minirecenze

Martin Jiroušek (ed.)

Fialoví ďábli. Antologie hororu

Protimluv 2020, 264 s.

Antologie Fialoví ďábli, sestavená Martinem Jirouškem, představuje výběr z převážně prvorepublikových krváků, hororů a jiného pokleslého čtiva, které nějak souvisí s Ostravou. Mezi pokračovateli lidového čtení či gotického románu můžeme kromě několika nedopátraných pseudonymů najít i naturalistickou črtu Anny Marie Tilschové nebo psychologickou povídku Jana Havlasy. Tato relativně známá jména se tu setkávají například s brakovou smrští jistého Slávy Václava Jelínka, který se za okupace se přejmenoval na Willibalda Yöringa a začal tvořit díla, která souzněla s nacistickou ideologií. Jak je vidět, jedná se o poněkud nesoudržný slepenec kontextů, což se ale kupodivu snadno snáší – a velký podíl na tom má pestrost a ujetost těch nejpodivnějších pasáží z románů na pokračování. Editorovy doprovodné texty jsou nadšeně zapálené, takže občas chybí nadhled a zapomenuté prvorepublikové braky jsou tu srovnávány s Draculou nebo Ambrosem Biercem, případně s italskými horory ze sedmdesátých let. Trochu rozpačitý je i výklad oněch titulních „fialových ďáblů“, kteří spíše než s postmodernou souvisí se Souvestrovým a Allainovým Fantomasem. Jirouškův soubor je ale hodnotný hlavně proto, že z propadliště literárních dějin vytahuje podivuhodné zjevy, které hekticky i zábavně zabydlují tajné chodby a strašidelné zámky, oživují okultisty či krásné upírky nebo v několika případech prostě jen popisují strašidelnou sociální situaci tehdejšího čtenářstva těchto příběhů, tedy dělníků a horníků.

Karel Kouba

J. A. Pitínský

T.MA

Druhé město 2020, 84 s.

„Přestal jsem ji mít rád/ naučila mne psát/ tak prosté věty“ – znějí poslední verše druhé sbírky básní dramatika a divadelního režiséra J. A. Pitínského. Verše uzavírají nejznatelnější tematický oblouk souboru o pětapadesáti číslech, v nichž ústřední role zaujímají zjitřené „já“ stárnoucího muže, toho času pozorovatele života, analytika vášně a intelektuála citu, a nepřítomné „ty“ mladší ženy (obvykle v básních vystupující prostě a nedosažitelně jako „ona“), která muže navštěvuje v jeho bytě. Tam je milována, ohledávána, velebena. O ní se toho moc nedozvíme; zřetelnější představu si utváříme o způsobech vnímání a myšlení muže. Jakkoli jsou okamžiky milostného vytržení podány jako právě se dějící, už se staly. Milenci se rozešli, život postoupil a muž ohlížející se nazpět zpřítomňuje v básních minulost. Žasne, více než smutní, nad tím, co bylo a ještě stále je. Čtenář je do této privátní reflexe ztajených událostí přizván jako další v řadě pozorujících. Díváme se, jak se mužovo „já“ dívá na to, co samo vidí, když muž dělá to nebo ono („v očích lížu/ její dva jazyky“). Pozorujeme pozorování pozorujícího (a jednajícího). Vnímání je tu pokud ne významnější, pak alespoň rovnomocné existenci. Skutečnost vášně se převrátila do skutečnosti zápasu s jazykem o co nejpřiléhavější vyjádření. Nad nejistým aktem vyslovování se bdí vědomí autora, který ze střetu zkušenosti a jazyka vytváří literaturu, zkouší vyslovit ohromení, které přišlo s láskou, „vrčí žasnutím“, že je to možné.

Martin Lukáš

Vojtěch Rauer

Na seně

Host 2020, 183 s.

Příběhy pubertálních kluků na seníku a mysliveckém posedu slibují poněkud humózní extázi. Téměř by se zdálo, že půjde o příběh přirozeného výběru: popíjení piva ve výškách a rozdělávání ohně v úložišti sena přináší s téměř stoprocentní jistotou smrtelné úrazy. Talentovaný začínající autor Vojtěch Rauer si každopádně zvolil téma značně omšelé – dospívání školáků. Kromě zmíněných činností klukovské postavy ještě hrají karty a střílejí vzduchovkou po jakémsi vesničanovi, na základě čehož lze čekat, že se jejich životy dle karmických zákonů začnou záhy připodobňovat existenci onoho ohrožovaného nešťastníka. Duševní život dětí lze však sotva redukovat na takové nihilistické pseudozábavy. Debutant mohl využít jiné možnosti, jak charakterizovat své postavy, a vyhnout se úmorným popisům školáckých pitek a sedánků o prázdninách za vsí, ze kterých čiší „nevinná brutalita“ a hrubost přežívající do dospělého věku, jak ji ostatně známe z reality. Ano, mohla to být realistická novela – Rauer ale nedosáhl dál než na krkolomnou, a přitom prostou moralitu o klackujících se školácích ze současné vesnice. Promítla se do vyprávění nějak autorova zkušenost? Věřím, že po studiích na vysoké škole zaujme literárním dílem neotřelým, bujnou spekulací podloženou životní zkušeností mladého intelektuála. Novela Na seně však působí nedokončeně a vykalkulovaná pubertální tragédie jako by zde byla pouze pro efekt.

