Kult výkonu, soutěže a národa

V lednu tohoto roku se Viktor Orbán na svém Facebooku pochlubil, že sehnal toho pravého člověka na post vládního zmocněnce pro koordinaci změny modelu vysokého školství. Zprávu zakončil větou: „Istváne, vítám Tě znovu na palubě.“ István Stumpf byl před lety blízkým Orbánovým spolupracovníkem. V první vládě Fideszu byl zástupcem premié­ra a ministrem zodpovědným za chod úřadu premiéra, později se stal ústavním soudcem. Spolupodílel se na prosazení politického konstitucio­­nalismu, podle něhož má v platnosti zákonů poslední slovo nikoliv ústavní soud, nýbrž parlament. V roce 2019 mu však parlament, ovládaný již třetí ústavní většinou Orbánových stoupenců, neprodloužil mandát. Pravděpodobně za to mohly jeho četné právní elaboráty, jimiž odůvodňoval svá menšinová stanoviska při rozhodování ústavního soudu. Hlasoval sice v souladu se soudci jmenovanými Orbánem, ale snažil se přitom držet i vlastní intelektuální pozici. Mohl si to dovolit, protože to byl on, kdo na začátku osmdesátých let založil Sebevzdělávací koleje Istvána Bibóa, progresivní instituci, která sdružovala velkou část studentů následně zakládajících Fidesz. I když byl Stumpf členem komunistické strany a díky své rodině měl důležité kontakty na establishment, na začátku devadesátých let se etabloval jako umírněný a věrohodný národně­-konzervativní intelektuál. Nyní byl po letech mimo centrum moci pověřen, aby dokončil reformu maďarského vysokého školství.

Úcta k hierarchii

Orbánova vláda plánuje investovat do vysokého školství miliardy z evropských dotací, a zavádí proto nový systém financování. Ten se už nebude řídit počtem studujících, ale zohlední vědecký „výkon“ univerzit a náklady na údržbu jejich infrastruktury. Vysoké školství v Maďarsku řídí v posledních letech Ministerstvo pro inovaci a technologii, které hodlá rozdělováním peněz motivovat univerzity i jednotlivce ke zvyšování produktivity. A to vše v souladu s národně­-konzervativním světonázorem. Oproti jiným tradicím nacionalismu ve střední Evropě, spojeným často se silnými rovnostářskými tendencemi, jádrem maďarského národního konzervatismu je úcta k historicky etablované sociální hierarchii. Orbánův režim úspěšně spojil kult hrdinů, králů, bojovníků, vynálezců, spisovatelů, skladatelů, nobelistů, olympioniků a vůbec „nejlepších z nás“ s utopickou představou o společnosti založené na individuálním výkonu a soutěživosti. Premiérova neúměrná podpora sportu, budování nových stadionů a pořádání nejrůznějších mistrovství světa není jen jeho osobní zálibou, ale má hlubší ideologické kořeny.

Po nástupu do funkce Stumpf začal především uklidňovat akademickou veřejnost a slibovat postupné zvyšování mezd vysokoškolským učitelům. Proč ale potřebuje Systém národní spolupráce konsolidovat akademickou sféru? Hned po nástupu druhé Orbánovy vlády v roce 2010 začala reforma školství, která v průběhu posledních deseti let směřovala k podřízení základního a středního školství požadavkům průmyslu: školy přece mají sloužit národním zájmům tím, že vychovají budoucí zaměstnance. Na začátku roku 2018 tuto reformu sice kritizovala Maďarská akademie věd, dnes je ale už plně reorganizovaná a někdejší výzkumné ústavy řídí Ministerstvo pro inovaci a technologie prostřednictvím nadace ovládané Orbánovými lidmi. Reorganizace akademie přitom začala reformou financování. Vedení se o rozpočtu s ministerstvem dohadovalo dlouhé měsíce. Následně v červnu 2019 přišlo jednostranné rozhodnutí ministerstva o radikální reorganizaci. Tento plán sice akademie odmítla, ale dosáhla jen toho, že stát zastavil financování výzkumných ústavů. Trvalo několik měsíců, než byl opětovně nastolen klid na práci, ovšem již v ústavech převedených pod veřejnou nadaci. Vedení akademie spolu s výzkumníky sice stávkovalo, demonstrovalo, podepisovalo petice, ničeho ale nedosáhlo. Boj za autonomii akademického prostředí nicméně vedl alespoň k projevům mezinárodní solidarity – časopis Nature psal dokonce ve svém úvodníku o tom, že se autoritářská vláda v Maďarsku snaží o vyvlastnění institucionální infrastruktury vědy.

Mezinárodní solidarita nepomohla ani v případě Středoevropské univerzity (CEU), jejíž akademická autonomie byla zlikvidována v prosinci 2018. (Rychlejší bylo jen zrušení genderových studií na Univerzitě Loránda Eötvöse v Budapešti v srpnu 2018, kdy její vedení rozhodlo o zastavení výuky den poté, co Ministerstvo lidských zdrojů oznámilo záměr tento obor zavřít.) Za CEU se přitom postavily nejrůznější mezinárodní autority včetně amerických politiků a lídrů Evropské lidové strany. Univerzita splnila všechny formální požadavky maďarské vlády, zřídila například pobočku v USA, přiměla stát New York k přípravě smlouvy o spolupráci ve vzdělávání s Maďarskem. Nic však nepomohlo. Zákon, který byl přijat maďarským parlamentem, stanovil právní podmínky fungování, které se nedaly splnit, a CEU se nakonec přestěhovala do Vídně. Ani ekonomická moc Georga Sorose nemohla soupeřit s právními triky orbánovců.

