v první půli večera. A v druhé polovině se Shaw představila v další roli. Své skladby zpívala stejně, jako je komponuje a jako o nich mluví: přirozeně, upřímně, soustředěně i uvolněně zároveň. Volí jednoduché, avšak promyšleně vystavěné melodie, které se klenou nad střídmým doprovodem smyčců.

V mládí se prý zpívat neodvažovala, časem však svou nesmělost překonala. Radost z toho můžou mít nejen její fanoušci, ale třeba i publikum Kanyeho Westa, se kterým spolupracovala na několika jeho písních – což byla příležitost, kterou umělkyni otevřela Pulitzerova cena. Shaw se rozhodla zremixovat Westovu skladbu Say You Will z alba 808s & Heartbreak (2008). Kombinace Westova androgynně robotického autotunu a zpěvaččina neafektovaného zpěvu je skutečně působivá. V konverzaci s Borgem si Shaw spolupráci pochvalovala: nebýt Westa, asi by se neobjevila na pódiu před dvacetitisícovým publikem. O politice prý ale radši nemluví…

Zhruba před dvaceti lety začala Shaw více poslouchat i jinou hudbu než klasiku: mimo jiné zmíněného Kendricka Lamara nebo Fionu Apple, ale i Abbu – na jedno ze svých posledních alb zařadila křehkou, barokně působící úpravu písně Lay All Your Love on Me. Beethovenovskou „fanfiction“ nahradila apropriace švédských popstars. Zatímco při práci na Partitě Shaw koketovala s různými postupy ze soudobé vážné hudby (příkladem je hladký přechod vokálu od tónů k noisu), v poslední době se s obdobnou zvědavostí a touhou nacházet odbočky soustředí na svět popu. Komplexní polyrytmy ustupují jednoduchým, ale v detailu vždy nápaditým beatům. Na debatě po pražském vystoupení zazněla otázka, s kým by Shaw ráda spolupracovala. Hudebnice s určitým ostychem vyslovila jméno britské básnířky a performerky Kae Tempest. Ta se shodou okolností na letošních Strunách podzimu představila také. Možná, že příště už vystoupí společně.

Autor je hudební publicista.