Vít Kremlička

Tomáš Boukal

Cesta mrtvých

Host 2021, 191 s.

Poslední kniha etnologa a spisovatele Tomáše Boukala Cesta mrtvých s podtitulem Život a smrt Alexandra Nikolajeviče, lovce národa Mansů se žánrově nejvíce blíží literární reportáži. Lakonickým způsobem provádí čtenáře několika posledními lety života obyvatele malé osady Urajpaul. Autor hned v předmluvě prozradí, že Alexandr Nikolajevič Kurikov, zkušený lovec medvědů a losů, spáchá sebevraždu. Nijak tím ale nezkazí čtenářský zážitek z ponoření se do světa tajgy, jejích bažin, sněhových závějí a především legend, které za posledních sto let kvůli sovětizaci původních sibiřských národů a následně pod tlakem současného ruského autoritářského kapitalismu ztratily většinu svých posluchačů. I proto v této knize mytologie a tradice Mansů nenápadně doplňují základní příběhovou linku. Cesta mrtvých nicméně přes svůj důraz na zvyky původních sibiřských obyvatel není etnologickou črtou, ale spíš vyprávěním bez zbytečného sentimentu a květnatých výrazů. Zároveň nepředstavuje pouhou beletrizovanou verzi osudu jednoho člověka – jde v ní totiž o celou civilizaci. Útlá kniha dokáže vtáhnout do nitra sibiřské přírody i mizející kultury národa, který v 15. století, před připojením Sibiře k budoucímu ruskému impériu, žil v mnohem příznivějších podmínkách na západní straně Uralského pohoří. Změna mocenských poměrů ho vytlačila dál na sever, kde jeho dnešní existenci neohrožují jen politické události, ale také nezřízená konzumace vodky nebo jiných variant zředěného lihu.

Olga Pavlova

Jak jsem se stala partyzánkou

(Ako som sa stala partzánkou)

Režie Vera Lacková, SR, ČR 2021, 90 min.

Premiéra v ČR 11. 11. 2021

V českém dokumentu se stalo zvykem, že se tvůrci sami objevují před kamerou a stavějí se do rolí průvodců po tématech, o kterých točí (a často i do rolí morálních soudců). Někdy tenhle exhibicionistický přístup působí nadbytečně nebo sebestředně, v případě slovenského snímku Jak jsem se stala partyzánkou se ale vyplatil. Režisérka Vera Lacková totiž vlastně nenatočila film o romských partyzánech za druhé světové války, ale spíš audiovizuální deník o tom, jak se sama vyrovnává s tímto tématem, které se týká i její vlastní rodiny. Dokument zachycující režisérku, jak pátrá po zmínkách o Romech ve válečné éře, místy působí spíš jako neokázalý „making of“ dokument, tedy film o natáčení jiného filmu – ovšem v tomto případě je „making of“ možná zajímavější, než by byl výsledný vyrešeršovaný historický dokument. Lacková ukazuje projevy každodenního rasismu v dnešním Slovensku, obavy z nárůstu extremismu v Evropě nebo pocity Romů, kteří se stydí za svůj etnický původ. Nejzajímavější jsou ale scény, kde vede rozhovory s ženami ze své rodiny a kde bezprostředně rozebírá své názory, ale i svůj osobní život. Občas si pomáhá zbytečně vyhrocenými emotivními postupy, které ve skutečnosti nemá zapotřebí (příkladem jsou tklivou hudbou provázené záběry na pírka padající na lesní cestu). Díky spontánním a srdečným rozhovorům se svými blízkými se však Lackové podařilo dostat do filmu dostatek empatie.