Bez naděje na úspěch

Nejdramatičtějším střetem byla okupační stávka studujících a učitelů Univerzity divadelních a filmových umění (SZFE) na konci roku 2020. Stávkující se nemohli spolehnout na žádnou jinou sílu než na vlastní nasazení a talent dramatizovat svůj odpor k převzetí univerzity národně­-konzervativním režisérem a ředitelem Národního divadla Attilou Vidnyán­­szkým. Zastánci převedení univerzity do rukou nadace řízené pětičlenným výborem sestaveným výhradně z Orbánových lidí tehdy otevřeně mluvili o kulturním boji proti levicově­-liberální nadvládě v umění a médiích.

První univerzitou, která byla zprivatizována prostřednictvím převedení veřejné instituce do rukou zmíněné nadace, je bývalá Ekonomicko­-správní, nyní Korvínova univerzita v Budapešti. Změna financování, ke které došlo v červenci 2019, byla zdůvodňována v ekonomických termínech – mluvilo se o financování, výkonnosti, kvalitě vědy a výuky. Stejný model pak byl nabízen dalším univerzitám jako příležitost, pro kterou se mohly dobrovolně rozhodnout. V případě SZFE však princip dobrovolnosti vláda ignorovala.

Diskreditace školy začala mediální kampaní založenou na aféře sexuálního obtěžování mladých herců jedním z učitelů. V reakci na „morální rozklad“ divadelní sféry se vláda rozhodla pro okamžitou privatizaci univerzity. Zdůvodňování tohoto kroku bylo plně v rukou národně­-konzervativní kulturní fronty – o financování už se nemluvilo. Ředitel nadace deklaroval, že je třeba převzít výchovu budoucích herců a filmařů z rukou levicových a liberálních intelektuálů. Parlament v průběhu letních prázdnin 2020 přijal novelu příslušného zákona a od září byla SZFE převedena do vlastnictví nadace. Vedení školy se snažilo jednat a hledalo kompromisní řešení. Vyvlastnění SZFE však režim považoval za klíčové kvůli zlomení odporu vůči Orbánovi v divadelní sféře. Prvním krokem národně­-konzervativního vedení nadace proto bylo bezprecedentní zrušení akademického senátu, čímž univerzita ztratila akademickou autonomii.

Společná okupační stávka studujících a učitelů SZFE, která následovala po likvidaci jejich školy, byla od začátku akcí bez naděje na úspěch. Orbánovská propaganda zatím mluvila o zmanipulovanosti protestujících, kteří byli ředitelem nadace označeni za „Leninovy hochy“, o jejich pokleslých mravech i o tom, že v pozadí celého konfliktu je mezinárodní spiknutí vedené organizací Amnesty International.

Kolonizace a loajalita

V roce 2018, po třetím získání ústavní většiny, Orbán ve svém projevu vytyčil jako hlavní cíl pro následující období zpevnění kulturních základů politického systému „národní spolupráce“. Pro jeho následovatele to byl jasný příkaz obsadit vše, co ještě neovládli ve sférách vědy, školství, médií a umění. Po osmi letech autoritářského vládnutí už mnoho neobsazených míst nezůstalo. Většinu masmédií vyvlastnili Orbánovi lidé hned v prvních letech po získání ústavní většiny. Teď už ale nepotřebovali udržovat ani zdání nezávislosti televizí, rádií, časopisů a deníků, a proto je bez okolků sjednotili pod střechou jediné nadace. Propojenost politické a ekonomické moci režimu se projevila i v tom, že je jejich majitelé převedli do nadace formou daru.

V případě univerzit můžeme sledovat po­dobný vývoj. Eroze akademické autonomie začala v roce 2014, kdy Orbánova vláda svěřila ekonomické řízení jednotlivých univerzit „kancléřům“ jmenovaným samotným premiérem. Současnou privatizaci univerzit tak lze považovat za finální krok. V této situa­ci působí uklidňující slova Istvána Stumpfa jako nabídka konsolidace. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let byla autonomie univerzit, církví, divadel, médií a dalších institucí klíčovou výzvou. Stumpf i Orbán tehdy zastávali autonomii různých společenských sfér. Ostatně ani Fidesz by nemohl vzniknout bez autonomie kolejí sebevzdělávání. Kulturní války však nahradily představu spolupráce ostrovů svobodného jednání podporou neúprosné kolonizace dříve autonomních institucí státem. Orbán a jeho příz­nivci nikdy nepochybovali o tom, že politika je bojem přátel s nepřáteli. Dlouho se zdálo, že v případě Fideszu je okruh „přátel“ založen na specifické generační zkušenosti odporu vůči komunistické moci. Dnes je zřejmé, že nejdůležitějším kritériem příslušnosti k vládnoucí třídě je bezpodmínečná loajalita vůdci. A co přináší v této situaci Stumpf? Příslib, že když budeme poslušní a nebudeme zlobit, budeme si moci hrát na vlastním akademickém písečku.

Autor je sociolog.

Text vznikl ve spolupráci s Heinrich­-Böll­-Stiftung Praha (HBS). Autorovy názory nemusí být odrazem stanovisek HBS.