Antonín Tesař

Seznam „bohem nadaných“. Umělci nacionálního socialismu ve Spolkové republice

Deutsches Historisches Museum, Berlín, 27. 8. – 5. 12. 2021

Výstava v Německém historickém muzeu ukazuje, že představa o náhlém zlomu a přerušení personálních i institucionálních kontinuit při změnách politických režimů je většinou iluzorní. Kurátor Wolfgang Brauneis sleduje osudy představitelů nacionálně socialistické umělecké scény (Willy Meller, Adolf Wamper, Arno Breker, Hermann Kaspar, Werner Peiner), jejichž kariéry rozhodně neskončily rokem 1945. Problematizuje tak obraz poválečného Německa, spojený například s přehlídkami Documenta, prezentujícími to „nejprogresivnější“ v umění. Tvůrci z Hitlerova seznamu „bohem nadaných“ totiž zpravidla dále přednášeli na akademiích umění a vystavovali. Jejich nejviditelnějším odkazem jsou dnes zakázky pro veřejný prostor, které po válce ve velkém prováděli na objednávku státu, katolické církve nebo průmyslníků bohatnoucích z poválečného ekonomického růstu. Tito umělci měli kontakty, monumentální tvorbu uměli, protože se jí věnovali už před válkou (zákon o procentech na umění v rámci architektonických realizací vznikl v Německu po roce 1945 na základě podobného zákona třetí říše), a jejich díla se většinové společnosti líbila. Když se na konci šedesátých let začaly v německé televizi vysílat kritické rozhovory s těmito tvůrci, vyjadřujícími se pozitivně o vítězství „bílé rasy“, posílala veřejnost do redakce nadšené dopisy, v nichž děkovala za představení skutečného umění. Výstava tak přibližuje společenský kontext, z něhož se dá lépe pochopit, proti čemu se němečtí studenti v šedesátých letech bouřili.

Marianna Placáková

David Jařab

Freudovo pozdní odpoledne

Divadlo Na zábradlí, Praha, psáno z reprízy 26. 10. 2021

Sigmund Freud kdesi poznamenal, že perverze nejsou ničím jiným než realizací toho, o čem hysterici jen sní. Takovou realizací hysterikova snu je i inscenace Davida Jařaba Freudovo pozdní odpoledne, které sleduje praxi slavného vídeňského psychoanalytika. O nudné výjevy z pohovkových dýchánků se ale v žádném případě nejedná. Jařab si vzal na paškál nejen Freudovu práci s pacienty, ale také jeho soukromý život, vztahy, představy, objevy, sny, touhy, úchylky, fetiše a v neposlední řadě i úzkosti jeho pacientů. Zvolená forma ovšem může část publika vyděsit mnohem více než noční můra s kudlankou a motýlem. I mně se nejprve hrůzou zježily vlasy na hlavě, když jsem si s první rozvernou písní uvědomil, že přece jen půjde o operetu. Jenže tato taškařice má svůj účel. Ústředním námětem celé hry totiž není dokonalost či pokleslost samotného Freuda, ale sexuální zneužívaní dětí. A tam, kde obvykle končí veškerá legrace, se zábavná písňová forma stává překvapivě funkčním prostředkem, jak podobné hrůzy unést. Humor černý jak plíce po kouření doutníků a přesně mířené dávky ironie inscenaci odlehčují právě natolik, aby se téma neutopilo v nechtěné parodii. Navíc se Jařabovi daří zachytit i ducha racionální analýzy – vždyť představení odkazuje k jednomu zcela konkrétnímu historickému zlomu ve Freudově bádání. Zkrátka, jde o perverzní divadlo v nejlepším možném smyslu slova.

Vojtěch Ondráček

L’Ocelle Mare

Sans Chemin

CD, Murailles Music / Shelter Press 2021

Francouzský hudebník Thomas Bonvalet neboli L’Ocelle Mare je důsledný a neúnavný experimentátor, který nikdy neimprovizuje. V průběhu patnácti let se posunul od puristických začátků, kdy hrál minimalistické instrumentální skladby na akustickou kytaru či šestistrunné banjo, k prozkoumávání zvukových možností nejrůznějších strunných, perkusních či dechových nástrojů a jejich interakcí. Při jeho koncertech bývá napoprvé těžké uvěřit, že celá performance je do nejmenších detailů naplánovaná. Vyluzované zvuky jsou totiž natolik rozmanité a nepřehledné, že náhoda se skutečně může jevit jako jeden ze stavebních principů. Jenže Bonvalet je schopen své skladby zahrát na dalším koncertě naprosto stejně. Taková praxe předpokládá dlouhý experimentální proces, během nějž hudebník zkoumá témbry i rezonance nástrojů, zkouší různé způsoby amplifikace a prostorového rozestavení tak, aby jeho tělo, instrumenty a ozvučovací systém vytvořily dokonalý komplex, v němž se mohou jednotlivé prvky řízeně ovlivňovat. Preciznost přípravné fáze je z koncertů dobře patrná, na nahrávkách je ale odsunuta do pozadí a zůstává především vycizelovanost výsledných tvarů. Šesté album L’Ocelle Mare je toho důkazem: patnáct „ritornelových“ miniatur ukazuje pestrou paletu přístupů k nástrojům a jejich kombinací, ale po několikátém poslechu vyzařují už jen ornamentální krásu – oslnivou, ale přece jen omezenou. Jako by tu scházela skutečně fyzická přítomnost, která by z hudby učinila událost, jakou bývají Bonvaletovy koncerty.

Jan Klamm